Jste zde

Filozofie

Prošla by jóga u nás?
Mgr. Libor Čtvrtlík


Slovenská katolická a evangelická církev oslavila triumf v boji proti "systému, jenž pod pláštíkem tělesných cviků přináší cizí ideologii a náboženství do křesťanského prostředí", jak pravil evangelický biskup I. Osuský. Jiný, tentokrát katolický církevní hodnostář, tvrdil, že hájí zájmy rodičů ohrožených dětí "před cizími vlivy, jimž nerozumějí". Dění na Slovensku někteří z nás sledují se škodolibým úsměvem, děkujíc nejméně dvakrát do týdne Bohu za rozdělení federace. Tato alarmující kauza ovšem vybízí k zajímavé otázce: jak by to s jógou dopadlo u nás? Odpověď hledejme ve schopností etablovaných náboženských organizací zmobilizovat své věrné a efektivně lobovat. Takovou schopnost naše církve nepochybně mají. Dokazuje to kampaň proti registrovanému partnerství: na šedesát tisíc věřících podepsalo petiční archy a vyjádřilo tak svůj nesouhlas se zavedením tohoto právního institutu. Podpisy se přirozeně sbírali v kostelech, tam lze na masy věřících ideálně zapůsobit. Jak je vlastně možné, že v době informací mají církve na své věřící takový vliv? Tradiční náboženství je založeno na strachu z trestajícího Boha. Tento koncept užívala prvotní církev k tomu, aby získala a ovládla věřící (dodnes ho užívají některé sekty). Jedna taková instituce tvrdí, že nechodit do kostela je hřích, tedy skutek, za který Bůh trestá. Navíc je třeba chodit do správného kostela, jít do jiného je také hřích. Ale když se vrátíte a učiníte pokání, Bůh vám odpustí. Odpuštění se hříšníkovi ovšem nedostane přímo, nýbrž prostřednictvím autorizovaných osob. Je pozoruhodné, jak takové zastrašování fungovalo a funguje. Nechci působit zaujatě, dobře si uvědomuji pozitivní význam, který náboženství měla a mají. Mnoho jednotlivců zde našlo svou seberealizaci a jejich motivy byly krásné a etické. Jiní našli u duchovních oporu, naději a povzbuzení, kterého by se jim jinde nedostalo. Chci ale obrátit vaši pozornost k etablovaným církevním subjektům jako entitám moci. Jako entita moci bude tradiční církev vždy bránit své pozice a vliv. Bude-li mít pocit, že je stabilizována, udělá mnohé, aby své pozici a vliv posílila, a v ideálním případě bude usilovat o monopolní postavení. Historie i současnost naší civilizace ukazuje, jak zneužitelné jsou náboženské koncepty a jakých prostředků se entita moci může chopit, aby sílila a rostla. Její růst je přirozený, pokud existuje, musí expandovat, jinak je ohrožena. Přestane růst jen tehdy, odhodí-li své mocenské ambice a ve svém vlastním jádru najde onu původní ideu, která byla na jejím počátku: vizi, kterou nabízí jako variantu k vizím jiným. Jeden ilustrativní příklad z evropské historie. Jistá instituce přišla s báječným nápadem: za nehorázné sumy autorizované osoby prodávaly hříšníkům tak zvané všeobecné odpustky, které zaručovaly cestu přímo do nebe. Takové výjimečné výhody byli přirozeně dostupné jen velmi úzce vymezeným elitám. Ostatní si mohli pořídit mnohem levnější typ odpustků nebo modlitební svíčky a zmírnit tak utrpení zemřelých příbuzných v jistém prostoru mezi peklem a nebem, který vynalézaví ideologové té doby promptně vykonstruovali. Realizace těchto a mnoha jiných obchodních projektů zajistila nebývalý příliv peněz, klenotů a pozemků. Toto bohatství dokázala ona instituce mistrně využít k prosazení svého vlivu, získání pozic a monopolu. Připadá vám tato argumentace jako útok pod pás? Nikoli. Jen připomínám reálné ekonomické souvislosti, metody kumulace bohatství, které mají některé instituce zčásti v rukou dodnes, a které lze těžko ideově ospravedlnit. A znovu připomínám: nehovořím o jednotlivcích, ale o církvích jako reálných entitách moci. Není divu, že většina náboženství přitahuje věřící tvrzením, že pouze jejich učení je pravou cestou k Bohu, zatímco jakékoli jiné vede k zatracení. Hodnostáři tradičních církví hovoří malebně, inspirativně a často o hodnotách jako je láska, přátelství nebo víra. Je dobré nabízet vize v obecné rovině, obracet pozornost od shonu konzumního světa. Nikdy jsem ale neslyšel, že by zřetelně a jasně řekli, že jejich teologický koncept není ten jediný správný, že jsou tu i jiné možnosti. Nikdy jsem od nich neslyšel jasné prohlášení, že tradiční duchovní nauky Východu jsou rovnocennou alternativou křesťanství. Nikdy jsem neslyšel říct papeže: "Naše víra není nejlepší, je to jen jedna z mnoha možností". Právě naopak. Ideologové současných církví se předhánějí, aby ochránili nic netušící před nebezpečím moderních duchovních proudů a náboženství. Na internetu najdete hned několik stránek, jejímiž autory jsou nejrůznější církevní aktivisté, kteří spatřují své poslání v nálepkování všeho nového. Na jedné z nich je dokonce zařazena světoznámá Silvova metoda rozvoje mysli a kontroly stresu mezi sekty. Přitom jde o vědecky prověřený soubor mentálních cviků, které mají prokazatelné účinky při neutralizaci stresu, zlepšování paměti a zvyšování kreativity. Na několika základních školách v USA byly některé z postupů Silvovy metody experimentálně zavedeny do výuky. S vynikajícími výsledky. Dovedete si představit, že by český ministr školství přišel s podobným návrhem? Kolik podpisů by asi nasbírali naše církve při tažení proti "pseudovědeckým" a nebezpečným metodám, které "mají vymývat mozek"? Obávám se, že desítky, ne-li stovky tisíc. Pozoruhodné na této "ochraně oveček" je fakt, že si tu dominantní instituce duchovna s nevídanou sebedůvěrou hrají na objektivního arbitra. Představte si český Telekom, kterak v zájmu ochrany spotřebitele zkoumá trh telekomunikací a vydává nezávislé a nestranné posudky, jací jeho konkurenti jsou věrohodní a naopak, se kterými není radno si cokoli začínat. Domnívám se, že opravdu samostatně smýšlející jedinec nesáhne k póze ateisty z principu, ani se nepřihlásí k žádné instituci, která si osobuje právo zprostředkovat něco tak ryze osobního a intimního, jako je poznání sebe sama nebo pochopení smyslu života. Doopravdy samostatně smýšlející jedinec bude muset občas říct "prostě nevím", bude doporučovat samostatné myšlení i svému okolí a ozve se zřetelně, bude-li svoboda jiných narušována, ať už zastrašováním nebo líbezným zpěvem. Takoví samostatně myslící jedinci už dnes (snad díky Bohu) nejsou vzácní. Oni jsou těmi nejpovolanějšími, pokud jde o posuzování nebezpečí náboženských proudů, duchovních nauk či tělesných cvičení. Na Slovensku se nedostali ke slovu. Jak by to dopadlo u nás? autor je právník