Pravdy i legendy o Jidášovi - část 2.
VEZA

Podle některých názorů historiků vznikla záporná postava rozdělením konkrétní historické osoby. Pinchas Lapide tvrdí, že je možné, aby Jidáš byl vlastně totožný s apoštolem Judou, označovaným jako "bratr Páně", a teprve později došlo k rozdělení této osoby na dvě postavy: kladnou a zápornou, z nichž ta druhá sehrála úlohu, které bylo v příběhu zapotřebí. Jidášova postava na sebe postupně stáhla veškeré negativa a výsledkem byla od prvokřesťanských úzkostí očištěná božská osoba Ježíše.

Ušlechtile a nadpozemsky vypadající světlovlasý Ježíš obvykle kontrastuje s nepříjemně vyhlížejícím nahrbeným Jidášem tmavější pleti. Arcizrádce byl většinou zobrazován při jidášském polibku, při jednání s židovskou veleradou, anebo jako oběšenec. Pokud byl Jidáš zobrazen s ostatními apoštoly, například při poslední večeři, stál nebo hleděl stranou, anebo alespoň míval černou svatozář. Nevyvolával soucit, ale spíše odpor, nenávist či pohrdání. Někteří umělci tyto zásady dokázali porušit. Například Rembrandt, který část života prožil v židovské čtvrti Amsterdamu a měl mezi židy mnoho zákazníků i přátel, namaloval v 17. století slavný obraz Jidáše vracejícího třicet stříbrných - deprimovaný člověk klečící na kolenou lomí rukama, trpí svou vinou a chce ji odčinit.

Autoři a redaktoři evangelijních textů už před staletími cítili, že je třeba jeho čin nějak uspokojivě vysvětlit.

Čin zrady byl tak nepochopitelně odporný, že většina těch, kteří tuto událost později popisovali, se snažili připsat Jidášovi nějaký jiný motiv, než mamon. Jakousi základní vrstvou odůvodnění (například u Lukáše nebo Jana) bylo, že do Jidáše vstoupil satan, případně Jidáš sám byl ďábel. To ale přináší určité potíže, protože Jidáš se i podle samotných evangelistů účastnil konání zázraků a byl vyvolen ke službě v Ježíšově jménu.

Další teorie říká, že Jidáš prý zradil z pýchy, protože chtěl sám Ježíše nahradit v čele hnutí. Možná je i žárlivost na oblíbenější učedníky Jana či Petra, kteří se stávali upřednostňovanými Ježíšovými oblíbenci a Petr se měl stát skálou, na níž Ježíš postaví svou církev. Jidáš Iškariotský je popisován i jako vlastenec, který chtěl donutit Krista, aby použil své nadpřirozené schopnosti proti Římu.

Jidáš byl shledáván ostatními učedníky jako ctižádostivý hebrejský vlastenec blízký zélotům, jenž by byl Římany nejraději vyhnal z Judey. Byl nadšený Ježíšem a snil o osvobození Izraele od římského jha. Přál jsi, aby se Ježíš stal izraelským králem a on mu mohl stát po boku. Vymyslel plán, jak by mohl být Ježíš korunován. Protože měl přístup k financím nechal zhotovit královskou korunu. Jednou shromáždil učedníky a příznivce a ukázal jim korunu. Poté ji chtěl milovanému Mistrovi nasadil na hlavu, ale Ježíš se v té chvíli zčistajasna ztratil. Jidáš si poté usmyslel, jak přinutí Ježíše přijmout tuto korunu. Když mu budou ostatní ubližovat a nadávat, určitě změní názor.

Co jiného mu zbude, když na něj budou útočit? Bude nucen postavit se všem a dokázat svou vládu a moc. Bude znechucen falší hříšníků i věřících a stane se králem. Jeho úmyslem tedy nebylo zradit, ale přinutit Ježíše, aby se stal vůdcem Židů a vyhnal Římany ze země. Ježíš ale jasně prohlásil: Mé království není z tohoto světa. Pochopte to. Jidáš nemohl a nechtěl pochopit, že Ježíše jakákoliv světská moc nezajímá.Jidáš nebyl podlý, věrolomný zrádce, ale neuvážený nadšenec, který miloval Ježíše. Jidáš slyšel jenom to, co chtěl slyšet a co si mohl vyložit identicky se svými vlasteneckými plány a smýšlením. Když si později uvědomil, že Mistr má být zabit - ukřižován, začal o něm vážně pochybovat. Domníval se, že Mistr ztratil veškeré své síly a nemůže se bránit ani před nelidským bitím a mučeními. Když jej viděl nést kříž na Golgotu začal pochybovat o předpovězeném vzkříšení.

