Devět tantrických pozic - díl první, úvod a první pozice
MUDr. Monika Sičová

Jsem Evropanka. Vystudovala jsem několik škol, ale přesto mám pocit, že nerozumím svému životu. Cítím, že nerozumím sama sobě, že nerozumím tomuto světu a že nerozumím tomu hochovi, se kterým zrovna chodím. Nerozumím rodičům. Nerozumím si se svým zaměstnavatelem, nerozumím si s touhle prací, nerozumím si s lidmi vůbec. Ale někdy je to opravdu skvělé… ale vlastně to není vůbec skvělé. Já ani sama nevím.

Mám velké puzení, nedokážu vydržet na jednom místě, potřebuji někam odjet. Nedokážu vydržet v tomhle městě, nedokážu vydržet v tomhle státě, nedokážu vydržet na tomhle kontinentě. Začínám utíkat. Tuším, že utíkám sama před sebou.

Zkouším žít několik měsíců v Mongolsku, v zapomenuté krajině v poušti. Potkávám krásné lidi, líbí se mi jejich bezčasovost, líbí se mi hlavně, že si s nimi nemusím o ničem povídat. Možná jsem byla v minulém životě nějaký mongolský šaman. Dodnes cítím něco takového. Ale teď se cítím velmi prázdná a nenaplněná. Často mám dojem, že jsem muž, dokonce si často přeji být mužem. O rok později mě další puzení vede do Indie. Tam se děje probuzení ze sna. Indie je země, která vám nachystá překvapení na každém kroku. První šok je v Oshově ašramu v Puně nedaleko Bombaje.

Oshův ašram je místo, kde se potkává velké množství lidí z celého světa. Meditují zde, dělají přírodní léčbu, rozvíjejí svůj talent a svoji osobnost. V Oshově ašramu je neuvěřitelná koncentrace krásných a mladých žen na jednom kilometru čtverečním. Dávám se s nimi do řeči a snažím se přijít na to, odkud se bere jejich krása.

Zároveň dělám Oshovy meditační terapie, studuji hara masáž a seznamuji se s prostředím.

Druhý veliký šok zažívám při setkání s jednou zvláštní ženou. V Oshově ašramu probíhá velké množství programů, ale zajímavé je to také v podhoubí kolem ašramu. Celá čtvrť žije čilým duchovním životem. Jedno z míst, kde se potkávají lidi, je German bakery, volně přeloženo „německá pekárna“, ale je to něco mezi fast food, čajovnou a kavárnou. Je to zároveň místo, kde se spontánně inzerují různé duchovní akce. Zajímá mě inzerát: „Ženy, probuďte se! Cvičení Mohendžodáro“. Inzerát je opatřen telefonním číslem. Volám tam a ozývá se mi Amba. Říká, že mám přijít večer do German bakery a že už o mně ví. Ptám se, jak o mně ví, a odpovídá, že mě prostě cítí.

V German bakery sedí proti mně krásná Indka v sárí. Cítím mrazení po těle. Neuvěřitelně mě přitahuje. Působí jako laskavá, moudrá a ženská. Jsem podivně vzrušená, trochu sexuálně, trochu emocionálně, trochu duchovně.
„Kolik ti je let?“ ptá se mě.

 „Dvacet pět.“

 „Vypadáš spíš jako nějaký muž kolem čtyřicítky.“
„To jsi mě nepotěšila“.
„Nejsem od toho, abych tě těšila, jsem tady od toho, abych tě probudila.“
„Probudila? Co to znamená?“
„Podívej, tvůj základní problém je, že jsi ztratila všechny své ženské vlastnosti.“
Všechny určitě ne, některé ženské vlastnosti jsou mi však nepříjemné.

 „Jako že nejsem ženská?“ ptám se dotčeně.
„Nejsi. Jsi muž v ženském těle.“
„Jak to můžeš tak říci?“
„Prostě tak to je. U vás v Evropě vy ženy ztrácíte svoji vnitřní ženu, protože bojujete s muži.“
„Já mám spíše pocit, že muži ustupují ze svých obvyklých pozic a ženy mají potřebu je nahradit.“
„To je totéž .U nás v Indii máme jiný problém. Ženy jsou tak potlačené společností, že se ve skutečnosti o ně nikdo nezajímá. Jsou to dva druhy otroctví.“
Přehání.

