Útěk do divočiny? To by k ničemu nebylo!
Markéta Švarcová

Kdo z nás, kteří žijeme ve velkých městech, alespoň občas nezatouží po tichu a klidu panenské přírody? Určitě každý si alespoň občas najde malou chvíli a z každodenního shonu vyrazí za hranice města . Ale kam se má člověk vydat? Všechna místa jsou plná podobně toužících lidí. A tak v průvodech putujeme ven. Celé pelotony milovníků přírody na kolech, pěšky či autem vyrážejí víkend co víkend za krásami Čech. Všude je nás moc a čisté přírody čím dál míň. Městský člověk se cítí být tak trochu vykořeněný a proto hledá divočinu, kde by mohl načerpat energii do všedních dnů.

Zdá se, že fenoménem posledních let je návrat k přírodě. Vznikají různá ekologická hnutí, živíme se biopotravinami, sledujeme podmínky chovu slepic, natíráme si na obličej všelijaké bylinné přípravky, pijeme vodu z ledovců a džusy z aloe vera. Strachujeme se o naši planetu. Děsí nás ozónová díra a tání ledovců.  Ale ruku na srdce, naše Zem je přeci nesmírně mocná! Byla tu před námi a pokud bude chtít, bude i po nás. Stačí se jí jen oklepat a všechna chlouba naší civilizace ve chvilce zmizí a my s ní.

To co by nás opravdu mělo trápit je mizející příroda v nás. A tak, jak je naším špatným zvykem, hledáme chyby všude okolo a uděláme takřka cokoliv, jen abychom se nemuseli podívat do svého vlastního nitra. Je smutným faktem, že člověk se vzdal celé řady dovedností, které mu byly přirozené... Vzdal se daru vidění. Přestal cítit srdcem, ztratil pocit sounáležitosti se svým okolím i umění spolupráce. Zapomněl, že je přirozeností člověka léčit. Ať už dobrým slovem, pohlazením nebo pomocí. Vše, co mu v přírodě zajišťovalo možnost přežití, vyměnil za pěkné fáro, pohodlí a individualismus. Není divu, že člověk moderní doby pociťuje vnitřní prázdnotu.

A tak pokud jako lidé opravdu chceme návrat k přírodě, musíme přestat před sebou věčně utíkat. Musíme si to namířit do své vlastní vnitřní divočiny. Ke svému vlastnímu vědomí. Dovolit mu, aby mohlo opět vyrůst a uzdravit všechny naše původní dovednosti. Začít říkat „ne“ mnoha nefunkčním modelům života, v které jsme uvěřili a které nás vedou do slepé uličky. Začít říkat těmto věcem „ne“ znamená zároveň začít říkat „ano“ sám sobě. Možná nebudeme z počátku přesně vědět čemu přitakáme, ale po nějakém čase určitě zjistíme, kým doopravdy jsme a kým jsme i odjakživa byli. Svobodnými, silnými a šťastnými lidmi. Jedině pokud zachráníme mizející přírodu v nás samých, budeme moci žít v míru se sebou, se svým okolím i s naší krásnou matičkou Zemí.