Malá pohádka o toleranci
Sofie Danae

Tolerance. Téma běžné, čtivé i žádoucí. Během poslední doby se nám tu objevilo snad ve všech možných podobách. Tolerance rasová, politická, ideologická, náboženská, ba i tolerance v lásce či sexuální orientaci. V názorech všeobecných či v konkrétním a specifickém problému. Kde se vlastně bere? A naopak jak se stane, že vznikne to prázdné bílé místo tam, kde jiní cítí toleranci? Nejlépe se mi odpovědi hledají nejspíš v minulosti - těch, kdož třebas mohli žít v jiné době, ale všechno tu přece už jednou bylo.

Nacházím střípky a zbytek si dokresluji a dotvářím a třeba se vám to, co mi vyjde, nebude líbit. Nepíšu to rozhodně jako nějaké dogma, vždyť přece vím, že můžete právě tak sebrat pár jiných střípků a použít jiné tmelivo.

"Pravda se nesmí zaměňovat s názorem většiny." (JEAN-GALBERT DE COCTEAU)

Prvním krokem nejspíš bude ten okamžik, kdy se postavíme na některou stranu barikády. Někdy vědomým rozhodnutím, jindy hluboce bytostným pocitem, že jen tak a ne jinak je to správně. Pojem "pravda" je dle mého soudu dost přeceňován. Jedni se pravdou zaklínají coby všelékem. Pro jiné je jakýmsi svatým grálem, až na to že místo jeho hledáním stráví svůj život jeho obhajobou. Jenže pravda je ve skutečnosti pojem tak abstraktní, že s jeho vyjádřením by měl i Picasso možná problém. Když umlčíme křik vlastního ega a nasloucháme argumentům, je opravdu těžké najít jen jednu jedinou.

"Lež je lepší než pravda. Umírá kvůli ní méně lidí." (JOSEPH FOUCHÉ)
"Pravda vyřčená se zlým úmyslem je někdy podlejší než všechny lži, které si lze vymyslet." (WILLIAM BLAKE)

Když už máme srovnáno co a jak ohledně pravd, porovnáváme. Ne tu svou, ta už visí pěkně orámovaná na zdi, okolo se blýská pozlacený rámeček. Srovnáváme ostatní pravdy. Snažíme se oddělit vědomé lži těch, co jsme si je transformovali do role protivníků, od naivních iluzí ostatních, které toužíme zasvětit do svých pravd. Tento pocit brzy přerůstá v pocit nepochopení, zhrzenosti a uraženosti, ježto bylo odmítnuto to nejlepší, co jsme mohli nabídnout. Rodí se naše netolerance.

"Tolerance je tísnivý pocit, že ten druhý by mohl nakonec přece jen mít pravdu." (ROBERT FROST)

Přijmout fakt, že pravdy těch ostatních mají stejnou váhu jako ty naše, je pochopitelně dost obtížné. Ještě těžší může být najít v sobě sílu přiznat jim stejná práva tuto pravdu ctít a obhajovat, jako máme my sami.

Vnímáme vnitřní boje i ostatních. Někteří vyhrají a jiní zase ne. Při střetu tolerantního s netolerantním ten tolerantnější zákonitě prohrává. Jeho argumenty nejsou dost uřvané, pichlavé a jistě ani nepomůže, že je nejdříve zaskočen a vzápětí uhýbá ranám svého protivníka, než se vůbec sám vzmůže na odpor.

"Tolerance se získává tak jako humor, teprve zráním a věkem." (MIROSLAV HORNÍČEK )

Řekla bych, že svůj podíl na tom má mnohem více věk. Tolerantnější dle mého soudu bude ten, kdo se v životě dopustil sám nejvíce chyb. Starý (či starší) člověk v tomto kontextu je tedy takový, jenž měl více času na své chyby a rozhodně také přemýšlení nad nimi. K mládí naopak patří ideály a ty, jak známo, jsou jen málo náchylné ke kompromisům.

Intolerance podle mne vzniká úplně stejným způsobem. Rozdíl je v tom, jak chyby a omyly přijalo naše okolí. Setkáme-li se s příkrostí a odsudkem, míra naší netolerance zákonitě narůstá. Není žádná doktrína, která by nám vnucovala přijmout roli tolerantních. Je na druhou stranu jen málo toho, co nám může zabránit v projevení netolerance. Všechno je to o osobních prioritách. Můžeme tak málo získat a tak mnoho ztratit...

Publikováno na sophianne.blogy.novinky.cz