Jdi, a zpět se neohlížej!
Sofie Danae

Úspěch je jen varianta. Čeho? Života? Osudu? Kráčející po cestě nacházejí. Možná najití samotné cesty je cíl. V pohádkách a fantasy se člověk často nesmí ohlédnout když jde po své cestě. Proč? Aby se nezdržoval? Aby nepřemýšlel nad tím, co opouští, když ještě nevidí, kam cesta vlastně vede?

Jednu z prvních věcí, kterou se naučíte nejspíš v každé z esoterních věd, je neohlížet se zpět. Žít současností. Dýchat přítomností.

Ale co je na minulosti tak špatné? Mohou tam být vzpomínky na krásné okamžiky dětství… Nebo první lásku, první polibek, první sladká slůvka, chvějící se ve větru… Vítr už dávno odvál. Ale přesto když ucítíte vůni, kterou k vám tehdy přivál, vzpomínka ožije v jasnějších barvách i s pocity, které jste cítili tehdy.

Vzpomínka… Minulost… Jsou i trpké vzpomínky. Zažili jsme si, co jsme měli zažít. Prožili jsme si něco, co bychom znovu zažít nechtěli. Ale dnes jsme vděčni okolnostem, bohu či sami sobě jak jsme to zvládli a dokázali se přes to přenést. Proč si občas nedopřát možnost připomenutí si tohoto drobného vítězství… Přece nebylo tak snadné a dost nás to stálo. Času, energie anebo i ztrát - peněz, přátel, části své osobnosti…

Minulost… Zkušenosti… Jak nejlépe řešíme své současné problémy? Není to snad analýza předchozích zkušeností? Analýza… Takové chladné mrtvé slovo. Ale přesto jsou zkušenosti pro nás důležité. Jinak bychom museli každou minutu, každou vteřinu znovu přemýšlet jak se nazouvá bota, co už příště neříkat šéfovi nebo kdo je ten chlap, vedle kterého se každé ráno probouzíme.

Minulost… Je to tam někde v nitru každého z nás. Nebo je to někde v jiném paralelním světě, kde se to odehrává právě teď? A co se vlastně odehrává? Nebyl to jen sen? Mlhavé pomíjivé okamžiky bez valného smyslu pro nás a beze smyslu pro ostatní…

Jak se tedy zbavit své minulosti? Nebo co je to vlastně když na ni máme zapomenout než že se jí máme úplně vzdát… Nebo to není úplně? Neznamená to být bez tváře, která se vryje do našich rysů osobnosti s každičkým naším konáním a myšlenkou?

Možná je to jinak. Uvědomit si, že dnes je to, co jsme včera nazývali zítřkem. Žít dneškem neznamená odhodit minulost ani neplánovat budoucnost. Je to jen uvědomit si své bytí. Uvědomit si své tělo i duši, naslouchat mu a vnímat ho. Vychutnat si každý okamžik a brát ho s úsměvem. Ale neponoukám nikoho k tomu, aby v autobuse seděl s připitomělým úsměvem na tváři. Stačí ten úsměv, který si budeme neustále nosit v srdci a na tváři jej necháme zasvítit jen když jím budeme chtít zahřát něčí srdce a předat tak úsměv dál.

Minulost může být sebekrásnější nebo hrozivější. Nechme ji spát. Přítomnost může být ještě hezčí, nebo třeba i horší…