Ďábelské tance a vipassana v budhistickém klášteře
MUDr. Monika Sičová

TENTOKRÁT Z JINÉHO SOUDKU
MYSTICKÉ ZÁPISKY Z MÉHO POBYTU NA SRÍ LANCE
ĎÁBELSKÉ TANCE A VIPASSANA V BUDHISTICKÉM KLÁŠTEŘE

Ďábelské tance se tančí proto, aby zbavily člověka démonů, neštěstí, nemoci, všeho zlého. Ďábelský tanec má mnoho tváří. Jedna je Sanni Yakku, tanec na vyhnání démona nemocí. Tohoto démona nemocí může představovat celá řada postav a zvířat, nejčastěji je to kohout, slepice, levhart, divoké prase, také ženy: od malé dívky, těhotné ženy až po matku.

Mezi podobné tance patří i tanec Kohomba kankariya, tanec na zajištění blahobytu, úrody a dostatku potravy a Bali, což je tanec na uctění nebeských bytostí.

Samotní tanečníci pocházejí z nižších vrstev společnosti a od dětství se specializují a učí těmto rituálům a tancům. Nejčastěji je tato dovednost předávána rodově, z otce na syny, většinou ale pouze jeden dosáhne určitého zasvěcovacího stádia. Rodina je většinou velmi vážená a sjíždějí se za ní lidé z celého okolí, dokonce i z dálek celého ostrova Srí Lanky. Rodina většinou žije na kraji vesnice, v samém úpatí džungle, má svůj vlastní malý chrám a dům. Synové v určitém věku odcházejí do džungle a tam žijí několik let, meditují, žijí se zvěří a džunglí. Poté se vracejí do vesnice a žijí v domě svého otce až do jeho smrti, kdy se sami zhostí role tanečníků ďábelských tanců.

Zdá se, že sláva Osho meditací, hlavně dynamické meditace a kundalini pronikla až sem, neboť Nilu, můj tamilský kamarád, ji sám dlouhá léta praktikoval, když žil právě takto v džungli sám se svým bratrem a svým guru, místním profesorem.

Při těchto obřadech musí být usmířeny tři bytosti: démoni, božstva a polodémoni. Dopoledne onoho dne jsou před chrámem postaveny tři chýše z palmového listí, každá chýše je zasvěcena jedné z těchto bytostí. Ty se pak musí vylákat ven na hliněný taneční prostor. Tanečníci, samí muži, potom tančí velmi namáhavé tance, většinou v transu. Polonazí bubeníci buší zběsilé rytmy na své yak bera, dvoustranný válcový buben, čas od času se tanečníci zastaví a předvádějí kouzla a pantomimu na vyhnání démonů. Na vrcholu tance si nasadí masky představující démony a hulákají, proč přišli a proč vstoupili do nemocné osoby. Potom se tanečník v transu baví s onou osobou nebo rodinou a popisuje jim, co mají dělat a co se stane.

Protože mne na mém putování po Srí Lance nebavilo být pouhým plážovým turistou ani bohatým bělochem najímajícím si džíp a všechen komfort domorodců za blyštivé dolary, vydala jsem se po několika dnech na východní část ostrova do nepříliš objevovaných končin. Jak už to chodí na takových cestách, jednou dopoledne jsem spatřila dvě podivné bytosti, holohlavého Itala, který se mračil a působil jako drsný voják a černovlasého, dlouhovlasého divokého Nilu, Tamila, místního domorodce. Nevzbuzovali příliš důvěru a já se k nim neměla, ačkoliv jsme měli společnou dlouhou cestu až na východní část pobřeží.

A tak jsem se seznámila s Nilu a Jasonem, a toto přátelství mě dovedlo až do malé vesnice v džungli, blízko svaté Kataragámy, kde jsem čirou náhodou prožila jeden rituál ďábelských tanců. Jako jediná běloška a s patřičnou úctou..…

Ubytovala jsem se u jejich setry v malém hliněném domku, opice makak a divoká prasata okolo dotvářeli atmosféru. Všechny děti byly ze mne vyjevené a neustále pobíhali okolo a pištěly. Tvrdili mi, že mám nadmíru štěstí, že dnes večer se bude konat ďábelský tanec, že to určitě není štěstí, ale osud a že musím určitě přijít. Byla jsem zvědavá.

Právě Nilu pocházel z takové rodiny, byl jeden ze tří bratrů, komu bylo předáno ono tajemství jak tančit ďábelské tance a léčit lidi. Jejich otec byl velmi slavný muž, který zemřel v devadesátipěti letech a sjížděli se za ním lidé z celé Srí Lanky o pomoc a uzdravení a vyřešení životní situace. Jeho dva starší bratři pracovali v chrámu a ten nejstarší jako jediný získal schopnost a povolení ďábelské tance tančit a provádět.

Jedna rodina z Kataragámy si u něj tento rituál na dnešní večer objednala. Není to nic laciného: deset tisíc rupií, velké jmění. Večer se scházejí všechny děti z vesnice, všechny ženy a mužové, celé prostranství je zaplněno, děti neustále pobíhají sem a tam mezi rohožemi a perou se a vzrušeně vykřikují. Ale na každém je vidět vzrušení.

