Čarovná moc podvědomí
Sofie Danae

Se zázrakem zrození se každý z nás vydává na jednu z cest, již rádi nazýváme osudovou. Potkáváme či míjíme lidi či příležitosti. Tvoříme svůj vlastní mikrokosmos, svůj vnitřní svět, jež sestává z toho, co jsme se naučili, co jsme kde viděli. Jsou tam rovněž naše myšlenky, a také ty cizí, které jsme někde slyšeli či viděli. Dokonce i ty, jež jsme na vědomé úrovni už zapomněli.

V tomto maličkém světě, který je jen náš, si vytváříme vlastní sny a promítáme ho na velké plátno, kterému říkáme podvědomí. Kdyby se někde konal takový festival vnitřních filmů, určitě by bylo ke shlédnutí hodně velkých krásných domů, rychlých aut, pohádkové poklady, ukryté v pirátské truhlici či na bankovním účtu. Myslím ale, že ještě více by tam bylo rozesmátých, šťastných a především milujících tváří lidských bytostí, jež jsou nám nejbližší. Naše první lásky, druhé lásky či lásky na celý život. Synové a dcery nebo třeba dvojčata.

To plátno není jen kusem pevného textilu uprostřed velké prázdné stěny. Je kouzelné. Umí zhmotnit ty sny a touhy, které se na něm promítají nejčastěji, s vášní a vírou. S očekáváním.

Já vím, a vy to také víte, že jen snít nestačí. Svou touhu vysílejte do světa, do kosmu a k Bohu. Ale zcela praktické a konkrétní kroky v reálném světě jsou nutné. Bez perfektní angličtiny můžete o práci v zahraničí jen snít. Bez odříkání a tvrdých hodin dřiny se těžko zmůžete na lepší domov - krásný nový dům či elegantní byt. Když budete sedět doma, jen stěží lze očekávat, že partner vašich snů sám zaklepe na dveře.

Je mi smutno, když slyším tolik skeptických a zklamaných nářků nad vlastními sny. Zaprášenými a plnými pavučin, jež se na vnitřním plátně vždy mihnou jen letmo, než se pásek přetrhne a promítačka si automaticky sáhne po jiném programu. Jak pohodlné je ustoupit průměrnému filmu v televizi či dobré večeři před prací na svém snu. Jak snadné je ukolébat se zadrhávajícím dějem filmového příběhu před cílevědomou a hodinu po hodině neutuchající práci na uskutečnění svých velkých vizí.

Nad barevnými články v bulváru či v hospodě nad zlatavým mokem je snadné závidět a truchlit nad svými mrtvými sny. Těžší je opravdu chtít, mít sílu a odvahu něco skutečně změnit. Jedno si však zaslouží můj obdiv. Když vidím někoho hladce proplouvat životem, bez velkých ideálů a snů, zato s pocitem skutečného a opravdového štěstí z toho, co má. V ten daný okamžik a s očekáváním každého dalšího dne. To je asi ten nejtěžší cíl, na který mnoho z nás nikdy nedosáhne.