Tajné dějiny jezuitů XIX.
Edmond Paris

5.3 Psychologické prostředky jezuitů pro noviciátní kázeň

Jak Bílek ukazuje, nováčci byli šestnácti či sedmnáctiletí gymnazisté s nejlepším prospěchem a museli mít doporučení profesora retoriky. Pak byli tito mladí chlapci na dva roky zavřeni do noviciátního domu, kde se směli věnovat jen Duchovním cvičením, řádovým bohoslužbám, stanovám řádu a náboženským spisům, které pojednávaly o svatých a byly psány pouze v latině. Výjimečně směli číst příběhy lidí, kteří vstoupili do řádu a pak z něho odešli a jaký trest a pohroma je za to stihla. Tyto příběhy byly psány pouze rukopisně. Kromě toho dělali nováčkové ty nejpodřadnější práce ve špitálech a v noviciátním domě místo sluhů.

Jediným vyučováním bylo učení se latinských výrazů zpaměti, jejich odříkávání a hlasité opakování diktovaných ukázek z děl filozofů. "Že se tímto způsobem žáci nevedli k samostatné činnosti, je více než jasné.

Hlavním prostředkem k zachování kázně bylo stálé a všestranné pozorování žáků a dohlížení na ně učiteli i zvláštními dozorci. Ano, i žáci špehovali a udávali jeden druhého; neboť nikdy nesměl být žádný žák o samotě ani sám vycházet, ani cestovat, ale vždy jen v doprovodu aspoň jednoho spolutovaryše neb učitele." (T.V.Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str.37-38)

A dále Bílek popisuje, že ve vyšší třídě se žáci učili tři roky filozofii a čtyři roky teologii. Z filozofie studovali hlavně díla Cicerona, Aristotela, Tomáše Aquinského a jejich vykladačů, zvláště Averrhoese (nejslavnějšího arabského vykladače Aristotelových spisů), přičemž učitel nesměl v žádném žáku vzbudit ani sebemenší náklonnost nebo dokonce obdiv k jakýmkoliv vykladačům, ale měl je neustále zlehčovat, upřednostňovat jejich omyly a dokazovat, že všechny své myšlenky opsali od jiných autorů. Tím učitel nenápadně vedl své žáky k sobě jako k neomylné a vševědoucí autoritě.

Dále Bílek popisuje, že vrcholnou událostí byly jednou za měsíc tzv. "disputace čili pojednávání neb hádání se o sporných filozofických předmětech, vždy tři dopoledne, při nichž vystoupil jeden žák vyššího a druhý nižšího oddělení, a tři odpoledne, při nichž se hádali dva žáci téhož oddělení. Třikráte za školní rok byly slavné veřejné disputace při přítomnosti církevních i světských hodnostářů." (str.39)

Teologie, jak popisuje Bílek, byla podřízena výhradně latinskému překladu Bible svaté - Jeronýmově Vulgátě. Tou se vysvětlovaly všechny původní hebrejské a řecké biblické texty. Všechno, co bylo v originálních textech Bible svaté navíc, muselo být při vyučování zamlčeno nebo zlehčeno jako nevěrohodné. A co bylo ve Vulgátě navíc oproti řeckému a hebrejskému textu Bible, se komentovalo jako nedostatek originálního biblického textu. Tím byli žáci cílevědomě vedeni k tomu, aby nahlíželi na text latinské Vulgáty jako na nadřazený vůči původním biblickým řeckým a hebrejským textům. Nutno podotknout, že Vulgáta, Jeronýmův latinský překlad Bible svaté, vznikla o více jak tisíc let později než poslední kniha řeckého Nového Zákona.

5.4 Noviciátní výchova kázně v praxi

I když se jezuité dovedou přizpůsobit duchu každé doby, jejich systém vytvoření budoucích jezuitských knězů je v principu stále stejný. Proto nelze očekávat, že v dnešní době, na prahu 21. století, bude duch výchovy v jezuitském řádu jiný. Podívejme se na životní zkušenosti exjezuitského kněze Tondiho, jak on noviciát prožíval a jehož svědectví spadá plně do našeho století.

"Večer 7. února 1936 před večeří jsem překročil práh noviciátního domu Tovaryšstva Ježíšova v Galloro, asi třicet kilometrů od Říma. ... (Aby byl noviciát platný - jinak je totiž pozdější řeholní vyznání neplatné - je kromě jiného ustanoveno, že musí trvat nepřetržitě alespoň jeden rok a musí proběhnout ve zvláštním řeholním domě ... v Tovaryšstvu Ježíšovu trvá noviciát dva roky.) ... Skoro dva týdny jsem strávil ve svém pokoji. Byl jsem klidný. Novice Giulia Cesara Federiciho ... pověřil otec Adolfo Mariotti, rektor noviciátního domu, aby mne naučil rozjímat podle Ignácovy metody. Četli jsme spolu Sumář stanov Tovaryšstva Ježíšova. Každého dne jsem spolu s ním nebo s některým jiným novicem chodíval na hodinovou procházku v okolí Galloro, mezi Genzano a Ariccia.

Konečně nastal okamžik oblékání. Odložil jsem světský šat a oblékl řádové roucho. V domácí kapli mne zasvětili nejsvětější Panně. Tak počal v pravém slova smyslu můj řeholní život, velká zkouška noviciátu, která v tovaryšstvu trvá celé dva roky. ...

Cílem řeholního života je zničit přirozenou lidskou osobnost a nahradit ji jinou, umělou a fiktivní osobností sektáře a chladného fanatika ve službách církve řídící. ... Podíváme se nyní jak je tento teoretický plán činnosti uskutečňován v praxi.

Již od prvních dnů mého řeholního života uprostřed množství zdánlivě nepatrných a neuspořádaných každodenních událostí mne spíše než fakta sama překvapily některé jejich vnitřní a sugestivní rysy, které se mi ihned jevily jako velmi důležité k dosažení určitého cíle. ... Předně ovzduší bylo prosyceno hloupou, dětinskou, dobově nevhodnou a v samém svém jádře pochybenou, pověrčivou zbožností. Je třeba říci, že k tomu přispíval charakter novicmistra, otce Adolfa Mariottiho, člověka dobrého, ale podle všeobecného mínění dosti omezeného. Ale jak jsem se mohl přesvědčit, nezáviselo to na Mariottim, nebylo to jeho dílem, plodem jeho osobnosti, nýbrž to byl hlavní rys noviciátu." (Alighiero Tondi: Jezuité, str.160-165)