Tajné dějiny jezuitů VI.
Edmond Paris

Loyolova skupina však nemohla odcestovat nejen v roce 1537, ale, jak jim papež odhalil, nebudou moci odcestovat ani v následujícím roce 1538. Papež i přesto, že původně plán podpořil, jim v Římě při druhé audienci ukázal, jak je jejich projekt už nemožný, protože právě organizuje křížové tažení proti Turkům za pomoci německého císaře a Benátské republiky. Plán na evangelizaci Palestiny papež prohlásil už za neuskutečnitelný. Navíc "potřeboval služby Ignáce z Loyoly především v Evropě. Reformace, která zasadila katolické církvi těžký úder a otřásla jejími pozicemi, odsunula plány na dobytí tzv. Svaté země do pozadí. Kacířství, jak církev označovala reformaci, se šířilo střední Evropou a nad papežskou stolicí visela hrozba. To změnilo plány Ignáce z Loyoly. Papež Pavel III. mu a jeho druhům řekl: Proč byste chodili do Jeruzaléma? Chcete-li oddaně sloužit a pomáhat boží církvi, pak skutečný a pravý Jeruzalém je - Itálie. Tím papež vyjádřil přání, aby své síly věnovali obraně katolicismu v Evropě a především v Římě. Boj proti kacířům byl pro papežskou moc důležitější než dobytí Svaté země." (L´Osservatore Romano, 5.-6.6.1972; L.N.Velikovič: Černá garda Vatikánu, str.12)

Nevědomky je tak papež sprostil původního slibu, který si Loyola a jeho tovaryši dali mezi sebou, a proto se organizátor spolu se svými druhy rozhodli pro misijní práci v křesťanských zemích. Rozdělili se do skupin, aby působili ve mnoha městech v severní Itálii, kde skutečně kázali a vyvíjeli pastorační činnost se snahou co nejvíce zamezit šířícímu se protestantskému učení. V dohodnutou dobu se zase scházeli ke společným poradám o dalších plánech.

3.3 Rok 1538 - Loyolovy plány na oficiální organizaci

Katolický historik Malachi Martin nastiňuje otázky, které si v této době Ignác kladl: "Jak dokáže sjednotit a stmelit dohromady oddíly lidí, které by se čítaly na stovky, ale žily by a pracovaly ve všech částech světa? Jak by se mu podařilo propojit jednotlivce oddělené stovkami a tisíci mil, kteří spolu mohou stěží komunikovat, do uniformní a přesně fungující organizace? Uniformita podle Loyolových představ představovala shodu s přáními a záměry papeže, přesné fungování znamená přesné vykonávání papežových pokynů. Jak zaručit to všechno za těchto roztříštěných podmínek, velkých vzdáleností...?" (Malachi Martin: The Jesuits, str.160)

Ignác se skupinou svých příznivců tyto otázky rozebíral ze všech stran, až došli k rozhodnutí, že se celá skupina dokonale ztotožňuje s Ignácovým vlastním řešením: dokonalou poslušností papeži a naprostému podřízení se jeho plánům a záměrům s celou katolickou církví. Došli k předsevzetí, že se jako organizace dají do služeb papeže, aby je mohl vysílat do všech částí světa, a to za jakýchkoli podmínek, v jakékoli době, do jakéhokoliv boje nebo úkolu apod.

Hlavní zásadou tedy byla bezpodmínečná poslušnost papeži, ať to byl kdokoli. Podle Ińiga to znamená nikdy neodporovat a být vždy k dispozici "jako starcova vycházková hůl nebo jako mrtvola". (Malachi Martin: The Jesuits, str.160)

3.4 Rok 1539 - Loyola v Římě před papežem

Spolu s Faberem a Lainezem pak Ignác nastoupil cestu do Říma, aby se papeži oficiálně představil a vyprosil si na něm povolení k založení nového řádu. "V každém městě, které míjeli cestou do Věčného Města, zanechávali skvělou pověst o svatosti svou prací v nemocnicích a zanícenými proslovy k chátře na ulicích. Když se blížili k Římu a srdce některých společníků si začínala zoufat, byl Loyola povzbuzen viděním, ve kterém se mu zjevil Kristus ..." (J.A.Wylie: The History of Protestantism, díl II., kniha 15., str. 386) "Mystické vidění" měl Ignác ve staré, osamělé kapli La Storta, kousek od Říma. Ignác a jeho kolegové se v této kapli modlili, když tu náhle se jim ve vidění zjevil sám Bůh Otec a Kristus s křížem na rameni a Ignác slyšel, jak Bůh Otec žádal svého Syna, aby Ignáce přijal za svého služebníka. "A tak ho Ježíš přijal a pravil: Chci, abys nám sloužil ty " (Kyralová: Ignác z Loyoly, str.32). "A řekl mu: V Římě k tobě budu milostiv " (J.A.Wylie, str.386) a dále viděl, jak "Bůh Otec Synu svému kříž nesoucímu odevzdal tovaryšstvo pod jeho ochranu, kterou Ježíš Kristus také přislíbil, řka: Já vám v Římě budu milostiv. ... Toto vidění bylo příčinou, že Ignác potom řeholi nově založenou nazval Tovaryšstvo Ježíšovo (Societas Jesu). " (T.V.Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str.14)

A protože v Benátkách činnost Ignácových tovaryšů a samotného Ignáce znovu vzbudila podezření inkvizice, po příchodu do Říma skupinka neotálela, narychlo sestavila Ústavu Tovaryšstva Ježíšova tím, že ke třem obyčejným mnišským slibům, to je "slibu chudoby, čistoty a poslušnosti, přidali ještě čtvrtý slib, že budou papeže poslušni ve všem, cokoliv jim nařídí."(T.V.Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str.14) a předstoupila před papeže Pavla III.

"Když se vrhli k nohám Pavla III., setkali se s tím nejvlídnějším přijetím. Papež uvítal jejich nabídku ke spolupráci jako nabídku přicházející v nejpříhodnější chvíli. Papežství bylo tou dobou ohrožováno velkým nebezpečím. Polovina Evropy se bouřila, ukázalo se, že staré mnišské řády jsou neschopné, a proto se zdálo, že tuto novou a nečekanou pomoc seslalo samo Nebe. ... Papež doplnil a nakonec i odsouhlasil stanovy a ústavu nového řádu. Zrak Pavla III. upoutaly především dvě zvláštnosti v ústavě budoucího řádu. První byl slib bezpodmínečné poslušnosti. Společnost přísahala, že bude poslouchat papeže tak, jako vojsko poslouchá svého generála. Její členové mu nenabízeli kánonickou, ale vojenskou poslušnost ... Neměli být zkrátka tolik mnichy jako spíše vojáky. Druhou zvláštností bylo, že její služby měly být poskytovány zcela bezplatně, slibovali, že nikdy nepožádají papežský stolec ani o halíř." (J.A.Wylie: The History of Protestantism, díl II., kniha 15., str.386)

Jezuité dali papeži k dispozici sami sebe a slíbili mu bezpodmínečnou poslušnost. Tento čtvrtý slib papeži obvzláště vyhovoval, neboť "od členů Tovaryšstva Ježíšova požadoval, aby svůj život zasvětili nepřetržité službě Kristu a papeži a aby vykonávali vojenskou službu pod praporem Kristovým." (Rinascita, 1965, č.25, str.18; L.N.Velikovič: Černá garda Vatikánu, str.13)