Slabá vůle je vyrážka na duši
MUDr. Zdena Kmuníčková

Co to vlastně máme, když máme slabou vůli? Vážíme 120kg a milujeme sladké. Nedokážeme si odříct denně /nebo aspoň ob den/ jeden, spíše dva větrníčky, i dva žloutkové věnečky, jakož i cokoliv z království sladkého blaha. Máme ručky, nožky, hůlky, hrudníček a chtěli bychom aspoň trošku být Sylvester Stallone. Jenže překonat ono pověstné "nechce se mi" a "až zítra" je těžké.

Máme poněkud rozměrnější pas a polštář tuku na břiše a chtěli bychom být maxisexy v plavkách. Leč: "Denně cvičit? Nejde to nějak jinak?" Sedíme od rána do večera, dílem nad listinami, dílem v autě, dílem nad obchodními obědy, večeřemi, požíváme alkohol, vybrané krmě, kouříme, spíme málo a špatně. Jsme nervózní, stále unavení, začínáme zapomínat a vůbec necítíme se dobře. Lékař dí : "Změnit, upravit životní režim!" Na to my: "Ale jak? To přece nemůžeme, nedokážeme, je to strašně těžké."

Máme ještě řadu dalších polí působnosti pro naše návyky a závislosti: kouření, požívání alkoholu a dalších drog, závislost na práci, lidech, automatech a jiné a jiné pomůcky k narušování svého zdraví a svého charakteru.

Tady všude, a pravděpodobně mnohde jinde, si říkáme oblíbené zaklínadlo: "Když já mám tak slabou vůli." K čemu, na co to máme tu zmíněnou slabou věc? K tomu něco udělat, něco neudělat, něco unést, něco vydržet, něco změnit, něco si odepřít, jít za nějakým svým cílem houževnatě a vytrvale. Co to tedy vlastně máme, když máme slabou vůli?

Dalo by se říci, že máme pořádnou vyrážku na duši. Když se podíváme zblízka, jsou to pupínky a flíčky různého vzhledu a obsahu, někdy více i méně zhnisané. Především jde o pořádný pupenec nedostatku vnitřní kázně. Nedokážeme si říci:" Víš, co je pro tebe zdravé, správné, tak to dělej!" a dělat to.

Kořeny nedostatečné vnitřní kázně jsou hluboké a četné. Může to být známá okřídlená situace: "To já dobře vím, že kouření škodí, ale nedokážu přestat." Pozor však! Tato slova ve skutečnosti sdělují: "Mne se ta škodlivost netýká, mně se přece nemůže stát, že bych onemocněl rakovinou plic, já to nějak s tím životem usmlouvám."

." Chybí nám uvědomit si zcela nevyvratitelný fakt, že s životem nic neusmlouváme a nevykličkujeme. Všechna naše nezodpovědnost vůči sobě, komukoliv a čemukoliv, naše doslova otročení svým pocitům libosti a nelibosti (jen se hezky hluboko do sebe podívejme), všechna nechuť něco změnit v sobě, ve svém každodenním životě, to je ta hnisající vyrážka na naší duši. Zpočátku jen tak svědí, trošku pobolívá, později může způsobit něco nedobrého a ohrožujícího naše zdraví, naši osobnost.

Když hledáme kořínky nedostatečné sebekázně a vezmeme si na to lupu, můžeme dokonce uzřít - nelekněte se - zvláštní civilizační rozmazlenost, pohodlnost, lenost, pasivitu, nepružnost, lhostejnost a zbabělost, s níž zavíráme oči před skutečností a unikáme od činů, kam to jen jde.

Někdy je to značně nepříjemné důkladně, přesně a do hloubky se na sebe podívat. Proč to však neudělat, proč nezkusit tento duševní "bandžídžamping" a nepovolat ku pomoci dostatek adrenalinu k tvoření své osobnosti a svého zdraví?