Znovuobjevení andělů? - I.
Ivan Odilo Štampach

Status questionis

Moderní teologie prakticky na anděly zapomněla. Přesněji řečeno, nezapomněla, ale je z nich rozpačitá. Biblicky orientovaná protestantská a tradičně orientovaná katolická teologie ví, že si nemůže dovolit anděly výslovně popřít. Bibličtí exegeti bez hodnocení opakují a katalogizují výskyty příslušných výrazů v různých synchronně či diachronně pojatých vrstvách a částech biblického textu. Všímají si např. rozkošacení angelologické látky v poexilním judaismu. Někteří systematičtí teologové víceméně mlčí. Někdy připomínají historii dogmatu, ale o samotných andělích víceméně nic nepopírají a nic netvrdí.

Moderní teologie vyslovuje obavu, že leccos z angelologie by mohlo mít původ ve vlivu dobových představ na literární podobu biblických textů. Nemusí prý jít o skutečné sdělení. Mohlo by jít o "symbolické výrazy Boží činnosti". Štítivě se odvrací od možné "účasti andělů na přírodních dějích". Tyto představy prý už byly dávno opuštěny. Zbývá andělské působení "v lidském duchu", které si pak člověk "´překládá´ do svého jazyka a do svých představ".

Na odstupu současné teologie od tématu andělů nic nemění ani to, že někteří teologizující autoři působivší ve 20. století pokládali, případně ještě pokládají za svůj úkol opakovat staré teze. Pouze připomínají něco opomíjeného, ale nepokoušejí se o nové uchopení a promyšlení tohoto nesnadného tématu.

Teologie ovládaná modernou je vůči andělským mocnostem a silám náramně zdrženlivá. Dnešní teologie, snad už ne tak moderní, je konfrontována s faktem, že andělé vyhození dveřmi se vracejí oknem. Opustil-li moderní člověk představy o takovém či onakém působení andělů, k postmodernímu člověku, a nutno říci, že bez církevní asistence, se andělé pozvolna vracejí.

Vše nasvědčuje tomu, že si křesťané budou muset položit otázku, proč vlastně před desetiletími odložila anděly do teologického depozitáře. Stalo-li se to ve snaze vyhovět soudobému skeptickému konzumentovi bohovědné literatury, nutno se zeptat, nebylo-li loučení s anděly přece jen příliš kvapné. Možná by bylo bývalo užitečné počkat si na postmoderní obnovu zájmu. Nebo dokonce neřídit se vždy jen nejnovější intelektuální módou. Byl-li ovšem jejich motiv autenticky teologický, nezbude jim, než obhájit křesťanskou deangelizaci tváří v tvář mimokřesťanské reangelizaci. Nebo uznat, že se mýlili.

Překáží poslové?

Řecké angelos stejně jako hebrejské mal´ak má vyjadřovat úkol, nikoli podstatu. Jde o posla, obvykle Božího. Není tím už rovnou dáno, že by to měla být nebeská bytost. Jsou tak označováni i čistě lidští poslové nebo lidští reprezentanti Boha. Možná, že moderní zdrženlivost vůči andělům plyne z obavy, že by role poslů ohrozila Boží jedinečnost a přímý přístup člověka k Bohu. A tato obava má původ v příliš doslovném chápání role Božího posla. Blízký posel by mohl nahrazovat vzdáleného Boha. Předpokládá to Boha "tam kdesi", daleko od nás. Boží posel pak má stejnou roli jako posel mezi lidmi, kteří jsou od sebe tak daleko, že si nemohou záležitost vyřídit mezi sebou přímo. Posel v takové situaci může takřka zpřítomnit autora zprávy, může být tedy jeho reprezentací. Ale může také mezi odesilatele a příjemce vstoupit a překážet. Může zastínit původce sdělení a zkreslit obsah zprávy.

Pojetí "vzdáleného Boha" bylo podrobeno kritice. Americký autor Marcus J. Borg shrnuje hlavní body této kritiky ve své knize The God We Never Knew (Bůh, kterého jsme dosud neznali.) Tato koncepce absolutizuje antropomorfní biblické výpovědi o Bohu a zcela opomíjí Boha, v němž "žijeme, pohybujeme se, jsme", v němž všechno spočívá, jehož "božské přirozenosti" se máme "stát účastnými" a jenž má být "všecko ve všem", Boha charakterizovaného jako božské Slovo, v němž je život , jako Světlo a jako Plnost. Tohoto Boha pak rozpoznává křesťanská tradice jako toho, jenž "naplňuje vše celou svou bytostí", který je "všude celý". A nejen to. Není ve všech věcech přítomen pouze svou mocí a svým věděním, což by tolik nepřekvapovalo, nýbrž také svou božskou bytností. Jeho celá božská esence je podstatně přítomna v každé části tvorstva a vše je jí plno. Toto znovu objevené a znovu oceněné pojetí bývá označováno jako křesťanský panentheismus

