Jste zde

Filozofie

Anděl
Mario

    Trošku jsem to přehnal s večeří. Ulehl jsem s těžkým žaludkem a okamžitě tvrdě usnul. Nevím po jaké době se to stalo, ale najednou jsem začal vnímat jakýsi houpavý pocit spojený s mírnou nevolností. „Večeře“, napadlo mě jako první. Nevolnost však vzápětí přešla a zůstalo pouze to pohupování a pocit nezvyklé lehkosti. Udělal jsem něco, co bych za normálních okolností nazval otevřením očí. Ale za okolností, které považujeme za normální, má člověk oči a může je tudíž otevřít. Teď ale bylo něco - nebo spíš všechno - jinak. Neměl jsem oči a neměl jsem ani nic jiného. Ani ten žaludek obtěžkaný nepřiměřenou dávkou jídla. Přesto jsem viděl, slyšel - byl jsem. Ale co?

     Nevím proč, ale vůbec mě nenapadlo, že bych měl mít strach. Neslo mě to pomaloučku vzhůru. Vzpomněl jsem si na astrální cestování. Pokud je to to, co se mi právě teď děje, znamená to, že si můžu vyrazit. Stačí pomyslet na nějaké místo. Pomyslel jsem - a nic. Tak jsem chvíli pomýšlel na různá místa, ale nic se nedělo. Tak to možná nebude astrální zážitek. Třeba je jednoduše po mně. Ale nakonec mi bylo fajn, tak jsem přestal hloubat a čekal jsem co bude. Chvíli nebylo nic. Chápete, vůbec nic. A někde v tom nic se pomalu objevilo cosi. Říkáme tomu nebeská brána nebo brána do ráje apod. Aspoň to tak vypadalo. Začínal jsem tušit, že je opravdu po mně. To je tedy něco. Člověk se probudí a je po smrti. Stejně bych čekal, že to bude větší nervák. Jak jsem se tak vznášel směrem k té bráně, přemýšlel jsem, jak blížící se situaci důstojně zvládnout. Říkali přece, že se s někým setkám, budeme se spolu šťourat v mém životě a pak si mě tam buď nechají nebo mě za čas vykopnou zpátky na Zem. Nebo tak nějak.

