Jste zde

Esoterika
>>
Astrologie

Malá exkurze do historie astrologie IV.
Petr Trnka


A jak to bylo s Venuší? Proč právě ta se stala symbolem lásky, krásy, harmonie a umění? Bylo to skutečně jenom pro její vnější vzhled? Stačilo starým mudrcům opravdu jenom to, že je po Slunci a Měsíci nejjasnějším objektem na obloze? Samozřejmě že nikoliv! Bylo to (jako obvykle) mnohem složitější, a zase to vyžadovalo stovky let pozorování, měření a úvah. Především to byla dvojí tvář této planety, co upoutávalo pozornost. Jednou zářila na ranní obloze jako Jitřenka, ale nebylo to natrvalo. Vycházela stále později a později, nebe bylo při jejím východu den ode dne jasnější, Jitřenka se tak vlastně na obloze přibližovala ke Slunci, až jednoho dne úplně zmizela v jeho záři. Na nějako dobu se ztratila z oblohy docela, a když se opět ze sluneční záře vynořila, stála na večerní obloze po západu Slunce jako Večernice. Stoupala výš a výš, zářila jasněji a jasněji, ale ani to netrvalo věčně. Znovu začala klesat, objevovala se na tmavnoucí večerní obloze den za dnem níže a níže nad obzorem a blíže ke Slunci, až se jednoho dne opět ztratila v jeho záři, a celý cyklus začal nanovo. Každá z jejích dvou podob je na obloze viditelná v průměru 245 dní. Je to snad jenom náhoda, že těchto 245 dní je přibližně osminásobkem doby, za kterou Měsíc vystřídá na obloze všechny své fáze? A dá se považovat za náhodný také fakt, že nový Měsíc jako uzounký srpeček se vynořuje ze sluneční záře každých osm let téměř přesně na stejném místě zvěrokruhu? Jako by číslo 8 Venuši a Měsíc nějakým zvláštním, tajuplným způsobem spojovalo! Měsíc je ženským principem - a tato číselná spojitost s Venuší ukazuje, že podobným ženským principem musí být i ona. Dále už našim předkům ovšem nestačila jenom pečlivá pozorování. Nad dalšími získanými čísly a zejména nad jejich kombinacemi bylo třeba hluboce se zamyslet a objevovat souvislosti. Starověcí myslitelé si tak všimli například toho, že první východy Venuše jako Jitřenky (když se Venuše poprvé vynoří nad východním obzorem ze sluneční záře) se dějí podle zvláštní zákonitosti: Venuše se v těch dnech vždycky pohybuje zpětným směrem, a tyto východy se odehrávají po dlouhá časová období pouze na pěti místech oblohy! Zakreslíme-li těchto pět významných Venušiných pozic do zvěrokruhu, dostaneme téměř přesný pentagram - "pěticípou hvězdu", což není nic jiného než prastarý magický pantakl, pradávný esoterní symbol mikrokosmu (a tedy také člověka). Sečteme-li dobu trvání obou Venušiných podob s dobou, kdy je neviditelná, dostaneme číslo 584. Znásobíme-li toto číslo oněmi výše získanými pěti, obdržíme výsledek 2920. Vezmeme-li pak dobu trvání jednoho slunečního roku (365 dní) a vynásobíme-li toto toto číslo osmičkou, která spojuje Venuši s Měsícem - dostaneme také 2920! Pentagram i Venušina osmička, obojí skryto v jednom čísle! Náhoda?... Zkombinujeme-li určitým způsobem 365 dní slunečního roku se dvěma Venušinými podobami, s její největší možnou vzdáleností od Slunce a s dalšími prvky, dostaneme číslo 224. Je to Venušina tzv. siderická oběžná doba, tedy doba, za kterou Venuše jednou oběhne kolem Slunce (a kterou naši předkové dobře znali, aniž by přitom museli vědět, že planety obíhají kolem Slunce a ne kolem Země). Jeden Venušin rok tedy trvá 224 dny, jeden pozemský rok 365 dní. Osm krát třista šedesát pět je 2920, jak už jsem uvedl v předchozím odstavci. A třináct krát dvěstě dvacet čtyři je také 2920! Poměr Venušina roku ke slunečnímu (pozemskému) roku je tedy osm ku třinácti - a to není žádný bezvýznamný a jen tak náhodný poměr! Výtvarníci, kteří tyto řádky čtou, už asi zbystřili pozornost. Osm ku třinácti totiž tvoří téměř přesně "zlatý řez" - a to není nic jiného než ideální harmonický kompoziční poměr, který využívají všichni malíři, sochaři i architekti od starověku až dodnes! A právě zde, a nikoli v pouhém jejím vzhledu na obloze, spočívá pravá příčina, proč tato nejjasnější planeta byla ztotožněna s principem umění, krásy a harmonie! Takové tedy byly úvahy a závěry starověkých mudrců, když pro sedm prapůvodních esoterních principů hledali odpovídající zástupce v existenční rovině "obloha". Při této příležitosti nebude jistě od věci také připomenout, že veškeré poznatky, ke kterým tehdejší učenci dospívali, veškeré vztahy mezi principy a idejemi, které objevili, neukládali do knih ve formě exaktního vědeckého pojednání, jak je to běžné v dnešní době. Způsob uvažování a vyjadřování tehdejších lidí byl docela jiný. Pokud bylo nutné tlumočit široké veřejnosti nějaké obecně platné a universální pravdy, dělo se tak vždycky pomocí mýtů a bájí. Jednotlivé základní principy (dnes bychom řekli archetypy) byly personifikovány v postavách bohů a herojů, a vzájemné vztahy mezi nimi (dnes bychom možná použili slovo interakce) byly popisovány v nejrůznějších poetických příbězích. To všechno pak platilo obzvláště tehdy, bylo-li nutné vyslovit se k zásadám a k principům duchovním a esoterním. Právě duchovní zkušenost a duchovní poznání je totiž oblastí, která se jinak než analogiemi a podobenstvími vyjádřit prostě ani nedá. Vždyť i Ježíš hovořil ke svým učedníkům v podobenstvích, a jistě tak nečinil jen z rozmaru nebo proto, že by se jinak vyjádřit neuměl! O bájích a mýtech, které se v astrologii pojí k jednotlivým planetárním, ale i k zodiakálním principům, budu v dalších kapitolách této knihy ještě několikrát hovořit. Nyní se však vraťme zpět do doby zhruba 600 let před Kristem a povězme si něco bližšího o tom, jak postupovalo poznávání skutečných pohybů planet. (Z chystané knihy "Základy moderní astrologie")