Tajné dějiny jezuitů VII.
Edmond Paris

Ignác z Loyoly pak znovu předložil papeži vlastní souhrn pravidel pro činnost nového řádu prostřednictvím kardinála Contariniho. Tyto stanovy "dal papež prostudovat páteru T. Badiovi a po něm kardinálovi. Ten se o nich vyslovil pochvalně, a když si potom papež sám rukopis přečetl, zvolal: Digitus est hic! (Toť prst Boží). Přesto však, když v srpnu 1539 přijal Ignáce z Loyoly ve slyšení, souhlas k založení nového řádu mu nedal. Předal jeho návrh k novému prozkoumání komisi složené ze tří kardinálů. A komise se na návrh kardinála B. Gwidiccioniho vyslovila proti založení nového řádu. Své zamítavé stanovisko odůvodnila tím, že IV. lateránský koncil (1215) a II. lyonský koncil (1274) zřizování nových řádů zakázaly. Lépe všechny řády zrušit nebo jejich počet co nejvíce omezit než rozmnožovat počet mnichů, kteří, jak je všeobecně známo, přinesli papežské stolici více škody než užitku. " (L.N.Velikovič: Černá garda Vatikánu, str.12)

Stanovy, které Ignác z Loyoly papeži Pavlu III. předložil, začínaly slovy: "Kdo chce být členem našeho tovaryšstva, jež jsme nazvali jménem Ježíšovým, kdo chce bojovat pod Kristovým praporem a sloužit jedinému Bohu a jeho náměstku na zemi, římskému papeži, ten musí složit slavnostní slib čistoty a věčně mít na paměti cíle našeho tovaryšstva." (L.N.Velikovič: Černá garda Vatikánu, str.13) Řád byl představen jako centralizovaná polovojenská organizace. Vedle obvyklých řádových slibů poslušnosti, čistoty a chudoby, měli jezuité navždy skládat slib, že budou vykonávat výhradně příkazy římského papeže a generála řádu.

3.5 Rok 1540 - schválení jezuitského řádu

"Měsíce utíkaly a formule se stále zkoumala a posuzovala. Největší těžkosti působil zvláštní slib poslušnosti papeži. Některým kardinálům se zdál nadbytečný. A těm z kardinálů, kteří vyslovili s formulí v zásadě souhlas, se zase zdál nadbytečný každý další řád. Ignác se uchýlil k obvyklým prostředkům: k modlitbě, mši a k vyhledávání mocných přímluvců. Rozeslal poselství vlivným osobnostem v těch italských městech, kde už členové tovaryšstva začali působit." (Kyralová: Ignác z Loyoly, str.36-37)

"Ignác z Loyoly se namáhal ještě jeden a půl roku, než dostal papežův souhlas k založení řádu. Kardinál Gwidiccioni, který se zpočátku stavěl proti novému řádu, se mezitím stal jeho zaníceným zastáncem. Loyolovi se podařilo přesvědčit kardinály, že nové tovaryšstvo bude hybnou pákou, s jejíž pomocí se římská církev, otřesená reformací, opět pozvedne a papež i papežství získají zbraň, jakou dosud neměli. Po schválení stanov nového řádu příslušnou komisí potvrdil papež 27. září 1540 vznik řádu, který byl oficiálně nazván Tovaryšstvo Ježíšovo. Počet jeho členů stanovil Pavel III. na šedesát. V roce 1543 bylo pak toto omezení zrušeno." (L´Osservatore Romano, 21.8.1971; L.N.Velikovič: Černá garda Vatikánu, str.12)

Podle některých historických pramenů byl nový řád schválen papežem ústně již 3. září 1539 v Tivoli a ústní schválení dal pak potvrdit kardinálům. Ale teprve 27. září 1540 byl nový řád schválen oficiálně, a to bulou Regimini militantis Ecclesiae. Na tomto datu oficiálního schválení se shodují všechny dostupné historické prameny.

Ke schválení jezuitského řádu Tovaryšstva Ježíšova přispělo nakonec nejen to, že sám papež Pavel III. svým kardinálům schválení řádu doporučil s upozorněním, že shledává, "že jest v něm duch Boží" (T.V.Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str.14), ale také i ten fakt, že se o Loylovu skupinu začali náhle zajímat i zahraniční šlechtici, knížata a biskupové kvůli humanitární pomoci ve své zemi.

Ignác Loyola totiž nečekal, až bude řád oficiálně schválen a sám podnítil vysoce představené kolejí, ve kterých působil, a představené nemocnic, kde bydlel sám nebo potom i se svými učedníky, aby o něm a o jeho učednících napsali biskupům, kardinálům, knížatům a panovníkům do různých evropských zemí kladný posudek s doporučením, aby si panovníci evropských zemí tento budoucí mnišský řád také povolali ke svým dvorům.

Na žádost biskupů a knížat se Loyolovi tovaryši rozešli do mnoha evropských zemí a měst a "zejména si je vyžádal do svého království portugalský král Jan III., a to zvláště Františka Xaviera a Šimona Rodrigueza. Zprávy o jejich dobrém počínání pohnuly papeže Pavla III., že dne 27. září r. 1540 potvdil Tovaryšstvo Ježíšovo, nacházeje v něm mocného spojence a ostrou zbraň proti svobodomyslným snahám zmáhajícího se protestantismu." (T.V.Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str.14)

Ve schvalovací bule pak nazval papež Tovaryšstvo Ježíšovo vojáky božími (Rinascita, 1965, č.25, str.18; L.N. Velikovič: Černá garda Vatikánu, str.13)

"Idea řádu byla na svou dobu revoluční. Již jeho jméno se stalo kamenem úrazu. ... Dalším důvodem odporu, hlavně ze strany starších řádů, bylo, že Ignác odstranil klauzuru a chórovou modlitbu, což byly dosud neodmyslitelné znaky každé řehole; členové jeho řádu také nenosili řeholní hábit, ale přizpůsobovali se v oblékání místním zvyklostem." (Kyralová: Ignác z Loyoly, str. 37)

3.6 Oblast působení nového řádu

Polem pro činnost nového, oficiálně potvrzeného řádu bylo vyučování, zpovědi, kázání, výklady, teologické diskuse, dobročinná práce a humanitární pomoc, zvláště v nemocnicích. Tímto způsobem se Loyolovi žáci i Loyola sám dostávali do bezprostřední blízkosti velmožů, biskupů, kardinálů, knížat i panovníků a nepozorovaně tak mohli plnit své tajné plány a záměry, neboť nemocnice a zvláště pak nemoci samy sdružovaly chudé i majetné, nízké i vysoce postavené. To jsou vždy ideální podmínky k nenápadnému naplňování vatikánských záměrů na ovládnutí mocných a bohatých, i když se to zdá nemožné. Člověk v nouzi, nemoci a v bolesti je však ochoten slíbit nebo podepsat cokoliv. Proto se největších úspěchů dosahuje právě pod pláštěm humanitární a zdravotní pomoci v každé době.

Nebyly však vyloučeny ani zahraniční misie. Například v roce 1541 František Xavier a jeho dva společníci opustili portugalský Lisabon, aby šli evangelizovat Dálný východ.