„Musíš udělat dobrý dojem“, říkal jsem si v duchu.
První dojem je přeci důležitý. Pocítil jsem nutkání utáhnout si kravatu a přeleštit boty. Před bránou se pohybovalo něco, asi Anděl. Nemělo to tělo. Jenom to tak nějak světélkovalo a působilo to silným dojmem, že to před bránou přešlapuje.
Konečně jsem se přiblížil k Andělovi.
„Stát“, houkl na mě bez hlesu, zřejmě telepaticky, Anděl.
Trošku mě zaskočil, ale snažil jsem se zachovat důstojnost okamžiku. Člověk přeci jen neumírá každý den. První dojem je důležitý - připomněl jsem si znovu v duchu.
„Na to tady nehrajeme, synu“, skočil mi do myšlenek Anděl. „Za jeden život jsi dojmů zanechal až až.“
„Rád bych se ujistil“, zkusil jsem otázku, „jsem tedy opravdu mrtev?“
„To ti Pán Bůh řek“, odvětil Anděl. „Jseš mrtvej a lepší už to nebude“.
Nepřekvapilo mě to. Akorát ta poznámka na konci mě trošku znejistěla.
„Co tím myslíte, že lepší to už nebude?“
„Klidně mi tykej“, navrhl Anděl.
„Tak teda, co tím myslíš?“, osmělil jsem se k tykání. „Zní to, jakoby být mrtvý bylo něco špatného.“
„A co skvělého si od toho slibuješ?“
„Tak moment“, snažil jsem si v tom udělat jasno. „To slyším prvně. Snažíš se mi naznačit, že mě čeká něco nepříjemného?“
„Kdybys měl tělo“, děl Anděl, „tak bych řek, že jsi poněkud pobledl. Ale zachovej chladnou hlavu. Nic nepříjemnýho tě nečeká.“
Asi na mě bylo vidět, že se mi ulevilo.
„Ehmm, ovšem“, odkašlal si anděl a pokračoval, „ovšem ani nic dobrýho.“
Být živý, tak mně to vyrazí dech. „Chceš tím snad říct, že po smrti nic není? Doufám, že si ze mě jenom tak utahuješ.“
„Máš snad nějaký nápad, co by jako mělo bejt?“, klidně se otázal Anděl.
„No já nevím co, ale slyšel jsem spoustu věcí. Třeba život věčný“, snažil jsem se přijít s nějakým návrhem. Třeba to projde.
„Život věčný? Chachá! Po smrti? Takovejch by bylo. Jó, to sis měl vzpomenout dřív“, bavil se očividně Anděl.
Ujely mi nervy a vyjel jsem na něj: „Vidím, že se dobře bavíš. Ale jestli nekecáš, tak mě jde právě o život“.
„Pozor, aby sis nepokazil dobrej dojem“, ušklíbl se Anděl.
Když viděl, že jsem opravdu nesvůj, pokračoval smířlivě: „Hele, uklidni se. Zjevně ti neřekli, do čeho jdeš. Jak se říká v amerických seriálech: nechceš si o tom promluvit?“
„Mluvil jsem o tom se spoustou lidí a názory se různí.“
„A nikdy jsi neslyšel, že po smrti už nic není?“
„To jo, ale snad jednou dvakrát. Ostatní tvrdí, že něco je.“
„No, vidím, žes s tím tak trošku počítal. Tak povídej, co všechno se říká. Jestli chceš, tak se na to spolu ve zbývajícím čase mrknem“, navrhl Anděl.
Ve zbývajícím čase. To nezní dobře. Přemýšlel jsem čím začít. „Jak je to s dalšími zrozeními? Jsou tedy nějaké další životy?“
„Jsou i nejsou. Pamatuješ si něco z nějakých svých minulých životů?“
„Nepamatuju“.
„Takže byly nějaké minulé životy?“
„No, já nevím. Takže nebyly?“
„To víš, že byly. Ale co si z nich pamatuješ? Nic. Takže byly, ale zároveň nebyly. Chápeš?“
„No jo, ale spousta lidí si svoje minulé životy pamatuje“, oponoval jsem.
„Tak za prvé“, řekl na to Anděl, „s tou spoustou to dost přeháníš. Za druhé, jak vědí, že to, co poznali, jsou zrovna jejich životy? Za třetí, fantazii se meze nekladou. Každopádně většina lidí je na tom s minulými životy tak jako ty.“
„Když jsem teď teda umřel“, ptal jsem se dál, „a mám se narodit znovu, co ze mě zbude?“
„Jak bych ti to osvětlil“, zamyslel se Anděl. „Něco jako magnetofonová páska. Jenže vymazaná. Úplně prázdná. Akorát může mít jinou citlivost. To podle toho, jak jsi byl za života citlivý k ostatním lidem a k přírodě jako takové. Pokud jsi byl dost citlivý, i ta tvoje páska bude v příštím životě citlivější. Tím myslím k poznání a k pravdě, jestli mi rozumíš. Budeš schopen zaznamenat oproti minulému životu navíc věci, které ti v tomto životě unikly.“
„Souvisí to nějak s karmou?“, zeptal jsem se.
„Napřed mi řekni, co konkrétně pod tím slovem rozumíš.“
„Že si s sebou do dalšího života odnáším důsledky svým dobrých a špatných činů“, snažil jsem se odrecitovat obvyklou definici z duchovních knih.
„Vzít si s sebou důsledky dobrých skutků by bylo sobecké. Pro koho jsi je dělal? Vzít si s sebou důsledky špatných skutků by bylo jednoduché. Kdepak, cos na Zemi napáchal, to tam taky zůstane. Cos komu udělal dobrého, to mu nemůžeš vzít. A cos komu udělal špatného, od toho mu nemůžeš ulevit. Ani když umřeš. Ti lidi se toho buď musí zbavit sami nebo si to ponesou s sebou až do konce života.“
Anděl se odmlčel. Chvíli jsem si to rovnal v hlavě.
„Tak co, jasný?“, zeptal se Anděl. „Co tam máš dál?“
„Tak například, člověk si má prý vybrat kdy, kde a komu se narodí. Aby měl jako dobré podmínky pro duchovní růst v dalším životě.“
„Hele jak si lidi fandí“, podivil se upřímně Anděl. „Buď trošku sebekritický. Jsi snad Bůh, abys věděl, co je pro tebe dobrý a co špatný?“
„Takže to určí Bůh?“, otázal jsem se.
„Ale kdeže. Máte svobodnou vůli. Ani sám Bůh neví, co kdy a kde zase vyvedete. Svého času jste všichni měli ideální podmínky a sami jste se o ně připravili. A dnes, když se někde náhodou nějaký ideální podmínky naskytnou, stejně chytračíte tak dlouho, až o ně přijdete.“
„Takže jak je to s tím příštím narozením?“, chtěl jsem vědět.
„Překvápko“, mrknul na mě Anděl.
Překvapení tu bylo na jedno úmrtí víc než dost. Pořád mně ale unikalo, o co tedy jde. Zeptal jsem se na to.
„To je na delší povídání. Na to už nebude čas. A stejně, na to musíš přijít za života, jinak je ti to k ničemu“.
„A to, co mi teď říkáš, to si nezapamatuju?“, zeptal jsem se.
„Samozřejmě, že ne. Všechno zapomeneš. Starý člověk taky zapomíná, natož pak mrtvý.“
Zřejmě se něčeho povzbudivého už asi nedočkám. Vypadá to tak, že se bůhvíkdy bůhvíkde narodím a začnu zase pěkně od začátku.
„Nevěš hlavu“, navázal na moje myšlenky Anděl. „Nemusí být tak zle“.
„To se ti řekne nevěš hlavu, když se člověk dozví, že celá jeho snaha byla úplně k ničemu“.
„To jsem neřek. Řek jsem, že záleží na tom, jak jsi žil.“
„Meditoval jsem ráno a večer. Patnáct let. Skoro pravidelně. Chodil jsem do kurzů, četl duchovní knihy“, vypočítával jsem s nadějí své duchovní zásluhy.
„Nepochopil jsi mě, synu. Neptám se tě, jak jsi trávil svůj volný čas. Ptám se, jak jsi žil“, zchladil mě Anděl.
Chvíli bylo ticho.
„Hele, už toho moc nestihnem“, ozval se mírným hlasem můj společník. „Chceš se ještě na něco zeptat?“
„Ani nevím. Když to stejně všechno zapomenu.“ Chvíli jsem přemýšlel. „Ale jestli máme ještě chvilku, tak by mi ještě řekni, kdo jsi ty?“
„Tvoje představa. Poslední, která ti zbyla“, zněla odpověď.
Svitla mi naděje. „Pokud jsi jenom představa, tak to znamená, že to, co mi tu povídáš, je taky jenom představa. Takže to celé není pravda.“
„Dovol synu, abych, ač nerad, zmírnil tvé nadšení. Podívej se, to máš tak. Vy lidi máte milióny všelijakých představ o všem možném. Někteří tomu dokonce nafoukaně říkáte vědění. Ale kromě těch představ, které se líhnou v těch vašich kebulích, máte v sobě každý Pravdu. Jenomže přes všechny ty představy není vidět ani slyšet. Občas se najde někdo, kdo si doma udělá pořádek a všechny ty představy a předsudky vymete dveřma a vyháže oknem. No a co mu zbude, táži se? Pravda.