Další verze Jidášovy zrady se opírá o to, že Jidáš si stále více uvědomoval, že Kristus nenabízí světský zisk, ale duchovní bohatství. Časem pochopil, že Ježíšovi nejde o získání pozemské slávy a cti. Bylo mu jasné, že když zůstane s Ježíšem ani on nezíská slávu a čest. Od této chvíle se Jidáš začal svému Mistrovi odcizovat, přešel k jeho nepřátelům a zradil. Kristus se dlouho snažil o to, aby Jidáše zachránil. Při poslední večeři však Jidáš odmítl poslední nabídku milosti. Odmítl se pokořit a nakonec se poddal démonu lakomství, který ho už dlouhou dobu pronásledoval. "Potom vešel Satan do Jidáše, který se jmenoval Iškariotský, jeden ze dvanácti". Zradil polibkem a když byl Ježíš zatčen Jidáš si šel pro svou odměnu.

Výčitky svědomí ho však donutily, aby peníze vrátil nepřátelům a upřímně se ze svého hříšného jednání kál; ale ti se mu vysmáli a poslali ho pryč: "Co je nám po tom? Vyřiď si to sám se sebou!" A tak všechno dopadlo tak, jak to bylo předurčeno. Apoštolova zrada zůstává plna záhad. Pravděpodobně to tedy nebyla touha po penězích. Vždyť kdyby chtěl Jidáš přijít k penězům mohl utéci s pokladnou. Jistě tam byl větší obnos, než jaký činila odměna za zradu, kterou obdržel. Byl snad zklamán? Představoval si Mesiáše Izraele jinak? Objevuje se několik otázek: proč Jidáš zradil, co vlastně zradil a měl vůbec na výběr? Jedna interpretace líčí Jidáše jako humanistu, který se stará o chudé a nechápe Ježíšovu umanutost, že se tak naivně vydává na smrt. Ale že by najednou zradil, to nedává smysl. Ikdyž sám Ježíš předpovídá, že ho někdo zradí a dokonce i kdo ho zradí.

Kdyby pak Jidáš nezradil, Ježíš by byl usvědčen ze lži. Kromě toho, byla-li smrt mesiáše předurčena Bohem, měl Jidáš vůbec nějakou šanci se osudu vzepřít? Lze se domnívat, že evangelijní příběh je zkreslený, že Ježíš byl revolucionář a Getsemanská zahrada bylo strategické místo v Jeruzalémě, odkud chtěli Ježíšovi následníci začít povstání. Za takových okolností bylo třeba jednat rychle a povstání odhalit, k čemuž byl zrádce nezbytný. Navíc byl-li Ježíš skutečně revolucionářem, měl při sobě nepochybně své ozbrojence, kteří by za něj bojovali. Pokud se ale podařilo odlákat Ježíše stranou, bylo možné jej zadržet snadněji. To jsou ale jen spekulace, třeba se někdy dozvíme víc. Tento obraz Jidáše však zodpovídá možné skutečnosti lépe než verze podle evangelií.

Podle církevního historika Joachima Neandera se Jidáš možná pokoušel Ježíše vyzkoušet: buď je Mesiáš - pak se zachrání, anebo není - a pak si zaslouží smrt. To se trochu podobá argumentaci člena velerady farizeje Gamaliela, který radil k mírnosti vůči křesťanům, protože: … pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo;, pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit - nechcete přece bojovat proti Bohu."

Podle jiných názorů Jidáš zradil poté, co sám začal považovat Ježíše za zrádce či sběha. Ježíš přijel triumfálně do Jeruzaléma a začal rázně jednat, kupříkladu vyhnal kupce a penězoměnce z chrámu. Pak se ale nečekaně a bez vysvětlení stáhnul z hlavního města do Betánie. Jidáše, bývalého zélótu, mohl tedy zneklidňovat rostoucí Ježíšův "pacifismus". Ježíš se například odmítl vyjádřit proti placení daní císaři a prohlásil, že jeho království "není z tohoto světa". Bylo by to korektní vysvětlení Jidášovy zrady - tedy snahy za každou cenu porazit Řím.



Pokračování příště

Uvedeno ve spolupráci se serverem druidova.mysteria.cz