 „Čemu říkáš vnitřní žena?“

 „To je tvůj vztah k sobě samé  jako k ženě, ale zevnitř.“
Myslí tím, že mám být vůči sobě mateřská.
„Já si nemyslím, že bych neměla ženské vlastnosti,“ hájím sama sebe.
„Máš kluka, který by tě opravdu miloval?“
„Vlastně ne.“
„Miluješ své tělo?“
„Nevím, to je divná otázka.“
„Prožiješ každý den něco pěkného?“

 „Myslíš jako v nějakém slaďáku?“
„Měla jsi dneska orgasmus?“
Chce mě tou otázkou ohromit, ale jsem ráda, že je přímá a konkrétní. Měla ona dnes orgasmus? Bude tantra hlavně o orgasmech? Vyvolává to ve mně strach, že tantrička je vlastně děvka.
„To je dost impertinentní.“
„Určitě ne,“ kategoricky prohlašuje Amba.
„Vidíš tamtoho amerického křiklouna? Uměla bys ho zklidnit?“
„Ne, a ani nechci s ním mít něco společného.“
„Nejsi žena. Tvé ženské vlastnosti jsou potlačeny, a proto nemůžeš být šťastná.“

Ano, je to zoufalé, částečně má pravdu, ale na druhou stranu, proč by to musela být pravda, každý je přece jiný.
„Co bys dělala ty?“
Amba vstane, stoupne si těsně k tomu otravnému chlapovi, chvilku tam stojí, Američan jí cosi říká. Amba ho pak hladí po obličeji. Vrací se zpátky, za chvíli Amík donese ginger lemon tea - zázvorový čaj s citrónem. Amík se tváří docela úslužně.
„Co jsi mu řekla?“ ptám se zvědavě.
„Nic, chovala jsem se jako žena.“
„Jak jako žena?“

 „Tomu nemůžeš rozumět. Prostě jsem cítila, prožívala a přijímala jej jako svého syna. Vytvořila jsem s ním sice krátký, ale intimní vztah. Pozvala jsem jej k sobě, ke svému srdci.“
Aha, takže to zase mám být já a ne ten muž, kdo má něco udělat. Ostatně, proč mám být blízká někomu, kdo je mi protivný. To je přetvářka.
Její odpověď mě vzrušuje, ne, vlastně mě vůbec nevzrušuje.
„Intimita je přece něco posvátného,“ říkám trochu vyčítavě.
„Nemluv tak. Tvoje čistá intimita je největší ženskou zbraní. Je to schopnost přijímat každého, jaký je. Pozvat k sobě dovnitř neznamená to, že se máš s každým vyspat, to vůbec ne, ale každý si zaslouží, abys s ním vytvořila hlubší citový vztah.

Pak je intimita skutečně posvátná, protože slouží hlubšímu setkání mezi lidmi.“

„Já s tebou nesouhlasím. Takový intimní vztah nemůžeš po mně chtít s každým.“
Brala bych intimní vztah jen s lidmi, co mi mají co říci.
„Nechci. Nejdříve potřebuješ mít intimní vztah se sebou. Potřebuješ mít vztah se svojí ženou, potřebuješ se stát intimitou.“
Nechci přijmout, co mi Amba povídá, připadá mi to jako z jiného světa. Amba cítí, co si v té chvíli myslím, cítí moji rozpačitost, cítí moji nedůvěru.
„Co děláš zítra?“ ptá se.

„Dokončuji terapii No mind v Oshově ašramu.“
„To ti chválím, ta je skutečně výborná. Taky jsem Oshova sanjásinka. Přijala jsem ho také za svého mistra a dělala jsem všechny možné skupiny. Myslím, co děláš večer, po bílých róbách?“
Bílé róby je večerní setkání s meditacemi a Oshovými promluvami.
„Nic zvláštního.“
„Tak přijď, budeme cvičit otevírací asánu z Mohendžodára.“

 „Co to je?“

 „To je posvátné cvičení tantrické jógy určené pro ženy. Mohendžodáro je staré město kolem řeky Indu. Víš, že to město bylo mnohokrát pobořeno záplavami a znovu bylo postaveno do své původní podoby? Byla to tradice. Hodnotné věci se  udržovaly ve své původní podobě. Co nemělo smysl, odnesla voda, co mělo smysl, bylo znovu postaveno. Takhle je to i s naším ženstvím. Je to veliká hodnota, ale přicházívá velká voda a poboří naše vnitřní hráze. Znovu musíme stavět náš ženský chrám.“

Už teď tuším, že to bude dřina. Jak si však může být tak jistá, vnitřní svět člověka je tak složitý.
„Jaký je mezi námi rozdíl?“ ptám se.
„V tom, že já jsem vědomá žena, nemusím se ptát, jak má vypadat můj život. Nemusím hledat svoji vnitřní ženu, chovám se žensky, a když je potřeba, znovu postavím své Mohendžodáro. Znovu se vrátím k sobě, ať přijde jakákoliv velká voda. A v životě je toho spousta. Muži odcházejí a přicházejí, objevují se nemoci, úmrtí v rodině, děti mají úrazy.“
Zjednodušuje.
„Máš děti?“ ptám se.

