Mystická a záhadná místa Izraele - část II.
VEZA

Qarantal - Klášter pokušení

Necelých sedmdesát kilometrů od Jeruzaléma se tyčí Hora Pokušení, kde ďábel zkoušel Ježíšovu víru. Evangelia (jiná než Janovo) zaznamenávají, že Ježíš poté, co jej Jan pokřtil, odešel do hor a tam se čtyřicet dní postil. Přišel za ním Ďábel a vyzval ho, aby připravil z kamenů chléb. Na to mu Ježíš odpověděl, že "ne jenom chlebem bude člověk živ". Potom Ďábel Ježíše vybídl, aby se vrhl z výšin dolů, protože jej přece ochrání Andělé - ale Ježíš opět odmítl. Nakonec mu Ďábel nabídl velké bohatství, pokud se mu bude klanět, a Ježíš rovněž odmítl.

Nevelká horská jeskyně je považována za místo, kde Ježíš meditoval. Původní mniši. kteří zde žili později, také bydleli v přírodních skalních jeskyních. První kapli zde v roce 340 n.l. postavil svatý Chariton; tu však zničili Peršané.

Lokalita se stala poutním místem v době křižáckých výprav. Současný klášter v letech 1875 až 1905 postavila řecká pravoslavná sekta, která horu v roce 1874 koupila. Je zde kámen, na němž Ježíš údajně seděl, když ho Ďábel pokoušel.

Hora patří k méně navštěvovaným biblickým lokalitám; snad proto, že leží na dosti odlehlém místě. Jedinci s duchovními sklony zde však naleznou klid k meditaci.

Kumrán

Kumrán je středověké sídliště na severozápadním pobřeží Mrtvého moře. Jeho trosky pocházejí z doby zničení Druhého chrámu. Nedaleko v kopcích je místo, kde byly v roce 1947 nalezeny svitky od Mrtvého moře. Trosky, odhalené při vykopávkách v padesátých letech dvacátého století, sestávají z hospodářských stavení a hřbitova více než tisícem hrobů. V jedné odkryté místnosti se našly jakési kalamáře, a tak byla označena jako skriptorium. Panuje názor, že právě zde byly svitky opisovány. Celou lokalitu zásobovala voda ze soustavy vodních kanálů, jež možná zároveň sloužily k rituální očistě. Jelikož nebyly objeveny žádné ložnice ani jiné místnosti na spaní, odborníci usoudili, že tamější kmen přebýval většinou ve stanech nebo jeskyních. Panuje názor, že Kumrán byl střediskem velké náboženské komunity, patrně esejské. Esejci byli v prvním století př.n.l. skupinou, jež odpadla od židovské víry a před pronásledováním se uchýlila do pouště. Komunita byla v podstatě apokalyptickou sektou, jež věřila, že brzy nastane konec světa. (Tyto komunity popsali již autoři jako Fijón z Alexandrie nebo Plinius Starší). Svitky, které byly napsány ještě před zničením Druhého chrámu - většinou hebrejsky a aramejsky - představovaly jakousi knihovnu sekty.

V roce 1947 našli dva beduínští pastýři v jeskyni hliněný džbán a v něm sedm pergamenových svitků. Ty se dostaly do rukou obchodníků se starožitnostmi, jež je pak nabídli vědcům, kteří o ně projevili zájem. Když E.L.Sukenik zjistil jejich stáří, podařilo se mu získat tři z nich pro Hebrejskou univerzitu. Jejich části pak zveřejnil v roce 1948 a 1950. Ostatní čtyři svitky byly propašovány do Spojených států, kde byly tři z nich publikovány v letech 195 - 1951. Později byly opět nabídnuty na prodej. Koupil je Jigael Jadin, Sukenikův syn a přední archeolog, a vrátil je do Izraele, kde je pak v roce 1965 představilo Izraelské muzeum v Jeruzalémě ve speciální stálé expozici s názvem Svatyně knihy.

