Templáři - křížem a mečem pro slávu Boží a vlastní moc a bohatství (část druhá - Pád)
Sofie Danae

Muslimský svět se nesmířil s existencí čtyř křesťanských křižáckých států v Palestině. Postupně si zpět podmaňovali křesťanskou část Malé Asie a v roce 1187 muslimové dobyli i Jeruzalém. Tomuto neodvratitelnému faktu se snažily postupně čelit další tři křížové výpravy, které však skončily menším či větším neúspěchem.

Templářský řád oproti všemu vzkvétal, stával se silnou nadnárodní finanční velmocí a ať už to byl nedostatek diplomacie či pýcha rytířů tohoto slavného mocného řádu, stavěli své bohatství příliš na odiv, a to se nelíbilo ani lidu, panovníkům, ba ani samotné papežské stolici. Jejich původní poslání v Palestině bylo pro ně čím dál tím obtížnější, zvláště když se tam poměry nevyvíjely pro křesťanské státy příznivě.

V té době křižáci pustošili jihofrancouzská města, kam je papež poslal bojovat proti kacířům. Když se vojáci ptali jak kacíře poznají od křesťanů, dostalo se jim nechvalně známé odpovědi: "Pobijte všechny, Bůh už si své pozná!" Byla to doba, kdy lidský život znamenal pramálo, život prostých lidí pak vůbec nic. A v té době se zrodil neuvěřitelný nápad, že dosavadní výpravy byly málo úspěšné, neboť lidé hříšní prý nestačí na muslimské neznabohy, je třeba proti nim poslat duše čisté - děti. To se stalo v roce 1212. Dětská křížová výprava byla jedním z nejhrůznějších divadel středověku. Několikatisícový zástup chlapců však nikdy do svaté země nedorazil, skončil povětšinou na otrokářských lodích plujících do Egypta. Papež Inocenc III. k tomu prohlásil: "I ty děti nás zahanbují!"

Postupně následovaly další tři křížové výpravy, mezi nimi i jedna žoldnéřská, všechny bezúspěšné, křesťanské území se nadále ztenčovala, až roku 1291 přestalo existovat křesťanské království v Palestině úplně.

Templářům se podařilo zachránit většinu jejich pohádkového jmění a za své nové sídlo si zvolili ostrov Kypr. V té době svatá místa již byla v rukách muslimů, nebylo již křesťanských poutníků, které měli templáři chránit. Řád ztratil svůj účel. Přesto trval dál. Když si za svůj hlavní stan zvolili Paříž, ve veřejném mínění měli templáři už tu nejhorší pověst.

V té době vládl v rozhárané Francii pevnou rukou Filip IV. Sličný a od počátku své vlády dával najevo, že si svou absolutní moc nedá narušit nikým, zejména ne církví katolickou. To vedlo k ostrým střetům s papežem Bonifácem VIII, jež vedly dokonce k exkomunikaci krále Filipa z církve. Po Bonifácově smrti se jeho nástupcem stal spíše umírněný Klement V.

A právě v té době přišlo první udání na rytíře řádu Templu, které se stalo kostrou jejich obžaloby v procesu, který proti nim vedl nejprve francouzský král a poté samotná svatá inkvizice v čele s papežem. Dnes, s odstupem téměř devíti století, těžko zjistíme, zda se tak stalo pro jejich obrovský pohádkový majetek, na který si Filip IV. už dlouho brousil zuby, nebo posloužili pouze jako záminka v mocenském boji Francie versus papežská stolice. A ještě obtížněji by bylo vypátrat co pravdy a co lži a pomluv bylo na jejich obvinění z kacířství.

Je velmi pravděpodobné, že k templářům, kteří měli mocné přátele, se donesly zvěsti o pečlivých přípravách útoku francouzského krále vůči jejich řádu a zřejmě se jim podařilo učinit některá opatření. A tak když za svítání 13. října 1307 bylo zahájeno rozsáhlé zatýkání templářů po celé zemi, mnoho řádových pokladnic již bylo odvezeno do bezpečí a tajné dokumenty se statuty řádu spáleny. Žádný z rytířů se nepostavil se zbraní v ruce, ačkoliv byli vojáky a jen nepatrná část uprchla. Zatčeno a uvězněno bylo na pět tisíc rytířů, včetně posledního velmistra řádu Jakuba Molaye.

Papež byl tímto sledem událostí překvapen, ale nakonec byl šikovným manévrováním ze strany krále Filipa a jeho poradců donucen obvinit templáře z kacířství a zahájit soudní proces, který od světských soudců převzala svatá inkvizice. Dále papež nařídil pozatýkat templáře i v ostatních evropských státech, ale tato výzva se setkala s malým nebo vůbec žádným ohlasem ze strany evropských panovníků.

Téměř rok strávili rytíři ve francouzských věznicích, než proti nim byl zahájen proces. Dlouhý rok v nelidsky krutém středověkém žaláři mnohým z těchto ostřílených válečníků stačil k tomu, aby se zlomili a přiznali svou vinu. Jiné přesvědčilo až použití práva útrpného, desítky rytířů byly umučeny k smrti.

Obžaloba sestávala v podstatě ze čtyřech hlavních bodů:

1. Během přijímání do řádu musel adept třikrát zapřít Ježíše Krista a třikrát plivnout na kříž. Tento bod obžaloby byl z tehdejšího pohledu nejzávažnější, a je zajímavé, že právě k tomu se mnozí rytíři přiznali, byť "Spasitele zapřeli pouze ústy, nikoliv srdcem".

