Ukázka z regresní terapie - získání sebejistoty
Jana Suchá

Naše životy se vyskytují paralerně - z pohledu běžné existence se to jeví jako životy posloupné. Proto lze hovořit o tzv. minulých životech. V terapii HAP - hlubinné abreaktivní terapie (dlouhý název - zkráceně regresní terapie) se zabýváme problémy a bolestmi, které lidi trápí v současném životě. Ukazuje se, že mnoho z nich pochází z těchto tzv. minulých životů. V článku uveřejněném mi ale chybí skutečná ukázka. Paní Hédlová píše, že u klientky "vyčistila" mnoho věcí. Ale jak? Jak to udělala, vyčistila? To mi opravdu chybí k poznání, abych takovou terapii podstoupila. Nabízím tedy něco podobného, ale i odlišného:

Náš život velice ovlivňují výroky lidí, ale i nás samotných, které se k nám dostaly hlavně ve stresových situacích - tzv. postuláty. Jsou to rčení typu "Když nebudeš jíst, umřeš"(nadváha), "Jsi blbá, jak daleko vidíš"(krátkozrakost), "Nejde mi to"(pocity neschopnosti) atd. Nabízím vám ukázku, jak probíhá léčba regresní terapií, kde si můžete udělat obrázek, jak skutečně tato terapie funguje a jaký je její výsledek. Účelem je, aby si klient uvědomil všechny okolnosti, které vedou až do současnosti k jeho problémům. Tím, že si klient uvědomí, že tyto výroky (postuláty) pocházejí z událostí minulých, ztrácejí svou účinnost a přestávají platit.

Zkrácený zápis ze sezení: Jméno klienta z etických důvodů neuvádím.
Problém: Nejsem si jistá (klientka trpí pocity nejistoty při jednání, má pocit, že když nebude mít pravdu, někdo jí ublíží) Vybavila si události, ve kterých se jí něco podobného stalo, událostí bylo více, vybírám jednu z nich.

Odehrává se před několika tisíci lety....
Jsem otrokář, pracuji jako dozorce na stavbě, mám na starosti partu dělníků. Stavějí nějakou zeď. Bojím se jich, protože už tady jednoho dozorce zabili, hodili po něm kámen. Tak se snažím s nimi dohodnout po dobrém, vysvětluji jim účel jejich kvalitní práce. Jenže jim je to jedno, jsou to otroci, i když je o ně dobře postaráno. Mají dost jídla i vody, přestávky. Chovají se ale celkem laxně. Nechci nikomu ublížit, někoho si znepřátelit, aby mě taky nezabili.

Jsem nejistá v jednání s nimi. Uvědomuji si, že je to stejné jako v mém současném životě, kdy si nechci rozhněvat nikoho ze spolupracovníků, aby mi pak neházeli klacky pod nohy. Uvědomuji si, že špatně vyhodnocuji priority, kladu důraz na vztahy, místo na práci. Stojím v jakémsi průčelí a dívám se na stavěnou zeď. Nejsem si jistá, jestli vidím dobře, ale zdá se mi, že je křivá. Olovnice ukáže, že mám pravdu.

Nařizuji postavit kamenné vzpěry. Přichází vyšší dozorce-zřejmě stavitel a diví se, co že je to za novoty. Plácám nějaká zdůvodnění. Je nařízeno všechno zbourat a mě dát na tři dny do dřevěné klády. Je umístěna rovnou na staveništi, takže tři dni se dívám na své svěřence, jak bourají. Ale- mám čas tři dny je pozorovat a přemýšlet. Kláda se tady jeví jako celkem dobrý výchovný prvek. Po tom, co mě pustí, beru události do svých rukou. A nejen události - beru do ruky bič. V kládě jsem měl možnost důkladně se podívat, jak který pracant maká. Ty, co si ze mě dělali posměšky a nabádali i druhé - posílám na nošení kamenů. Je to nejtěžší práce, musejí je nosit po prkně opřeném nahoru o asi dvoumetrovou zeď. Ty dělníky, kteří pracují přesně, posílám na ukládání kamenů. Ještě jednou vysvětluji důležitost přesné práce s olovnicí a podélnou latí.

A dodávám, že pokud nebudou takto přesně pracovat, stihne je rána bičem. Zkoušejí to na mě, ale já už jsem jiný. Prásknu je bičem po zádech a hle - hned jim to jde jinak od ruky a nemohou se na nic vymlouvat. Když se jednomu z nich vysype miska s jídlem, nechám ho posbírat všechno v čase určeném na přestávku, ale pak musí jít pracovat. Žádné výjimky. Jsem na ně spravedlivý. Když pracují, mají se dobře. Když nepracují, dostanou ránu bičem. Brzy ho nemusím používat. Potvrzuje se zde pravidlo - na hrubý pytel hrubá záplata. Jednám s nimi pouze pracovně a přináší to výsledky. Zeď je přesně postavená a já jsem si sebou jistý.