Tajné dějiny jezuitů XV.
Stanislav Brázda

4.11 Moc generála nad svými jezuity v praxi

Exjezuitský kněz A. Tondi ukazuje, že to, co píše Bílek, není v žádném případě zastaralá historie, která by byla vhodná pouze k uložení do muzejních archivů. Tondi na svém životním příběhu ukazuje, že praxe, kterou T.V. Bílek popisuje, platí plně i v dnešní době.

K předchozím pravidlům jezuitského řádu píše: "Tato pravidla Tovaryšstva Ježíšova se zdají zastaralá, a proto čtenář pravděpodobně pojme podezření, že snad už vyšla z užívání; ale v tom se mýlí, protože tím, že jejich obsah se nepřímo týká i dneška, mají ještě dnes svoji dřívější platnost." (Alighiero Tondi: Jezuité, str.261)

Tato platnost je udržována tím, že duch řádu založený na poslušnosti jeho členů svému generálovi a papežovi je stále neměnný. To je základní Ignácův předpoklad, aby řád mohl plnit i ty nejintimnější a nejchoulostivější úkoly Říma a Vatikánu.

"Cílem řádu je zorganizovat a upevnit co nejukázněnější a co nejúčinnější armádu. Aby bylo tohoto cíle dosaženo, je třeba zničit přirozenou osobnost členů a nahradit ji osobností fiktivní. Proto musí jezuitské zákonodárství nutně směřovat k absolutismu. Tak tomu skutečně i je. Generál řádu je absolutní hlavou řádu, teoreticky podřízenou nejvyšší řádové kongregaci. Prakticky - je-li to člověk despotický - jako byl například otec Wlodzimierz Ledóchowski - jedná podle své vůle, zcela diktátorsky. Jakýkoli odpor proti němu je obtížný, téměř nemožný. Vyžaduje značnou dávku odvahy a je téměř vždy marný, nebo ještě hůře, velmi nebezpečný.

Jakmile se ukázalo, že jeho pravomoc je nedostatečná, řekl mi otec Robert Leiber, osobní tajemník papeže Pia XII., obracel se Ledóchowski proti vůli tovaryšstva na papeže a žádal o revizi a povolení odchylek od řádové řehole, přičemž se lživě odvolával přímo na přání řádu, který si však přál opak. A tím prosadil svou vůli.

Bylo tomu tak například, když šlo o skládání počtu ze svědomí. Podle staré Ústavy Tovaryšstva Ježíšova (Např. v: Examen generale iis omnibus qui in Societate Iesu admitti petent proponendum, c.4; n.34, 35, 36, 38, 39, 40. nebo: Constitutiones Societatis Iesu, část I, c.4, n.6; část VI, c.1, n.2. a nebo: Epitome Instituti Societatis Iesu, n.22, paragraf 7, 3; n.66, 3; n.201, paragraf 1, 2; n.202; n.424, paragraf 1; n.437, paragraf 1; n.451, 3.) je každý člen povinen čas od času vyjevit představenému své svědomí, aniž mu cokoli zatají. Pravidlo 40 sumáře Pravidel řádu zní: Kdo se odhodlá k našemu tovaryšstvu v Pánu se přidati a v něm ku větší cti a slávě boží setrvati, musí buď ve zpovědi, nebo pod tajemstvím, nebo jak mu to bude milejší a s větší pro něho útěchou, svědomí své s velikou pokorou a láskou vyjeviti, nic nezatajuje, čím byl Pána všehomíra urazil; a též podá úplnou zprávu o celém dosavadním životě, neb alespoň o tom, co jest nejdůležitějšího, a to představenému celého tovaryšstva, který tehdá bude, nebo na kterého z představených nebo z podřízených by onen věc tu vznesl, dle toho, jak za lepší uzná. A každého šestého měsíce jeden každý takovouto zprávu o sobě činí, počínaje od poslední, již vykonal. Taktéž vidí se býti záhodno, aby skuteční koadjutorové a profesorové jednou za rok neb i častěji, uzná-li vrchní za dobré, řečeným způsobem, svědomí své jemu vyjevovali.

Svatá stolice správně odsoudila toto zasahování představených do vědomí subjektů jako nepřípustné tím spíše, že se rozšířilo z jezuitského řádu i jinam, dokonce i do některých seminářů. Jedno je totiž zpovědník (a i o tom by se dalo ještě mnoho diskutovat), a něco jiného je představený. Kromě toho zmírnění uvedené v pravidle 40, podle něhož má subjekt právo složit představenému počet ze svého svědomí tím, že se mu pod pečetí tajemství vyzpovídá, není prakticky k ničemu. Z vlastní zkušenosti i ze zkušenosti jiných velmi dobře vím, že žádat o to, znamenalo znepřátelit si představeného, projevit mu nepřímo nedůvěru, obavu, že vyjevené skutečnosti sdělí jiným a že jich zneužije ke škodě subjektu. Tím spíše, že podle stanov řádu se obsahu složeného počtu zajišťuje tajnost. Proč se tedy zpovídat? Což snad představený není s to zachovat tajemství?

Pravda je jiná: jezuité dobře vědí, že tato záruka nemá žádnou cenu. Neboť třebaže paragraf 1 článku 204 Epitome Instituti Societatis Iesu zakazuje jakékoliv prozrazení, pokud zainteresovaná osoba k tomu nedala výslovný souhlas, paragraf 2 prakticky tuto záruku ruší. Paragraf 1: Co bylo slyšeno při složení počtu ze svědomí, nesmí nikdo ani přímo, ani nepřímo dále vyjevovati, leč s výslovným souhlasem toho, kdo jej složil. Paragraf 2: Neprohlásil-li podřízený, že s tím nesouhlasí, musí představený při zachování tajemství jednat s takovou obezřetností, která je nutná nebo prospěšná podřízenému nebo tovaryšstvu. Nezřídka však opatrnost vyžaduje, aby byl vyžádán výslovný souhlas.

Proto svatá stolice zakázala v kanonickém právu (vyhlášeném Benediktem XV. bulou Providentissima z 27. května 1917 a platném od 19. května 1918) skládání počtu ze svědomí (kánon 540)

Kánon 540, paragraf 1: Všem řeholním představeným se přísně zapovídá vyvíjet na osoby jim podřízené jakýkoli nátlak, aby jim skládaly počet ze svědomí. Paragraf 2: Nijak se však podřízeným nebrání, aby svobodně a bez vyzvání mohli otevírat svou duši představeným; je dokonce možné, aby se sami se synovskou důvěrou obraceli na představené, předkládajíce jim, jsou-li kněžími, pochybnosti a úzkosti svého svědomí.

A Tovaryšstvo Ježíšovo si oddychlo.

Avšak Ledóchowski, který si chtěl udržet neomezenou moc nad členy řádu, obrátil se na Pia XI. a jménem tovaryšstva - které prý si podle jeho tvrzení horoucně přeje, aby instituce skládání počtu byla alespoň pro ně obnovena - dosáhl této smutné, neblahé, tyranské výsady. Pius XI. potvrdil dne 29. června 1923 pro tovaryšstvo instituci skládání počtu ze svědomí těmito slovy: Co ustanovil svatý Ignác z Loyoly ve Stanovách Tovaryšstva Ježíšova, jež byly tolikrát od našich předchůdců schváleny a potvrzeny, o skládání počtu ze svědomí, nejvyšší svou apoštolskou autoritou opět schvalujeme a potvrzujeme. " (Alighiero Tondi: Jezuité, str.105-107)