Jste zde

Esoterika
>>
Astrologie

Ptolemaios, Kopernik, Kepler a další V.
Petr Trnka


Možná si leckterý čtenář mých článků řekne, že moje vyprávění o starověkých hvězdářích, o Kopernikovi, Keplerovi, Newtonovi a podobně je sice hezké, leč s astrologickou tématikou to všechno souvisí jenom velmi okrajově. Jak se to vezme. Je dobré uvědomit si, že pouze zásluhou takových učenců a badatelů, jakými byli Kopernik, Kepler a Newton, dnes víme, po jakých drahách, jakým způsobem a proč se planety pohybují po obloze tak, jak to můžeme ze Země pozorovat, známe tvary i velikosti jejich oběžných drah, a pouze díky jim proto také dneska dokážeme spočítat jejich polohy v současnosti, v minulosti i v budoucnosti s přesností, o jaké se našim předchůdcům ani nesnilo. A čím by byla astrologie, kdybychom právě toto nedokázali? V dnešní době sice většina astrologů vytváří své horoskopy pomocí astrologických programů na počítačích, málokdo si však uvědomuje, že základem těchto programů jsou právě výpočetní postupy, které už téměř před čtyřmi staletími objevil Johannes Kepler! Proto se domnívám, že každý, kdo se chce nazývat astrologem, by tyto věci měl znát. Vždyť ať se to vezme z kterékoliv stránky, přece jenom se svým způsobem zabývá vesmírem (i když samozřejmě z jiného hlediska než astronom), a měl by tudíž alespoň v hrubých obrysech vědět, jak naše nejbližší vesmírné okolí skutečně vypadá. A to nejen co se týká tvarů a velikostí oběžných drah planet. Od věci jistě není ani to, když má astrolog přehled i o jejich fyzikálních charakteristikách - velikostech, hmotnostech a hustotách. Jistě není například bez zajímavosti vědět , že ve Slunci je soustředěno 99,86 % hmotnosti celé sluneční soustavy, že tedy hmotnost všech planet dohromady netvoří více než 0,14 % hmotnosti Slunce. Nebo skutečnost, že pouze planety Merkur, Venuše, Země a Mars mají průměrné hustoty převyšující 3 kg/dm3 a jsou tedy dalo by se říci kamenné. Počínaje Jupiterem už se hustoty všech ostatních planet pohybují kolem 1, tedy kolem hustoty vody, a to znamená, že ve své podstatě nejsou ničím jiným než obrovskými plynnými koulemi. Průměrná hustota Saturna a Pluta je dokonce menší než hustota vody, a tak, kdyby se našel nějaký dostatečně velký rybník, do kterého bychom je mohli hodit, obě planety by v něm plavaly... (Nechci zde uvádět podrobné tabulky elementů planetárních drah a fyzikálních charakteristik planet, i když jsou velmi zajímavé, lze je však najít v mnoha astronomických publikacích, například v každoročně vydávané Hvězdářské ročence.) Velmi užitečné také je, pokud astrolog ví, že hlavní referenční rovinou, ke které se vztahují všechny jevy ve sluneční soustavě, je rovina oběžné dráhy Země kolem Slunce, tzv. ekliptika. (I o ní pochopitelně víme především díky Keplerovi.) V astrologii má ekliptika dokonce význam naprosto stěžejní - právě tato rovina, znázorněná jako kruh a rozdělená na dvanáct dílů po 30 stupních, je totiž oním zvěrokruhem, který je základním jevištěm všech astrologických úvah! Leč: v rovině ekliptiky obíhá kolem Slunce planeta Země, nikoli však už ostatní planety. Roviny jejich oběžných drah jsou k ekliptice pod různými úhly skloněny, a i tyto sklony (označené písmenem i) nalezne zvídavý astrolog v tabulkách elementů planetárních drah například ve Hvězdářské ročence. Je tu však i další závažný důvod, proč by astrolog, tedy člověk zabývající se vesmírem, měl o všech těchto věcech mít alespoň základní přehled. Je to proto, aby se dokázal kvalifikovaně bránit všelijakým nesmyslům a pověrám, kterými se to často doslova hemží v nejrůznějších obskurních časopisech