Přístup k Bohu je vždy přímý. Posel nikdy není nutný. Bůh může přímo působit v nitru. Přítomnost posla mezi Bohem lidmi ukazuje na mezilidskou povahu duchovního života. Spiritualita nemá být něčím, co si žijeme pro sebe a za sebe, bez ohledu na jiné. Je to život, který si navzájem předáváme a od druhých přijímáme, který mezi sebou sdílíme. Ale vztah a komunikace s Bohem přitom nepřestávají být bezprostřední. Posel by mohl buď zpřítomňovat nebo zastiňovat pouze vzdáleného Boha. U Boha, který je nejniterněji a celou svou plností přítomen ve všem, je Boží posel spíše jiným způsobem bezprostřední přítomnosti.

Není třeba se obávat, že Boží poslové, už tím, že jsou ve hře, Boha oloupí o jeho identitu, pro nás zamlží, zastíní či odsunou. Je však třeba dbát o to, aby posel byl, tím, co říká a činí, transparentní. Koneckonců vše stvořené může mít vůči Bohu bez ohledu na jeho přítomnost, funkci ikony nebo funkci idolu. Ikona je prostupná a vede pohled a touhu za sebe a nad sebe, k Bohu samotnému. Idol nahrazuje Boha. K takovému člověku, sociálnímu útvaru, textu, koncepci nebo vyobrazení se upíná bázeň nebo naděje, jakoby šlo o Boha. Tvor se staví namísto stvořitele. Je-li kdo Božím poslem či nikoli, se pozná podle toho, že má funkci ikonickou, že není mluvícím a chodicím idolem.

Ujištění o tom, že posel nemusí překážet a že vede mysl a srdce k Bohu, to se vztahuje na kohokoli, v jistém smyslu dokonce na cokoli, kdo nebo co má aktuálně toto pro mne toto poslání. Bylo už shora řečeno, že Božími anděly bývají podle Bible i lidé. Zde by bylo snadné říci, že jsou jimi tím, co činí a co říkají. Tím spadá v jedno role posla s rolí proroka. Člověk ale nemusí zpřítomňovat živého Boha takto akcidentálně. Je plný Boha tak či tak a může nebo také nemusí pro tuto plnost být zcela průhledný. Je-li, zjevuje sděluje a zpřítomňuje pak Boha celou svou bytostí, krásou, pravdivostí, láskou, jakousi světelností a žárem celé své bytosti. V něm či v ní se ustavuje mezi Bohem a námi komunikace slovy, jinými znaky ale také reálnými symboly, které nás s Bohem spíše spojují, než k němu pouze odkazují. Angelický člověk nemusí být ani zdaleka astenický, asketický, subtilní, zasněný a zahleděný do metafyzických entit. Může Boha zjevovat svou silou, byť by to byla síla ve slabosti, nadějí, třeba i nadějí uprostřed beznaděje.

Roli andělů nám může přiblížit nesčetněkrát interpretovaný příběh Abrahamových hostů v terebintovém háji při božišti Mamre. Jsou to, jak je jasně řečeno hned na počátku příběhu, tři muži. To, že si nechali od hostitele mýt nohy, že s ním jedí podpopelný chléb a dobytče, že jsou tedy zjevně tělesní, nemění nic na tom, že jsou teologicky, kazatelsky, meditativně i výtvarně interpretováni jako tři andělé. Sdělují Abrahamovi něco od Hospodina. Ale nejsou anděly jen proto, že drží k Abrahamovi kázáníčko nebo že s ním vedou rozpravu, tedy pouze pro nějakou zprávu, jíž předávají. Abraham, když je oslovuje, říká jim překvapivě a velice bytelně Panovníku, a je tam o nich řeč jako o Hospodinu. Zřejmě nějak vypovídají o Bohu celou svou bytostí. A nejen vypovídají, nějak Boha zpřítomňují. Čím ještě jiným než slovy tedy jsou anděly, tedy posly? Dalším pitváním textu se zřejmě nedopracujeme definitivní teologické interpretace těchto tří mužů. Něco o jejich důstojnosti, síle a kráse nám ale dává vzdáleně tušit mimoverbální pramen, Rubljovova proslulá ikona Trojice. A k tomu je třeba dodat, že lidé plní Boha, průzrační pro Boha, zpřítomňující Boha a obdarovávající své okolí Bohem nepřebývají jen v mýtických říších obývaných Abrahámy a Sárami. Nežijí jen v Rubljovově kontemplaci. Kdo má srdce připravené pro Boží dary, zažívá taková setkání i v šedi, zápachu, chladu a dusnu reálné faktografie těchto století.