Pražský staroměstský orloj - II.
VEZA

Při požáru věže v roce 1864 byly zničeny sošky apoštolů. Obnova orloje byla započata z iniciativy Jana Prokeše, který pochopil složitost mechanismu a zkonstruoval funkční model, který byl na radnici vystavován. Jeho nabídka na opravu stroje však zůstala oslyšena a po několika tahanicích byl stroj opraven továrnou Čeňka Daňka. Ale stroj se znova porouchal a teprve za purkmistra Václava Bělského roku 1865 byl hodinářem Janem Holoubem z Karlína za dozoru hodináře Ludvíka Hainze z Prahy a za rady ředitele hvězdárny F.Böhma důkladně obnoven, opatřen zcela novým časoměrem, kterým se starý stroj pohybuje, a o půlnoci na 1. ledna 1866 slavnostně spuštěn.

V roce 1866 dostal Staroměstský orloj nový spodní ciferník z dílny Josefa Mánesa. V obrazech symbolizujících jednotlivé měsíce jsou zachyceny motivy ze života českého venkova a originální Mánesův zvěrokruh. (Měsíčník byl roku 1882 nahrazen kopií E.Lišky; dnes je zde kopie z roku 1946 od Bohumila Číli; originál je umístěn v Městském muzeu hl.m. Prahy Na Poříčí.) Byl také odstraněn lihýř (vahadlo) a nahrazen chronometrem postaveným skvělým hodinářem Romualdem Božkem (druhým synem Josefa Božka).

Financování opravy šlo z veřejné sbírky, kterou inicioval starosta Bělský. K nové podobě orloje se také vyjadřoval archivář města Prahy Karel Jaromír Erben, z jehož podnětu se dostal na obvod kalendářní desky staročeský cisioján z 16.století. (Cisioján je středověký způsob datování používaný v Čechách od 13. až do 17. století. K datování se používaly slabiky z dvanácti dvouverší, tato dvouverší bývala nejčastěji složena z hlavních svátků křesťanského roku.) Od té doby byl orloj ve správě hodináře (a prvního radního) Ludvíka Hainze; po jeho smrti roku 1874 převzal správu jeho syn hodinář Ludvík Hainz a od roku 1901 spravuje orloj jeho vnuk hodinář Ludvík Hainz.

Orloj byl pak zastaven až při opravě věže v letech 1880 až 1883. V posledních dnech II.světové války (květen 1945), kdy Němci z Letné ostřelovali město, Staroměstská radnice vyhořela a při jejím požáru byl orloj těžce poškozen. Po válce se radní obrátili na renomovanou hodinářskou firmu Hainz o stanovisko, co s orlojem. Ta navrhla těžce poškozený mechanizmus vyhodit a vybavit orloj moderním strojem. Jeden pracovník této firmy bez ohledu na stanovisko jejího vedení o své vůli orloj demontoval, opravil a restauroval. Tím tuto unikátní památku zachránil pro budoucí generace. Při metalografických analýzách bylo mj. zjištěno, že orloj pochází z roku 1410 a že jedna jeho část je ještě starší. Při opravě byl orloj, který se natahoval klikou, připojen na elektromotor. (Na stejném principu pracuje v Londýně známý Big Ben.)

1. července 1948 byl již orloj obnoven a mohlo se dát celé soustrojí s novými soškami apoštolů od sochaře Vojtěcha Suchardy a kopií Mánesova obrazového kalendáře znovu do pohybu. Předposlední větší oprava orloje byla na jaře a létě roku 1979. Naposledy byl stroj úmyslně zastaven při opravách v roce 1994: "Hlavně ložiska měla velké vůle…aby se ten stroj dál neničil..už byl opravdu akorát na spadnutí." Sám se orloj zastavil v roce 2002 při povodni, kdy stejně jako centrum města nebyl napájen elektřinou.

Poslední oprava proběhla v listopadu 2005. Staletí staré součásti orloje se přestěhovaly do dílen mechaniků a restaurátorů z důvodů nutných oprav a údržby. Hodinový stroj, astronomický číselník a výzdoba orloje se rekonstruovaly další část významné památky se opravovala na místě. Ručičky měsíce, slunce a zvířetník skončily v dílně v Holešovicích. "Restaurování astrolábu jsme využili k tomu, abychom se dostali dále do hodinového stroje," řekl jediný pražský orlojář Otakar Zámečník. "První část se opravovala před jedenácti lety. Teď se dostáváme za hodinový stroj k rozvodům na měsíc, slunce a zvířetník a k rozvodům pro čtvero druhů času. Ty nebyly opravovány od konce druhé světové války."

Firma Hainz, která se o nejznámější věžní hodiny v Česku stará už od roku 1865, celý hodinový stroj rozebrala a opravila. Stroj se skládá ze zhruba tří set padesáti částí: "Orloj je z roku 1410 a asi tři čtvrtiny dílů jsou ještě originální. Byly tu požáry, byly tu velké opravy, takže některé díly se musely vyměnit. Ale konstrukce a hlavní kola, to je všechno ještě originál." Původní stroj pražského orloje byl jedinečným dílem koncepce i techniky; ukazoval oběh slunce, měsíce i denní čas. Byl to stroj bez jediného šroubu, jen nýtovaný.