2. Nováček byl pak svlečen ze šatů a ten, kdo ho přijímal ho políbil na konci páteře, na genitáliích, pupku a pak na ústa a řekl mu, že když bude některý bratr z řádu chtít s ním tělesně spát, musí to strpět... podle statutu řádu. Zatímco obžalovaní takřka shodně připustili "líbací ceremonii" i to, že byli vyzváni k homosexuálním stykům, až na pár vzácných výjimek všichni odmítli, že by je provozovali.

3. Vzývání modly, jež měla podobu jakési vousaté hlavy a kterou zvali Bafomet. Většinou templáři v tomto bodu trvali na nevině, i když jim byla některá taková hlava ukázána, tvrdili, že ji nikdy neviděli.

4. Vynecháním některých frází při sloužení mše svaté, což mnozí kněží řádu připustili.

Zajímavá je postava velmistra Jakuba Molaye. Ten několikrát bez mučení a nátlaku vinu přiznal a své doznání opakoval před papežskou komisí. Pak postupně své doznání odvolával a zase činil přiznání, až nakonec odmítl hájit sebe i svůj řád úplně a dožadoval se audience u papeže. Že by mezi nimi byla od počátku nějaká dohoda, kterou papež nemohl nebo nechtěl splnit? Snad jedině tak by jeho podivná slova, zaznamenaná v dochovaných výpovědích, dávala smysl.

Sedm let trvaly procesy, během nichž už ani nešlo o samotné rytíře a jejich vinu či nevinu, jako spíše o handrkování o pověstný pohádkový majetek řádu mezi papežem a francouzským králem. Papež zprvu odmítal řád zrušit, neboť věděl, že bude-li řád jako takový prohlášen za kacířský, pak jeho jmění přestane být považováno za církevní majetek a připadne králi. Snažil se tedy spíše zjistit vinu či nevinu jednotlivých osob.

Po počátečním šoku mnozí templáři odvolali své původní výpovědi a na pět stovek z nich bylo rozhodnuto hájit čest řádu, i když si tím prakticky podepsali rozsudek smrti, neboť podle tehdejšího práva kacíř, který odvolal svoji výpověď, se tak vrací k bludům a zaslouží jedině smrt. A protože francouzský král nepotřeboval tyto hrdiny, kteří mu stáli v cestě ohromnému majetku řádu, který ho od počátku lákal, odhodlal se k odvážnému, leč účinnému kroku. Zatímco papež sestavil ústřední vyšetřovací komisi, která měla zjistit rozsah viny řádu jako takového, světští soudci soudili samotné templáře. A tak 54 nejodvážnějších z nich bylo uznáno vinnými kacířstvím, odsouzeno k smrti a ještě téhož dne, 12. května 1310, upáleno.

Kdo by se teď postavil na stranu rytířů? Templářský řád se stal zbytečným a obtížným a nemocný a unavený papež Klement V. řád v roce 1312 zvláštní bulou zrušil.

Většina templářů byla propuštěna na svobodu, jen velmistr Jakub Molay a preceptor řádu Geoffroi z Gonneville byli upáleni. Když velmistr kráčel na smrt, měl prý říci: "Bůh pomstí naši smrti." A netrvalo ani rok a papež Klement V. i Filip IV. Sličný zemřeli za velmi podivných okolností.

Devět dlouhých století uplynulo od těchto krušných dob. Možná tento odstup času měl by nám být ku pomoci při zjišťování rozsahu viny templářů. Ale většina důkazů je uzamčena a dobře střežena ve vatikánských archivech. A tak vinni či nevinni, soud nad nimi byl již vyřknut a dnes již těžko někdo smyje pohanu, která se snesla na jejich hlavy. Je však bezpochyby škoda, že svá tajemství už ve své době střežili tak úzkostlivě, že to, co se dělo za zdmi jejich domů a hradů, se zřejmě již nikdy nedozvíme.

Došlo v bohatém a vlivném řádu k poklesu morálky a zbožnosti či vše byl jen výmysl králových přívrženců, aby se mohl francouzský král legálně zmocnit jejich majetku? Možná řád žil tak dlouho mezi muslimy, až ztratil víru. Možná pouze odmítali věřit v Ježíše Krista jako Spasitele a viděli v něm jen nevýznamného proroka, o to více milovali a ctili Pannu Marii, jedinou ženu, kterou při svém celibátu mohli zbožňovat. A třeba celá přijímací ceremonie byla poznamenána typickým vojenským zvykem ponižování nováčků a to, že je přinutili vzdát se Ježíše Krista bylo pro ně v té době nepochybně největším šokem.

Je jistě zajímavé, že soudní procesy s templáři, na tehdejší dobu nebývalých rozměrů, zaujaly později samotného Napoleona. Ten dal v roce 1808 převést výslechové protokoly papežské výslechové komise z let 1309 a 1310, které jsou uloženy ve vatikánském archivu, do Francie. Když pak byly v roce 1814 po pařížském míru vráceny do Říma, měli již Francouzi pořízeny jejich opisy. Napoleona nadchla myšlenka nadnárodní vojenské organizace, která je prodchnuta a stmelena společnou ideou a měl v úmyslu po vytvoření jednotné podrobené Evropy vytvořit organizaci podobné mocnému templářskému řádu.

Pokud vás tento tajemný řád, jehož náhlý zánik a zkáza byla skandální aférou na mnoho desítek let ve své době, zaujal, a chcete si o nich přečíst více, mohu vřele doporučit knihu českého historika Jaroslava Šedivého Tajemství a hříchy rytířů templářského řádu. Když se do ní začtete, budete mít takřka pocit, že slyšíte zvonění mečů, ržání osedlaných koní, dýchne na vás syrový dech historie této kruté doby ryzího středověku. Jsou v ní rozsáhlé citace popisů křižáckých bitev jejich přímými účastníky či svědky, úryvky z dobových dokumentů a také části výpovědí při výslechu templářů včetně jejich posledního velmistra, jak čelili obvinění z kacířství.