„Ano, mám.“

„Mnoho Oshových sanjásinek nemá děti.“

Jasně, protože kdyby měly děti, neměly by tolik času na meditace a na chlapy.
„Já mám. Děti patří k životu. Je to důležitá etapa pro ženu. Nejsem jenom Oshova sanjásinka, ale hlavně jsem žena, jsem sama sebou. Také jsem tantrická kněžka.“
„Vypadáš docela moderně.“
„Jistě, nepředstavuj si nic filmového. Prostě s ženami cvičím Mohendžodáro a umím se vcítit do člověka, do jeho tužeb, do jeho potřeb, do jeho vědomí i nevědomí.“
„Kolik je ti let?“ ptám se. „Vím, že se nesluší ptát se ženy na její věk.“
„Mně to nevadí. Sedmdesát čtyři.“

Polívá mě horko. Amba určitě nevypadá na sedmdesát čtyři let. Kdybych necítila opravdovost v tom, co říká, tak bych ji podezřívala z toho, že se dělá zajímavou.

První pozice

Dalšího dne jsem si vzala rikšu a jela jsem několik kilometrů ven z města. Mým cílem byl „pyramid resort“, něco jako zájezdní hostinec v přírodě, rekreační centrum a přednáškový sál. Všechno dohromady. Je to oblíbené místo duchovních aktivit, různých seminářů, někdy je to místo truc akcí nevalné úrovně proti oficiálnímu Oshovu ašramu, jindy je to místo skutečně zajímavých programů.

Dávám si něco dobrého s výhledem na řeku. S povděkem přijímám zapálenou spirálu proti dotěrným moskytům. Čekám, co bude dál. Po půl hodině se tam schází hodně žen, hlavně cizinky – Japonky, Američanky, Evropanky, Rusky. Dokonce i ženy z Izraele, ale jenom dvě Indky. Ptám se Amby:
„Myslela jsem si, že Mohendžodáro je starý indický kult, ale jsou tu pouze dvě indické ženy. „Je to vždycky jinak, než si člověk představuje,“ říká Amba.

 „Tantra je v naší společnosti potlačena tak, jak je potlačena žena. Je velmi málo indických žen, které se chtějí potkávat a dělat něco, co by je osvobodilo. Jsme něco jako mezinárodní komunita. Funguje to spontánně. Každá žena může nastudovat Mohendžodáro, tuto tantrickou jógu. Jakmile jí bude umět, může se stát Matkou a vytvořit si své společenství žen. Těm může pomáhat najít svou vnitřní ženu, a tím se osvobodit. Podívej, říkám si Amba - matka, není to skutečné jméno, je to jen výraz pro lektorku, která vytváří společenství žen. Cvičí s nimi Mohendžodáro, až to budou ženy umět, myšlenka se může šířit dál. I ty můžeš být Velkou matkou.
„I já?“
Věřím, že každý může být mistrem, taky bych někdy chtěla být normální matkou.
„Ano, ale chce to trpělivost, není to obyčejné cvičení.“

Začínáme cvičit první ásanu. Amba zdůrazňuje, že velikou průpravou je Kundalini meditace. Tu by měla každá žena dělat denně. Amba v nás otevírá první ásanu, probouzí v nás pocity, rozproudí vědomí. Cvičíme asi dvě hodiny. Pak si jdeme sednout do restaurace a dáváme si indický čaj s kardamonem. Ostatní ženy spolu klábosí, já sedím vedle Amby.

