O životě a smrti z pohledu parapsychologie IV.
Stanislav Brázda

Ne na každého působí negativní účinky stejně, ale i to se dá "změřit".
Kuriózní příklad mám z jedné propagační akce časopisů Astro a Květy. Zřídili provizorní "věštírnu", kam jsem byl i s několika spolupracovníky redakce poslán. Přišla za mnou klientka, která chtěla vyřešit problém, týkající se jejího psychického stavu.

"Ucítil" jsem, že nesnáz je v psychosomatické zóně v jejím bytě. Nakreslila jeho půdorys a kyvadlo mi "nakreslilo" zóny hned dvě. Potvrdila, že na místě první psychosomatické zóny se oběsil její tchán, později, na místě druhé psychosomatické zóny, její manžel. Je jasné, že na zhoršeném psychickém stavu té paní se nepodílely jen zóny, ale už skutečnost sama, ale jsem přesvědčen, že na sebevraždě psychicky labilního manžela měla podíl psychosomatická zóna jeho otce.

Tyto zóny "útočí" stále, dokud jsme v jejich dosahu a vyléčení psychických problémů vzniklých těmito zónami není možné, pokud v těchto zónách žijeme.

V bytě jedné paní z Brna jsem se setkal se zvláštním jevem. Chtěl jsem, aby mi namalovala půdorys bytu, protože jsem cítil, že tam jsou psychosomatické zóny. Našel jsem šestikvět a ona potvrdila, že na tom místě zemřel její otec v hrozných bolestech na rakovinu. Zjistil jsem, že otec ji neměl rád a dost jí ubližoval, což mi potvrdila. Asi dva metry od první zóny jsem zjistil další, ale tentokrát šestihrannou, v níž jsem identifikoval matku klientky. Mezi těmito zónami se dala vypozoroval zvláštní souvislost - jako kdyby negativní psychosomatická zóna otce (šestikvět) chtěla dotyčné škodit dál, tak jako za života, a nově vzniklá psychosomatická zóna (šestihran) po matce, jako by chtěla tyto negativní účinky eliminovat, jako to dělala i za společného života.

Vědci se snaží analyzovat výpovědi lidí, kteří tvrdí, že si pamatují své bývalé životy. Snaží se tím zjistit, co vyvolává vzpomínky na bývalé životy.

Víra v reinkarnaci je součástí mnoha náboženství. V křesťanských náboženstvích to ale věřící nečekají. Patricia Austrianová o reinkarnaci neslyšela a ani v ní nevěřila. Její čtyřletý syn prohlásil, že zažil válku. Od dětství jej trápila podivná fobie. Od jednoho roku se bál, když pršelo. Byl často nemocný, bolelo jej v krku. Pořád tvrdil, že má kulku v krku. Později se zjistilo, že má v krku cystu. Lékaři se rozhodli cystu operovat. Před operací, její čtyřletý syn začal matce vyprávět příběh, který prý zažil v minulém životě. Řekl, že se jmenoval James, bylo mu 18 let a bojoval ve Francii. Pršelo a nejednou uslyšel ránu, kulka prolétla vzduchem, zasáhla jeho kamaráda, prolétla tělem kamaráda, zasáhla jeho a zastavila se mu v krku. Cítil, jak má krev v krku a v ústech. Čtyřletý syn paní Austrianové vyprávěl příběh s takovými podrobnostmi, jaké čtyřleté dítě nemohlo znát. Carol Bowmanová dala mnoho takových příběhů dohromady a napsala o tom knihu. Sama tvrdí, že podobným příběhům sama nevěřila, dokud její syn sám nezačal vyprávět podivné příběhy, které nikde nemohl vypozorovat. Spisovatelka říká, že většina rodičů neposlouchá, co jim děti říkají a většinu příběhů svých dětí rodiče považují za výmysly dětské fantazie.

Děti většinou trvají na tom, že jejich příběh se stal. Podle zkušeností spisovatelky mají děti schopnost si příběhy z minulých životů vybavovat do cca pěti let. Spisovatelka tvrdí, že spontánní vybavování si bývalých životů je součástí přirozeného vývoje dětí, rodiče tomu však nevěnují pozornost. Vědec Dr. Michael Persinger z Lauretánské uviversity je přesvědčen, že tento fenomén má jednodušší vysvětlení. Podle něj děti často trápí noční můra.

Děti vidí ve svých pokojích živá zvířata, z pohledu dětí zcela reálná. Podle něj malé děti neumí rozlišovat mezi představami a realitou. Proto berou svoje představy jako skutečnost. Pokud rodiče na jejich představy reagují, o to více je v nich utvrzují. Když vzpomínáte na minulost, tak jí v hlavě znovu vytváříte. Paměť není videokazeta, takže když si vzpomínáte na minulost, proto musíme každý zážitek znova rekonstruovat.

Pokud někdo neumí rozlišovat mezi snem a skutečností, může nabýt přesvědčení, že obraz, který se mu zdál, je skutečnou vzpomínkou. Každý zážitek berete jako součást sama sebe, víte, že je to váš zážitek, když se ale objeví vzpomínka, která vám není známa, může se vám zdát, že tuto událost prožil někdo jiný. Dr. Persinger dělá pokusy, kterými se snaží vyvolat tyto cizí nepatřičné vzpomínky působením elektromagnetického pole na mozek. Zkoumaná osoba sedí ve zvukotěsné komoře, kde se podrobí působení elektromagnetického pole vytvářeného sérií selenoidů řízených počítačem. Eeg monitoruje stav vědomí. Experiment ukázal, že lidí s vyšší elektrickou aktivitou v mozku mají větší tendenci ke vzniku vzpomínek na bývalé životy. Dr. Persinger zjistil, že lidé s větší elektrickou aktivitou ve spánkových lalocích, což jsou oblasti paměti a myšlení, častěji spojují vzpomínky, či události, které spolu nemají žádnou souvislost. Když se stimuluje jejich mozek slabým magnetickým polem, tak mají tendenci prožívat zvláštní pocity, jako je pocit opuštění vlastního těla, pocit neskutečna. Vybavují se jim vzpomínky z útlého dětství, atd. Lidé, kteří věří v reinkarnaci, mohou tyto pocity interpretovat jako pocity někoho jiného. Ti, kteří jsou přesvědčeni, že tady už někdy žili, jsou většinou tvůrčí jedinci s velkou a bohatou obrazotvorností.

Bruce Whittier žijící v USA vyprávěl svůj příběh. Měl mnoho stejných snů, několik nocí po sobě. Zdálo se mu, že je členem nějaké židovské rodiny, která se schovává před němci. Ve snu se viděl, jak šlo o něj samotného, děsivé sny si začal zapisovat. Dokonce namaloval podrobnosti s bytu, jako třeba hodiny. Viděl podrobně celý příběh, jak skončil v koncentračním táboře. Dokonce měl vizi, ve kterém starožitnictví jsou hodiny , které namaloval. Starožitník mu řekl, že hodiny koupil od člověka z Evropy.