Potom vychází ze svého domu onen tanečník, neustále něco nesmyslného povídá, směje se, podivně se točí a je vidět, jak se každým okamžikem dostává do hlubšího transu. Rozbíjí si několik kokosových ořechů o hlavu, do úst si sype hořící kousky dřeva a polyká je, půlí betel a vyplivuje jej do davu. Jeho dva bratři mu pomáhají. Atmosféra houstne, dokázal zaujmout celý dav. Najednou se vzepře k velikému skoku, který vyděsil všechny děti a vyvolal úlek, zmítá se na zemi, vyskakuje do výše, tančí podivné kroky, to vše ve zběsilém rytmu bubnů.

Táže se oné ženy a muže, co je trápí, proč za ním přišli, na posílení důvěry jim detailně popisuje jejich život a dům, ačkoliv je vůbec nezná, popadne kohouta a spolu s ním dále tančí. Vše vrcholí tím, že přesekne mačetou několik ořechů, citronů a nakonec kohoutovi krk, což je symbol odcházejícího démona.

Vyzvou i mne, abych se jej na něco zeptala, a on mi tvrdí, že jsem nyní mezi dvěma cestami, že váhám a přešlapuji a ztrácím tím tak energii, že se nedokáži rozhodnout kam se vydat a že se vše velmi dobře změní do dvou let. …..Je to pravda, to mohu potvrdit, když se nyní na událost dívám z odstupu čtyř let. Tenkrát jsem končila klasickou medicínu a dlouho jsem se rozhodovala mezi klasickou medicínou a cesto energie, tantrajógy a meditací….Do dvou let se opravdu vše vyřešilo, a já se plně věnuji vedení kursů tantrajógy a meditací…

Najednou rituál končí, lidé se rozcházejí, podivná hustá podvečerní atmosféra se rozpadá a hvězdy svítí a najednou je klid.

Za půl hodiny se všichni koupeme u studny a džberem vody vylitým na hlavu smýváme všechny zážitky, hlavně já, a za hodinu, jakoby se nic nestalo, smějeme se a dojídáme ananas z chrámu.

VIPASSANA V BUDDHISTICKÉM KLÁŠTĚŘE V KENDY
Vysoko v horách v Kendy je malé meditační buddhistické centrum. Je to vysoko v horách, je třeba projít několik kilometrů čajovými plantážemi a až na úpatí hory narazíte na malé kamenné budovy, malou zahrádku. Jsme tady v meditačním centru Nillambe. Není zde ani elektřina ani teplá voda, horský pramen po ránu vás jasně osvěží. Je to oblíbené centrum pro své výhledy do kraje a celkovou atmosféru.

Ve skutečnosti se zde celý den praktikuje Dhamma, což je sezení, vipassana. Ráno vás gong vzbudí o půl páté, probudíte se do přízračného šera, za svitu svíček se zde všichni zdají jako přízrak, vstupujete do místnosti s Budhovou sochou, kde kolem dokola sedí již několik mužů a žen ve vipassana.

O šesté je čaj a potom cvičení jógy, pracovní meditace a hodina a půl sezení, chození, pozorování. Konečně oběd. Odpoledne podobný program. V době čaje se na půl hodiny můžete pobavit s tím, kdo je vám blízký, neboť to je jediná doba, kdy je možno mluvit. Když jsem přijela já, byl zrovna významný den úplňku a doba tichosti 24 hodin. První dny jsem se s radostí ponořovala do meditace, ticho a klid po měsíci rušného a dobrodružného cestování. Po několika dnech se ve mně ozývá revolta, toto přece není život, jak tady tak můžete sami sebe umrtvovat? To, že zklidňujete mysl bez kontaktu s vnějším světem, to nemá výšku, kdybyste znali naši komunitu, Lažánky, to byste poznali, co je to opravdová meditace!
Láska, smích, milování, klid, ticho, meditace, katarze, vše živé, živé…!!

Zapřísahám se, že ráno odjedu, ale nakonec zůstávám, slíbila jsem si přece prožít jaké to je, být dlouho ve vipassaně.

Strašně špatně se mi vstává, i ráno i odpoledne po klidu. Nejraději mám snídani a oběd, uklízení zahrádky a pozorování západu slunce a taky jsou mými přáteli malé všudypřítomné veverky. Potom se najednou něco mění. Zmizí rebelie a srovnávání a já se smiřuji s klidem a tichem po mnoho dalších dní. Když prší, každá kapka mne dojímá k pláči, vítr, který se prohání nad skalami mi bere dech, vše je najednou tak živé, tak dojemné, jako kdybych se spojila s bytím. Každý nepatrný vjem na procházce působí jako veliký dar, pociťuji benefit, radost a kouzlo vipassany.

Nesouhlasím ale s tím, že by největší umění člověka mělo být, kterak vydržet ve vipassaně celý život, zde jsem se setkala s tím, jak staré učení, učení Budhovo, bylo neživě praktikováno, jak se z něj stala doktrína a náboženství bez hlubšího smyslu vedla mnichy do smrti zaživa. Meditace je živá, živoucí život, tryskající projevené bytí. Naposledy, nejdůležitější je to, co tvoříme my tady a teď. Více než meditaci jako sezení, uznávám meditaci jako tvoření. Ale možná, že jedno nejde bez druhého, kdo ví?

MUDr. Monika Sičová, tantrajóga pro ženy Mohendžodáro, www.mohendzodaro.cz