Kterak bezvěrec k čarodějnici přišel
Romana Přikrylová

Nevěřím v žádného boha, nevěřím, že kdosi stvořil svět, nevěřím, že muži jsou nadřazení ženám ani obráceně, nevěřím na nebe ani peklo, nevěřím, že dobro a zlo jsou protiklady, nevěřím na auru, minulé životy ani převtělování, nevěřím, že člověk je pouze formou něčemu, co jím protéká… Jsem bezvěrec. Možná ne tak docela. Věřím, že všechno, co pošlu do světa, se mi vrátí. Věřím, že najdu-li v sobě rovnováhu, pochopím sama sebe a budu se mít ráda takovou, jaká jsem, potom se vyrovnám i se světem kolem sebe, dokážu včas rozpoznat to, co se kolem mne děje a poznám, kdo je můj přítel. Jsem něcista. Věřím, že existuje NĚCO, co řídí náš život, ale nevěřím, že to existuje mimo nás. Možná mimo naše chápání, ale ne mimo naši mysl. Síla lidské mysli je obrovská. Věřím, že dokážu to, co moc chci a že když si něco opravdu přeji, že to také dostanu. Přestože nevěřím, prožívám občas déjà-vu, stává se mi, že vím o zlomek vteřiny dříve, co kdo řekne a udělá, a i když to moc chci zvrátit a dát věcem jiný průběh, nedokážu to. Ten pocit poté je hrozný.

Nechci být hodná holka jen proto, abych dostala za odměnu něco pěkného, příjemného. Chci být hodná holka proto, že věřím, že je to tak správně. Můj manžel si ze mě dělá legraci, že pořád chci zachraňovat svět a co prý budu dělat, až bude svět jednoho dne zachráněný. To fakt nevím, asi si vytáhnu lehátko na sluníčko a budu odpočívat a radovat se, jak pěkně svítí a hřeje a jak voní tráva a šumí listí na stromech :-)

Já bezvěrec jsem jednoho krásného odpoledne zavítala do Hospůdky u čarodějnice. Přišla jsem tam s kamarádkou a narazily jsme na paní, která chtěla od mé kamarádky (lékařky, psychiatra) odbornou pomoc. Nakonec jsem jí pomohla já úplně jinou radou, ale to není podstatné. Podstatné je, že ona neznámá se mi chtěla odvděčit a požádala mne o datum mého narození. Nakreslila na papír jednoduchou mřížku, vepsala do ní moje datum narození a pár dalších čísel, chvilku se na to dívala, potom se podívala na mě a začala říkat věci o mně a mých vztazích k blízkým, které se neměla odkud dozvědět, dokonce takové, které o mě neví nikdo jiný než já sama. Byl to obrovský šok, nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. Jak to, že do mě vidí úplně cizí člověk? Připadala jsem si jako nahá, s dušičkou obnaženou a znovu bolavou, protože vyslovila i moc nehezké věci, které mi v minulosti ublížily a kolem kterých jsem si ve své mysli postavila vysokánskou zeď, aby nemohly už nikdy ven. Potom mi pověděla, co mě čeká v dalších dvou letech – netrefila všechno do puntíku, ale v podstatě předpověděla to, co mne i potkalo a bylo to hezké. Od té doby jsem potkala spoustu čarodějnic a dokonce počítám mezi své přátele dva šamany, ale přesto jsou mi jejich duševní pochody na hony vzdálené. Co se ale změnilo, je můj pohled na svět. Dřív jsem chtěla mít všechno stoprocentně pod kontrolou, teď se občas nechám vláčet životem a je mi fajn, neřeším věci, které nejsou životně důležité, většinou se stejně nějak vyřeší samy.

Zůstávám nadále bezvěrec, jen mi není příjemné, že do mě může někdo vidět. Také jsem se naučila více pozorovat lidi kolem sebe ne podle toho, jak vypadají, jak se tváří a co říkají, ale co mají v očích a jaké jsou jejich skutky.

I nadále věřím dobru v lidských srdcích, a myslím si, že svět je úžasné místo k životu. Proto se přiznávám i ke svému strachu ze smrti. Chtěla bych tady zůstat, protože je tu tak krásně!