Počátkem padesátých let dvacátého století mezitím jeskyni, kde byly nalezeny první svitky, a později i další jeskyně prozkoumal tým vědců vedených otcem Rolandem de Vaux. V jedenácti z nich byly objeveny další tisíce fragmentů. Rukopisy byly většinou napsány na pergamenu, jiné na papyru. V některých jeskyních byly rukopisy pečlivě uloženy v uzavřených džbánech, jiné zas jako by někdo bezmyšlenkovitě pohodil. Nejhůře dochované rukopisy se drolily a vědci měli velkou snahu obnovit to, co se obnovit ještě dalo. Celé studium poněkud komplikuje fakt, že objevy Rollanda de Vaux z roku 1952 nikdy nebyly zveřejněny. I publikace původního nálezu trvala dlouho, částečně kvůli finančním obtížím a částečně kvůli přílišné pečlivosti redakční rady. Dokumenty sestávají z více jak stovky kopií knih hebrejské Bible, z nichž mnohé se dochovaly pouze ve fragmentech. Je zde dvacet tři ze 24 knih, chybí pouze Kniha Ester. Rovněž byly identifikovány fragmenty textu Septuaginty. Obsaženy jsou také komentáře k nejrůznějším knihám, které dokazují že jde o text hebrejského Tanachu z konce období Druhého chrámu.

O původu svitků od Mrtvého moře se vášnivě debatuje. Pokud jde o Kumrán, řada vědců se domnívá, že tamější sídliště bylo pouze administrativním shlukem jakýchsi úřadů, jež neměly se svitky pražádnou souvislost, a že svitky se do oblasti dostaly z Jeruzaléma. Jiní badatelé zase tvrdí, že tamější obyvatelé nebyli vůbec Esejci. Nejpřesvědčivější důkaz o tom poskytují samotné svitky, jež podle některých odborníků neodrážejí esejský styl života.

V roce 2001 byla v Kumránu, jen několik set metrů od místa nálezu svitků, objevena jedna rakev a mauzoleum. Hroby však byly už dávno vyloupeny a mnoho pokladů se ztratilo. Nález oživil debatu o tom, zda toto místo vůbec obývali Esejci - ti totiž žili prostým životem, zatímco rakev podle všeho patřila někomu bohatému. Vyskytl se názor, že tamější budovy byly možná jen součástí honosné vily jediného člověka.

V září 2001 Vatikán oznámil, že se chystá zveřejnit další obsah svitků od Mrtvého moře a že v souladu s nově publikovanými objevy povolí revizi Bible. Právě Vatikán byl dlouhá léta obviňován z utajování těchto informací, protože jsou údajně v rozporu s tradičním učením.

Archa úmluvy

V původním Chrámu byla patrně uschována archa úmluvy, kterou vyrobil Mojžíš jako schránku na desky s desaterem a z níž měl promlouvat hlas boží. Templáři údajně v jeruzalémských ruinách archu úmluvy hledali, dozvěděli se však, že byla před zničením původního chrámu převezena do Etiopie. Tam se ji podle jedné verze vydali i hledat, což dosvědčují templářské symboly v tamních svatostáncích. Alegorie templářského pátrání po tomto talismanu moci je zobrazena i na reliéfech katedrály v Chartres, jejíž stavbu templáři financovali. Nacisté naopak neochvějně věřili, že archa úmluvy byla přenesena do francouzského Rennes-le-Chateau, kde ji léta úporně hledali. Proti těmto teoriím hovoří ovšem fakt, že Jeruzalém byl před příchodem křižáků opakovaně vypleněn a jeho chrámy vyrabovány. Nikdo se ale o nalezení archy nikdy nezmínil - ani babylónský panovník Nabúkadnesar, ani syrský král Antiochos, ani římský císař Titus. Archu úmluvy se nalézt nepodařilo nikomu. Badatel a spisovatel Graham Hancock ve své knize Znamení a pečeť tvrdí, že archa byla z Chrámu odnesena v letech 687 - 642 př.n.l. Byla prý přemístěna do Egypta a později do Etiopie, kde se podle mnohých nalézá dodnes.

Spisovatel a vědec Richard Andrews se však v knize Krev na hoře přiklání k tvrzení Charlese Warrena, jenž archu hledal v roce 1870 a dospěl k závěru, že je ukryta přímo pod Skalním dómem. Archeologické vykopávky zde sice nikdy nebyly povoleny, ale Andrews použil metodu infračervené fotografie z vrtulníku a dokázal, že pod chrámem je podzemní tunel a komory v místech, kde je předpokládal Warren. A tak možná archa, jeden z nejcennějších artefaktů v dějinách, nikdy neopustila své původní místo, kam byla uložena před třemi tisíci lety. Archa a její ukryt zůstávají nadále velkou záhadou.

Uvedeno ve spolupraci se serverem druidova.mysteria.cz