Orloj neboli horologium je stroj je hnaný závažím, s ciferníkem astráriem ukazujícím pohyby slunce ve zvěrokruhu, měsíční fáze, pohyb oblohy, data dne a měsíce, svátky, s pohyblivými figurami a odbíjejícími hodinami. U našich předků ukazoval 24 hodin. První hodina počítala se po západu slunce. Koncem 15.století počalo se u nás užívat půlorloje, jenž měl na ciferníku 12 hodin. Půlorloj nazýván také německým. Obou užívalo se až do roku 1623, kdy byl úředně nařízen půlorloj - ciferník s římskými číslicemi. Pražský orloj ukazuje čtyři druhy času: čas středoevropský, staročeský, babylonský a hvězdný.

Světoznámý pražský orloj a jeho genius loci - včetně starých legend a pověstí - zůstává neodmyslitelně spojen s věží staroměstské radnice, nejvýznamnější světskou stavbou Starého Města na pravém břehu Vltavy. O orloji kolují strašidelné pověsti. Pokud se zastaví, je amen s celými Čechami, jestliže se porouchá, přijde špatný rok, když se k němu chová někdo neuctivě či nepřátelsky bude potrestán.

Ďáblovo oko

Pověst říká, že pražský orloj vznikl z jiných důvodů než jen aby ukazoval čas. Původně prý šlo o promyšlený plán tajného bratrstva, které najalo výtečné odborníky - hodináře Mikuláše Kadaňského z Kadaně, univerzitního rektora matematika Johanna Šindela, astrologa Nicolase a tajemného kazatele známého pod jménem Rasach. Ve znamení měli archanděla Uriela, který byl (židovským) andělem znajícím tajemství pohybu nebeských těles a zjevení, byl i patronem proroctví a alchymie. Orloj také původně vypadal zcela jinak - byl bez soch, bez svatých v okénkách, bez Mánesova měsíčníku…Toto "tajné dílo" bylo podle této pověsti koncipováno jako časomíra zla, nebo se v ní zvrhlo během realizace. Démon hlavního plánovače (ne tedy konstruktéra Mikuláše) připravil o zrak záměrně, za jeho troufalost soupeřit s ním. Mohl jím být někdo vystupující pod přezdívkou Mistr Hanuš?

Pražský orloj není jen obří časomírou, byl konstruován jako pomocník astrologů, mágů a zasvěcenců. Visí na něm nějaká neznámá kletba? Možná že funguje jako apokalyptické ďáblovo oko, jehož úkolem je ovládat duše lidí i celou zemi. Měření času je pouhou zástěrkou, šalbou. Je jedním ze způsobů, jak přilákat oběti - ty touží znát správný čas a jsou lapeny! Orloj, obrazně řečeno, žil a žije z energie svých obdivovatelů. Někteří křesťanští učenci toto vytušili a proto se kontaktu (byť i vteřinovému) s ním obezřetně vyhýbali. Tolik tato dosti ponurá pověst…

Pověst o kostlivci na staroměstském orloji

Ze všech postav na radničním orloji se vždycky nejvíce vyprávělo o kostlivci; nejspíš to bylo tím, že vzbuzoval největší hrůzu a proto mu lidé přikládali podivnou moc i schopnost věšteckou. Vyprávělo se o něm, že když se na dlouhou dobu pokazí, přicházejí na český národ těžké časy a kostlivec jim dává znamení prvním kývnutím hlavy. Jeho moc může zmařit jen chlapec narozený v novoroční noci; jakmile se orloj uvede po dlouhé přestávce znova do pohybu a v půlnočním čase kostlivec poprvé kývne, vyrazí chlapec od Týnského chrámu a poběží přes celé náměstí k radnici tak rychle, aby doběhl k orloji ještě před posledním úderem hodin. Když se mu to podaří, zničí kostlivcovu moc a odvrátí neštěstí od celé země. Kostlivec na orloji však nevěštil vždycky jen zlé časy; byly i případy, kdy se stal znamením naděje. Nad orlojem jsou dvě malá okénka; vedla kdysi do žalářní kobky, kde byly vězněny osoby ze stavu urozenců. (Později - v roce 1659 - byly do okének umístěny chodící sošky 12 apoštolů!) Jednou se ocitl v kobce rytíř, který byl dlouho s Prahou na štíru a nejednou přitom sáhl ke zbrani; Pražané ho zajali, odsoudili ke ztrátě hrdla a uvrhli do vězeňské kobky, kde čekal na kata. Už ztratil poslední špetku naděje a sklesle se díval okénkem na náměstí. Právě začaly bít hodiny, smrt pohybovala kosou a otvírala dásně, lakomec houpal měšcem a kohout kokrhal. A stalo se náhodou, že do otevřených dásní kostlivce vletěl vrabec; dásně sklaply a vrabec musel zůstat ve vězení celou hodinu, dokud nezačal orloj znova odbíjet. Sotva kostlivec otevřel po šedesáti minutách poprvé dásně, vrabec vyletěl a zmizel jako šipka za komíny protějších střech. Uvězněný rytíř to všechno z okénka sledoval, a když viděl, že je vrabec zase na svobodě, zhluboka si oddechl; v té chvíli se mu znova vrátila naděje, jež člověka provází i v nejtěžších chvílích, a možná i v té poslední.

Čím víc na to myslil, tím víc v něm rostla víra, že se všechno obrátí k dobrému. A jeho naděje se skutečně splnila; ještě téhož dne se starý spor urovnal a Pražané udělili svému vězni milost.

Pokračování příště

Uvedeno ve spolupráci se serverem druidova.mysteria.cz