O životě a smrti z pohledu parapsychologie CIX.
Stanislav Brázda

VÍRA

Jsem přesvědčen, že bez víry se nedá žít. V mnoha případech se lidé svůj názor bojí projevit, někdy nechtějí popudit své kamarády, sousedy či spoluobčany, nebo si nejsou jistí svým názorem a proto si jej nechávají pro sebe. Jindy se mohou bát svůj názor projevit, jiní svůj názor označují za obecný, či jediný správný. Základní problém je ten, že vnucená rada je diktát. Protože z minulých dob známe případy vnucování víry ( z poslední doby je to ve víru zejména komunistickou(, jsou zejména lidé v postkomunistických státech opatrnější v projevení své víry. Všichni vědí, že byli, jsou a budou úchylní vůdci jak ve stranách, tak v sektách či představitelích náboženství. Komu vyhovuje konkrétní viditelný vůdce, může si vybrat fašisty, komunisty, kde jsou vůdci výraznější než v jiných stranách, nebo sektu, kde se pravý vůdce mnohdy skrývá za jím nastrčeného představitele, či nějakou víru, kde vůdce byl, je a bude vždy neviditelný (o to možná nebezpečnější, protože si mnoho lidí může na onoho neviditelného hrát a hraje včetně vlastního výkladu pravidel hry).

Většinou ten, kdo onoho tajemného, nikdy nikým nespatřeného vůdce vymyslel včetně pravidel a programu, již nežije. Takže kdo se chce těšit, že někdy svého vůdce spatří, vybere jako svůj pevný bod či náplň života nějakou víru, která jeho představám vyhovuje. Dnes se ukazuje, že pod pláštíkem různých náboženství se vraždilo, upalovalo, znásilňovalo, pohlavně zneužívalo (což nemohl dělat onen neviditelný a tudíž nehmotný vůdce, ale ti, kteří si na jeho zástupce či dokonce na samotného vůdce hráli, hrají, či se za něj prohlásili), stejně tak jako se vraždilo a znásilňovalo v hledání čistoty Arijské rasy a jiných stran a seskupení, takže se nejedná o problém víry či náboženství, spíše jde o různé názorové proudy, které se snaží prostřednictvím svých představitelů ovlivnit a oslovit a ovlivnit co nejvíce "klientů". A za vším jsou peníze, což bylo je a bude. Peníze jsou nástrojem svobody a uspokojení pudu zachování života.

Podle mého názoru je správný ten názor, kterému věříme. Za normální je považováno to, co dělá většina resp. čím více lidí uvěří určitému názoru, tím více je tento názor považován za správný, normální. Diskutabilní je, kolik lidí je normálních. Podle mne bylo dříve více normálních než nenormálních, ale dnes je bilance vyrovnaná a bohužel si myslím, že čím dál bude více lidí nenormálních (podle určitých norem chování uznaných ve formě zákona). Je to rychlou globalizací, rychlým technickým vývojem, přírodními katastrofami.

Jsem přesvědčen, že existuje "přírodní" regulace počtu obyvatel. Dříve se o snižování počtu obyvatel Země "postaraly" nemoci, tím nízká věková hranice života. Potom to byly války a hladomor, nyní to vypadá na přírodní katastrofy a dopravní nehody. Když si zavěštím, co to bude dál, tak jsem přesvědčen že neplodnost. Ta je způsobená zase přetechnizovaným a tím pohodlným životem a stresem. Problém je v tom, že si věří málo lidí - podle mne tak 20%. To je prostor pro zbylých 80% populace, kteří jsou ochotni se nechat strhnout na víru či převzít názor oněch dvaceti procent, kteří vymysleli, čemu může těch 80% nevěřících věřit. Čím více lidí věří určitému názoru, tím se zdá být onen názor tím pravým, či správným. Vzhledem k poměru věřících sobě a nevěřících sobě mají ti věřící sobě prostor k vymýšlení si záchytného bodu pro ty co si nevěří.

Ti, co si věří, si rozdělili ty sobě nevěřící podle mentality a každý bez vlastního názoru si může najít svůj záchytný bod u těch, co si věří. Pokud vybranému názoru přestane ten co si jej vybral věřit nebo mu z nějakého důvodu nevyhovuje, může přejít k jinému bodu. Jsou takoví, kteří cestují, jiným se zalíbí jeden názor (pevný bod), který považují za dostatečný po zbytek života, jiní vyzkouší více možností, než najdou ten správné pro sebe. Někteří si při cestování mezi záchytnými body mohou dokonce začít věřit, takže přestanou hledat, protože už záchytný bod určený někým jiným nepotřebují, jiní nevěří nikomu a ničemu, takže se z toho neúspěšného hledání třeba zblázní a většinou se nějaká sekta nebo ústav o ně postará, když jí odevzdají svojí výplatu.

