Stezkou intuice - záblesk světla
Monika Plocová

Ráda chodím do lesa, jen já a pes. Ještě než jsem si pořídila svého úžasného kokršpaněla, nenapadlo by mě jít se sama projít. Do lesa? Proč a nač, znělo mi v uších tehdy. Těsně po onom mezníku, o kterém jsem psala v předchozích příspěvcích, mi byl vnuknut nápad. Nemůžu to říct opravdu jinak, než že mi byl vnuknut. V životě jsem psa neměla a ani jsem s ním moc nepřicházela do styku. Nikdy jsem ani psa nechtěla. Prostě klasické městské dítě. Tehdy, těsně u zrodu nového života, mé dcery přišli s nápadem. "Mami, koupíš si psa" pronesla tehdy jedna z nich.

Po první dávce rozporuplného překvapení jsem se zaposlouchala do té nabídky, která ke mně přišla. Mám začít žít nový život, že bychom si domů opravdu koupili štěně?

Tehdy jsem o intuici věděla pramálo. Když jsem se pokusila odsunout rozum, který samozřejmě říkal NE a ihned tvořil závěry, jak nesmyslný je to nápad, vynořil se vnitřní pocit, který se velmi silně přikláněl k velkému ANO. Ozývala se intuice: "Tudy jdi". Rozum sice lamentoval, kdo že se bude o pejska starat a zdůrazňoval to omezení, které sebou štěně a následně dospělý pes přináší. Vnitřní hlas mě směrem k malému štěněti stále táhl. Tehdy to byl jeden z prvních okamžiků, kdy jsem začala poslouchat to, co ke jde zvenčí a to, co říkají moje pocity. Naslouchala jsem, co mi říká vnitřní hlas a k čemu mě nabádá. Znala jsem tento pocit nabádání z minulosti, avšak nedávala jsem mu prostor se projevit. Neposlouchala jsem ho. "Třeba je to výzva pro něco nového. Třeba je to výzva zvenčí" napadlo mě tenkrát.

Já, která jsem doposud poslouchala jenom svůj a vlastně i cizí rozum, jsem se zaposlouchala do signálů zvenčí. Já, která jsem doposud rozumově myslela a pocitově narážela hlavou o zeď, jsem se teď zklidnila a začala vnímat svoje pocity. Je to docela prima poznání, že jenom já sama, moje já, cítí něco jako šanci. I když nabídka přišla zvenčí. Ale myslím, že o tom to je, že zvenčí k nám přicházejí výzvy a je na nás, co s nimi uděláme. Stačí jenom naslouchat hlasu srdce. Naslouchat hlasu intuice. To je moje zkušenost.

Vraťme se k mému kokršpanělovi. Kdybych tehdy poslechla rozum, určitě bych nebyla v životě tam, kde jsem dnes. Kdybych i nadále poslouchala rozum a neřídila se vlastními pocity, byla bych pocitově prázdná. Stále bych byla tou otrokyní bludného kruhu rozumových vzorců a schémat, které jsem si vytvořila podle rčení: " To má být tak, to se dělá tak." Rozum by mi nedovolil koupit si psa. Ještě dnes to slyším: "Je to velká zodpovědnost. Pes dělá nepořádek, všechno okouše atd. " Byl to jeden z prvních okamžiků, kdy jsem si dovolila dát prostor svým intuitivním pocitům. Nehleděla jsem, jak to všechno dopadne, jen jsem cítila cestičku, počátek stezky ke světlu. Poslechla jsem výzvu, která ke mně přišla, tentokrát z úst mých dětí a pořídila jsem si kokršpaněla. Je to miláček můj i mých dětí. Obohatil mi život a opravdu byl výzvou začít znovu a jinak. Za mnohé zkušenosti a krásné věci, o které jsem vnitřně bohatší, vděčím právě jemu. Dnes vím, že můj čtyřnohý kamarád je mým vděčným spolupoutníkem v cestě za světlem a přišel ke mně v pravý čas.

Vrátím se ještě k procházkám do lesa. Kromě jiného mi venčení mého kokršpaněla poskytlo prostor sama pro sebe. V rámci našich venčení jsem začala stále více naslouchat sobě, svým pocitům. Hodinové procházky lesem a já objevovala nové zvuky mého intuitivního hlasu a posouvala se ve svém životě jinam. Můj pes byl důležitou součástí zrodu a následně miminka mé cesty za intuicí. Mnohému mě naučil a učí.

A je tu opět otázka: " Je to jenom moje práce, že jsem šla právě touto cestou? Kdo mě na ní navedl a stále cítím jeho vedení? Kdo mě tehdy ochránil a čí ochranu stále cítím?"

Původně jsem chtěla napsat úplně o jiném zážitku s intuicí, ale začala jsem psát a cosi mě nenechalo odklonit od výše uvedené myšlenky. Tak jsem ono vedení poslechla a o původním zážitku napíši třeba někdy příště. Paprsek sluníčka všem.