Jste zde

Filozofie

Mystické praktiky
Ivan Klimeš

    Pokud si chceme udělat názor na působení lidí v této oblasti, musíme se v prvé řadě snažit procítit duchovní následky těchto činů a pouze podle toho tvořit své mínění.

    Snaha o poznání života mimo hmotnost (záhrobního) zavádí od Světla mnohé lidi, kteří si tento život představují všelijak, ale ne tak, jaký opravdu je. Přestože touží po změně, po něčem jiném, neodvažují se změnit své cítění jinak, protože by ztratili to, co si oblíbili.

    Lidé, nazývaní vůdci, vycházejíce velmi často ze chtění k dobrému konání, jež by jim mohlo také časem přinést pouze jen dobré, naráží na překážku, odchylující to nejlepší chtění od správné cesty. Oni se totiž brání všemu tomu, co neodpovídá jejich vlastnímu názoru, neboť se obávají změny v dosavadním směru. Bojí se tímto ukázat nesprávnost svého dosavadního názoru, ve svém důsledku možnou přivodit snížení úcty a obdivu jim projevovaným jejich příznivci. Jdou tvrdošíjně svou cestou, přes svůj cit nesprávnosti.

    Stoupenci jakéhokoliv učení působí škody nejen sobě, ale i ostatním kolem sebe. Když zakladatel hnutí, sledujíce správný cíl a vedouce svoje stoupence blíže k Pravdě, odejde, projeví se vnitřní zaostávání stoupenců, způsobené nedostatkem správného prožití a tím i poznání. Oni se domýšlí, že mají již všechno vědění, odvolávají se na zakladatele a propadnou pýše, uzavírající další cestu. Jdou pak jásavě a nic netušíce mimo konečnou Pravdu, na kterou je chtěl zakladatel jenom připravit. Proto také mnoho hledajících míjelo skutečného Mistra, Syna Božího, především ti, kteří se domnívali, že jsou schopni poznat jeho příchod. Právě ti se stali jeho největšími nepřáteli a protivníky. Dnes vidíme křesťany žít v mnoha nesprávných pochopeních učení jejich Mistra. To ve svém důsledku vede ke vzniku mnohých sekt a společností, v nichž hledají lidé něco jiného než povrchní výklady. Jsou však spokojeni již tím, když to zní jinak. Zaměňují nové nebo zajímavé s hodnotným, připoutávají se na to jenom proto, že to má jinou formu.

    Jedním z největších nebezpečí je domýšlivost. Lidé chtějí pomáhat těm v záhrobí, a přitom oni sami ve skutečnosti potřebují pomoci nejvíce. Toto chorobné chtění pomáhat není založeno na lásce, ani na touze sloužit, ani to není čistě lidská ochota pomáhat, natož pravá zbožnost. Je to pouze vnitřní vypínání. Pomáhat mohou tam, kde to znají, nejlépe v úrovni kde právě jsou. Každá snaha o pomoc jinde jenom otevírá pole působnosti pro nebezpečí, které jednak neznají, jednak jsou proti němu přirozeně chráněni. Takto je však přirozená ochrana jimi samými prolomena, což se musí vymstít. Když potom tito lidé konečně potřebují pomoc druhých, když nemohou již dále, pak jako pomoc vyžadují vždy jenom splnění svých vlastních přání, nikoliv snad osvobození od jimi navázaných pout. Opravdový pomocník je zpravidla označován opačnými výrazy, které jenom potvrzují hněv postižených nad ztrátou toho, co jim bylo příjemné, čím se opájeli ve své samolibosti.

    Právě tak velké škody působí díla mystiků, kteří se svým nejistým tápáním vedou do bludiště zmatků a přinášejí jako přirozený děj zbloudění. Je to z největší části fantazie a blouznění, přinášející příjemné mrazení, ale plaše míjející každou jasnost.

    Stvořitel chce po lidech život podle jeho zákonů, protože jenom tak mohou být šťastnými. K tomu patří však úplná jejich znalost, žádné nejasnosti. Vše je podrobeno zákonům, ve kterých není místo pro mystiku, která tedy lidem jenom škodí.

    Každá z velmi mnohých náboženských sekt a společností (včetně materialistů) se domnívá, že ona sama má plnou pravdu, že kráčí přede všemi ostatními. S tímto předsudkem vystupují vůči všemu, nezkoumají svěže všechny myšlenky a nenechají je na sebe působit, ale vlečou s sebou všechno dosavadní. Jakmile se toto staré nedá smísit s novým, odmítají toto nové jako mylné. Řídí se podle starého, často ještě ani nepoznaného. Nevěcně se snaží všechno odbýt jako něco méněcenné vzhledem k jejich vědění. Dávají tím najevo pouze svoji duchovní pýchu, vnitřní prázdnotu a omezenost.