Při jednom pohřbu v kostele jsem poslouchal kázajícího faráře pana P.MUDr. Kubíčka, o kterém jsem se již zmínil výše. V jeho kázání při mši za mojí zemřelou tetu se několikrát opakovala věta, že život je těžký a velké břemeno a sliboval zemřelé, jak se nyní na onom světě bude mít dobře. Faráře znám, byl to úžasný osmdesátiletý člověk, který je původně vystudovaný lékař s atestací gynekologie. Přemýšlel jsem o jeho slovech a jeho projev byl pro pozůstalé utěšující, protože jeho projev byl přesvědčující a on sám tomu věřil. Utrpení za života charakterizuje i trnová koruna Ježíše. Pro mne ale ne, protože já život považuji za úžasný, radostný, veselý a bez břemen. Moje víra je taková, že překážky v životě nejsou břemena a úskalí které je nutné překonávat někdy s menšími, jindy většími obtížemi.

Překážky považuji za přirozenou součást života. Asi bych měl podotknout, že jsem zažil tolik, co deset průměrných lidí nezažije za dva životy - problematické dětství, studium mi rodiče a systém neumožnili a musel jsem to dohánět při práci, při autonehodě mi zahynul bratr s celou rodinou, prarodiče a matka zemřeli na rakovinu, do r. 89 jsem vystřídal asi 40 zaměstnání, stěhoval se asi 40x a to od Košic po Chomutov, nakonec jsem skončil v Praze, kde jsem se stěhoval asi 20x. Jednou jsem bydlel v autě asi dva měsíce, když jsem podruhé své partnerce po rozchodu nechal byt a šel na ulici. Měl jsem 5 těžších autonehod, dvě operace žlučníkových a ledvinových kamenů. Byl mi 3x vykraden dům a odcizena dvě zánovní vozidla. Nejhůře jsem dopadl, když jsem chtěl pomoci bližnímu svému, protože při jedné pomoci jsem byl málem zastřelen a musím přiznat, že mi nebylo dobře, když jsem hleděl do ústí pistole ráže 9mm - opět mi pomohla víra v sama sebe má a schopnost ovlivnit toho, kdo mě chtěl zabít. Po druhé při pomoci bližnímu mi byl podán jed v nápoji- v tomto případě mi pomohli lékaři a můj včasný příjezd do nemocnice. To je jen malý náhled na několik z mých mnoha životních příběhů, aby bylo jasné, že jenom dobré to nebylo.

Pro mnoho lidí zejména z třetího světa je život plný utrpení a stále přemýšlím, kde je ona spravedlnost. Při skupinové terapii Rodinné konstelace (blíže v závěru knihy) se odpověď našla - v rodinném systému. Z této skupinové terapie vychází, že můžeme nést důsledky tří až deseti generací zpět, u států jsou to tři generace, to znamená že stát, který vyvolá válku a tím způsobí nerovnováhu, ponesou jeho obyvatelé důsledky tři generace, to je přibližně 240 let. Je nevyzpytatelné, kdy se důsledky projeví a jak dlouho budou trvat. Jedno je ale jisté, že to bude mít důsledky takové, aby se vyrovnala nerovnováha způsobená důsledky války.

I přes útrapy života považuji život za veselý, úžasný, krásný a ze všech pádů jsem se rychle dostal a opět vstal a ani ty nejhorší příhody jsem nepovažoval za břemeno- jen proto, že si věřím a věděl jsem, že i bez pomoci druhých, na kterou jsem nikdy nespoléhal, se dostanu rychle opět "nahoru". Víra má mne vždy uzdravila a pomohla, nikdo jiný. 80% populace svoji víru nemá a potřebuje pomoc v různých formách, chtějí a vyžadují pomoc od jiné někoho, kdo pomůže. A zde je na výběr od 20% věřících sobě, kteří jsou ochotni pomoci, ale je nutné si uvědomit, že vždy je něco za něco. Dnešní rychlé půjčky zničily a ještě zničí mnoho lidí, stejně tak jako pomoc některých dobrodinců zničilo a ještě zničí další věřící v jejich pomoc. Záměrně jsem se nezmínil o druhu pomoci, protože podle mne je jedno, zda je to pomoc politická, křesťanská, ekonomická, či jiná, protože vždy je něco za něco, což si ti co pomoc hledají neuvědomují, hlavně že snadno a rychle za ně někdo vyřeší jejich problém.

Pokračování příště