a publikacích. Četl jsem tak před časem například knížku, ve které jakýsi George Adamski vypráví o tom, jak se přátelí s mimozemšťany, jak ho jednou také mimozemšťané odvezli na svou kosmickou loď kroužící kolem Země, a jak tam u řídícího pultu seděl muž ze Saturnu. Jak asi, napadlo mě ihned, mohl takový "muž ze Saturnu" vypadat, když Saturn je pouhá plynná koule bez pevného povrchu? Měl křídla? A musel mít asi také pořádný kožich - vždyť ve vzdálenosti 9,6 astronomických jednotek od Slunce, kde Saturn obíhá, už je Slunce pouhou jasnou hvězdou, a teplota tam nikdy nevystupuje výše než na -160°C! A navíc v Saturnově atmosféře není ani stopy po kyslíku - co asi tedy tento "muž ze Saturnu" dýchal? Čpavek? V posledních dvaceti letech také už několikrát proběhla sdělovacími prostředky fáma, že se blíží konec světa, protože se všechny nebo alespoň většina planet sluneční soustavy seřadí do jedné řady, a to je prý situace tak nesmírně vzácná, že zaručeně způsobí nepředstavitelné katastrofy. Nikdy se pochopitelně nic nestalo, a bylo by jistě hezké, kdyby právě astrolog dokázal říci, proč. Jednak jsou to velmi rozdílné oběžné doby, které prakticky vylučují, aby se všechny planety ocitly naráz, v jediném okamžiku, v naprosto stejném místě oblohy. (Nevylučují ovšem jejich nahromadění v poměrně neširokém úseku zvěrokruhu - taková sevřená seskupení se zhruba jednou za 500 let skutečně vyskytují, ale o tom bude podrobnější řeč v poslední kapitole.) Neméně důležité je, že planety se pohybují v rozdílných, vůči sobě navzájem skloněných rovinách (jak už jsem napsal výše). Aby tedy mohlo dojít k jejich seřazení do jedné přímky, musely by se v jednom jediném okamžiku ocitnout všechny naráz v uzlových bodech svých drah (v bodech, kdy jejich dráhy kříží ekliptiku). Když tuto podmínku přidáme k jejich rozdílným oběžným dobám, snadno si odvodíme, že pravděpodobnost takového seřazení všech planet do jedné přímky je prakticky nulová. A jsou tu i další pověry a nepodložené spekulace, které někteří astrologové, nemající ani potuchy o esoterních a astronomických základech astrologie, rádi šíří. Patří mezi ně například pověra o planetě Vulkán, jejíž objevení v prostoru mezi Merkurem a Sluncem v roce 2003 prý má odstartovat "věk Vodnáře". Ponechme zatím stranou samotný "věk Vodnáře" a povězme si něco bližšího o tom, jak je to s Vulkánem. V posledních dvaceti letech 19. století bylo pečlivým pozorováním a měřením dráhy Merkura zjištěno, že i v jeho pohybech se vyskytují nepravidelnosti, které nejsou v souladu s Newtonovými gravitačními zákony. Protože byly ještě v čerstvé paměti podobné nepravidelnosti v dráze Urana, které v roce 1846 vedly k objevu Neptuna, byla pochopitelně nasnadě myšlenka, že i poruchy v Merkurově dráze způsobuje svou přitažlivostí nějaká dosud neobjevená planeta, tentokrát ovšem uvnitř Merkurovy dráhy, mezi Merkurem a Sluncem. Byla pohotově nazvána Vulkán, a začalo se s jejím usilovným hledáním. Pátralo se až do roku 1905, kdy Albert Einstein zveřejnil svou speciální teorii relativity. Tato teorie v perfektním souladu s pozorováním vysvětlila poruchy v Merkurově dráze relativistickými efekty (pohybem tělesa v silném gravitačním poli), a tím pádem bylo Vulkánu odzvoněno. Mohl bych vysypat z rukávu mnoho dalších podobných fám a pověr, které rozšiřují buď všelijací podvodníci, hledající senzace, nebo naivní astrologové, mající jenom velmi matné povědomí o astronomických základech své nauky. Snad se mi však podařilo už dostatečně ilustrovat, proč je žádoucí, aby astrolog o těchto věcech věděl. (Z chystané knihy "Základy moderní astrologie")