    A teď zpět k tvojí ne příliš nadějné situaci. Jak jsme si už vyjasnili, je opravdu po tobě. Teda ještě ne úplně. Zbývá ti ještě špetka vědomí. Právě tolik, abys sis uvědomil, že umíráš. No a jakmile sis tohle uvědomil, ožila tahle představa, kterou sis za života o umírání vytvořil. Celá tahle kýčovitá nebeská brána a moje světélkující maličkost. Háček je v tom, že je to úplně poslední představa, kterou máš. A za mnou už je jenom Pravda. Tudíž, ač pouhá představa, říkám Pravdu, poněvadž a protože s představama je jednou provždy konec. Je ti to jasný?“

    Moc jasné mně to nebylo. Moje vědomí totiž začínalo citelně slábnout. A jak sláblo, mizely moje poslední představy, nebeská brána i Anděl. A zůstala Pravda. Nebyla ani dobrá ani zlá. Byla nahá. Byla všude kolem mě a každým okamžikem mě měla pohltit, vymazat poslední zbytky mojí paměti a uhasit skomírající plamínek mého vědomí . . .

    Probuzení. Jak jinak bych vám to taky mohl vyprávět, že. Ležím ve své posteli, za oknem světlo. Ležím a vychutnávám si, že žiju. A přemýšlím. Byl to sen nebo jsem se v poslední chvíli vrátil? Já nevím. Řekne mi to někdo? Komu můžu věřit? Pravda je ve mě. Kolikrát jsem to jenom slyšel, kolikrát jsem to už říkal. Ruším víkendový seminář „Představte si realitu“ a zůstávám doma. Já a pravda, sami dva. Co je pravda? Zatím nevím.

    Nevím, jestli jsem už někdy žil, ani jestli se ještě narodím. Záleží na tom? Člověku nakonec zbývá jediné. Žít. Žít tak, jakoby toto byla jediná šance. Šance na co? Snad na nesmrtelnost? Nevím. To už mi Anděl nestihl říct. Prostě šance. Jen ji teď nepromarnit. Žít tak, jakoby tento život měl být šancí první i poslední.

kontakt na autora