Strom aneb Lehce hlubinně ekologický příběh
Jana Sequensová

Je nedělní prosincový podvečer. Za okny se pomalu začíná smrákat a já přemýšlím, jak dlouho už jsem nebyla venku na procházce. Z rádia slyším hrůzyplné historky z pražských hypermarketů, kde mírně vyšinutí zákazníci na poslední chvíli shánějí mikrovlnky, domácí kina a podobné drobnosti pro své blízké pod stromeček a říkám si, že raději půjdu ven.

Je přece Advent, čas radostného očekávání. Pořádně se nabalím do několika vrstev oblečení - aby mě neofouklo - a ne nepodobná kosmonautovi jdu do sklepa přichystat něco jablek pro zvířata. S batohem na zádech vyrážím ven, za tichem. Cestou k lesu se mi hlavou honí různé myšlenky. Vzpomenu si na dva články v pátečních novinách, shodou okolností byly hned vedle sebe. V jednom z nich se psalo o plánované výstavbě lyžařského areálu ve výcvikovém prostoru Boletice a ve druhém o zážitcích českého záchranáře, který pomáhal odstraňovat následky větrné bouře v Tatrách. Trochu se mi sevře hrdlo, poselství větru se netýká jen lidí na Slovensku, ale nás všech. Vichřice pokácela desítky hektarů lesa, ale lidské příbytky zůstaly většinou nepoškozeny. Není to zvláštní?

Lidem bylo ponecháno to, pro co se většina z nás dře, čemu vše obětuje - auta, domy. Lidé v Tatrách jsou ale přes to zoufalí. I když mají střechu nad hlavou, přišli o prostředí v němž desítky let žili. Přišli o své stromy, o zvěř, o ptactvo, dokonce prý i o medvěda. To vše je pryč. Teď teprve si uvědomují, jak drahé jim to všechno bylo. A kdy nám, tady na jihu Čech, dojde, že Boletice jsou poklad?? Ach jo, přepadá mě lehká forma mrzutosti. Přes pole k zahrádkám vidím hopsat tmavé dlouhé tělo na krátkých nožkách. Asi kuna, mířící do kurníku. Trochu se pousměji nad svou vlastní zlomyslností a proberu se z temných myšlenek.

Mezi tím se na okolní krajinu tiše a nenápadně snesla tma a vzduchem poletují drobné vločky. Sněhové mraky visí nad horizontem a i když už se příroda ukládá k hlubokému zimnímu spánku, je ve vzduchu cítit cosi vznešeného, jiskrného a radostného. Za dva dny je totiž zimní slunovrat. Slunce se na své pouti po obloze začne pomalu zvedat výš a výš nad obzor a do našich končin se zase navrátí světlo… Teď je ale tma jak v ranci a já už se blížím k lesu. Vím, že krmelec je někde vlevo ode mě a i když téměř nic nevidím, nořím se do lesa a jdu po paměti. Naštěstí se mé oči rychle přizpůsobují tmě a po chvilce už stojím u malého krmelce. Krásně to tu voní senem - je to snad poprvé za těch několik let, co sem chodím, co je takhle napěchovaný. Vytáhnu jablka z batohu a pokládám je pod krmelec. Trochu poodstoupím, abych zkontrolovala, jak esteticky to působí. Je to krása, učiněný obraz hojnosti.

Spokojená sama se sebou stojím kousek od krmelce a zvedám hlavu k obloze. Nade mnou jsou holé větve mladých dubů a tak můžu sledovat, jak jednotlivé vločky letí dolů a padají mi na obličej, jedna dokonce přímo do oka, mrška. Trochu se mi zamotá hlava a tak se dlaní opřu o dub, který stojí hned vedle mne. Najednou si uvědomuji, jak je kůra stromu teplá. To mě tak překvapí, že se ke stromu otočím a sahám na něj oběma rukama. V levé ruce cítím slabé mravenčení - a hele, energie stromu! Rukama přejíždím po kmeni a jsem jak uhranutá. Kůra je příjemná, jakoby sametová. Nedá mi to a přitisknu se k dubu celým svým tělem. Objímám ho, tvář leží na zvrásněné kůře a já najednou cítím nesmírnou lásku proudící z toho stromu ke mně. Z očí mi vytrysknou slzy, nedá se to zastavit.

Strom se mnou začíná "komunikovat". Ví o tom, že sem v zimě nosím jablka pro zvěř, zná mě. Ptám se ho, jak to, že jsem si ho nevšimla dřív? Říká, že tomu nejdůležitějšímu v našich životech věnujeme nejméně pozornosti, že i když to máme přímo před nosem, nevidíme to. Ptám se, jestli s ním můžu ještě chvíli být a on říká, že má pro mě tolik síly, kolik potřebuji. V mysli se mi mihne obraz ženy v bílé róbě se zakrytými vlasy. Konejšivě mě objímá, hladí mě po vlasech a já se, jako malé dítě, držím jejích nohou. Jsem obklopena láskou a pocitem naprostého bezpečí, pomalu se uklidňuji.

Nevím, jak dlouho tam stojíme ve vzájemném objetí. Někde blízko slyším v listí šustit veverku nebo nějakou myšku a pomalu otvírám oči. Nechce se mi opouštět svého nového přítele, ale jsem už trochu prokřehlá a les začíná ožívat nočními tvory. Odstoupím od stromu a hluboce se mu pokloním, děkuji mu za jeho přízeň a zkoumám okolí, abych ho příště snadno našla. Dívám se ještě do koruny a mám pocit, že on jediný se sotva zřetelně kývá ze strany na stranu, jakoby na pozdrav. V tichosti odcházím z lesa a jdu domů. Přichází čas radosti a veselosti.

V mé duši je mír.