„Necítím se v tom cvičení moc dobře,“ sdílím s Ambou.
„Dívala jsem se na tebe a bylo mi to jasné, jsi nemocná.“
“Jak to, já jsem zdravá.“
„Jsi nemocná, vystresovaná, nervózní. Podívej se na sebe, příliš ti záleží na tom, jak budeš vypadat.“
„To je snad dobře, ne? Má to nějak vypadat. Žena má nějak vypadat.“
„To je naprosto špatné pochopení. Když budeš dávat velký důraz na vnější dojem, úplně se ztratíš. Podívej se na sebe, jak vypadáš.“¨

„Jak to myslíš?“

„Nejsi vůbec žensky oblečená, jsi taková šedivá myš. Tričko, džíny, rozcuchaná, neupravená. Vypadáš spíš jako sportovec nebo turista s ruksakem. Ve tvém oblečení není nic ženského.“
„Možná, ale podívej se na tuto madam. Mám snad vypadat takhle?“ snažím se odpoutat pozornost od sebe.

 „Ne, to také ne, to je ještě horší. Je vyfintěná, má sice luxusní oblečení, ale jinak je to strašné. Moc se od sebe nelišíte.“
„Pak ti nerozumím.“ Skutečně nerozumím.
„Podívej, obě dvě máte stejnou nemoc. Ty chceš své okolí zaujmout tím, že nedbáš na to, jak vypadáš. Když cvičíš první ásanu, tak se úporně snažíš, aby to nějak vypadalo zvenku. Když jsi unavená, tak naopak demonstruješ nezájem ve svém pohybu. Tato madam přehání své fintění a oblečení, ale jinak působí spíše tupě a mdle. V podstatě jste stejné.“
„Ne, já jsem jiná.“

“Jsi na tom stejně. Záleží ti příliš na vnějším dojmu, oblečením to sice skrýváš, ale jednáš tak, aby tě tvé okolí dobře přijímalo. Příliš jsi na svém okolí závislá. Příliš ti záleží, co si ostatní budou o tobě myslet. Ztrácíš tím spoustu energie a utíká ti to nejdůležitější.“

„Ano, ale je dobré s lidmi vycházet.“
„Nejdříve se musíš naučit vycházet se sebou. Proto ti to cvičení tak nešlo, příliš ti záleželo na tom, jak budeš vypadat. Ale Mohendžodáro je cvičení zevnitř, jde o vnitřní efekt.
„Já si to ale vůbec neuvědomuji.“

„Asi ne, ale jsi zvyklá jednat jako muž. Bojuješ o pozornost, místo aby ses  stala objektem pozornosti. Bojuješ o krásu místo toho, aby ses stala krásou a krásnou. Bojuješ o chlapy, bojuješ o zaměstnání, bojuješ o všechno, prostě jsi tak naučená. Myslíš si, že o něco přijdeš, když nebudeš pořád aktivní? To není vůbec ženské. Potřebuješ se uvolnit, aby věci k tobě přišly samy.“
To vím taky, ale kdy se uvolnit a kdy vyvinout aktivitu?
„Rodiče mě ale učili, že o co se nepostarám sama, o to se nikdo nepostará.“

„To je správné, člověk musí být zodpovědný za svůj život. Ale ty to chápeš jako muž. O důležité věci svého života se můžeš postarat jinak, rafinovaněji, žensky, zevnitř. Zdánlivé nicnedělání pohne celým vesmírem. A to, co chceš, se stane prostě tak, že tomu dáš prostor.“
„Teď tomu rozumím.“

Ale bojím se, že to nebude fungovat. Tohle je mužský svět. Všude kolem plno mužů, kteří chápou ženské chování jako slabost.
„Ano, hlava rozumí, ale srdce nerozumí. Srdce nemůže ani rozumět.“
“Co tedy mám dělat?“
„Podívej se kolem, jsou tady samé ženy, muž sem nemá přístup. To proto, abys nemusela bojovat o jeho přízeň, abys vydechla, relaxovala. Zapomeň na to, jak vypadáš, podívej se dovnitř. Cvič první ásanu zevnitř.“

 Celých čtrnáct dní cvičím první ásanu. Mezitím v Oshově ašramu dělám Born again, krásnou terapii na dětskou tvořivost, potom Opening to intimacy, otevření se své intimitě. Tuto terapii jsem si vybrala jako zvlášť vhodnou, neboť si pamatuji první rozhovor s Ambou. Cítím se čím dál tím líp v první ásaně, více odevzdaná. Přestává mi záležet na tom, jak vypadám. Často se  postavím na patnáct minut v meditačním sále a ponořím se do ásany. Někdy si zajdu do pěkného zadního traktu s parkem a zůstávám v ásaně, ačkoli kolem chodí zvědaví lidé.