4.12 Nejvyšší tyran řádu
Tato epizoda z našeho století jasně ukazuje pravou povahu jezuitského generála. Na jedné straně přecitlivělost k sobě sama, která vhání takovému člověku do očí nekonečný proud slz a na druhé straně absolutní bezcitnost ke druhým a tvrdost, despotismus, nátlak a diktát na druhého do zničení jeho posledních zbytků svobodné lidské autentity. Další osobní zkušenosti Tondiho to jen bohatě potvrzují:
"Dokud jsem nebyl knězem a studoval jsem teologii, navštěvoval generál často Palazzo Borromeo (Via del Seminario 120, Řím) a dohlížel na scholastiky (tak nám říkali) Tovaryšstva Ježíšova. Přicházíval nenadále, vstupoval do pokoje bez zaklepání, hrabal se v zásuvkách, odstavoval nábytek, zabavoval věci. Jednou odpoledne jsem seděl u stolu a četl Leopardiho Kručinku. Náhle vstoupil generál. Povstal jsem překvapen. Přistoupil ke mně a zpozoroval, že čtu verše. Zbledl, až zsinal, pak zrudl. Vytrhl mi knihu z ruky a chraptivě sykl: Básně se nečtou! Takovéhle věci už číst nebudete! Prudce se otočil a bez pozdravu odešel. Byl jsem zaražen a zhnusen tou strašlivou omezeností, která byla nadto v naprostém rozporu s nejprostším křesťanským cítěním. Řekl jsem si: Ten člověk je blázen. Podobných historek by bylo možno uvést nesčíslné množství.
Ale to jsou maličkosti. Moc generála je opravdu neomezená a často se zvrhne v nestvůrnou tyranii. Úřad generála je doživotní; generál jmenuje podle vlastního a neodvolatelného uvážení všechny superiory; ti, kteří jsou jmenováni provinciály, musí mít placet generála. Tak se v tovaryšstvu vytváří klika nebo suita generálových přisluhovačů. Pojistné záklopky - například zásah řádové kongregace nebo asistentů (generálových rádců) mohou být uvedeny do pohybu jen s velikými obtížemi.
Otec Ledóchowski, řekl mi otec Fausti, docent archeologie a dějin umění na Gregoriánské papežské univerzitě, vybíral téměř vždy za superirory, zejména v italských provinciích, a hlavně v římské, lidi neschopné a bezvýznamné, otrocké služebníky. A pak si dělal co chtěl, bez překážek a bez reptání. Provinciálové se podobají vrátným, podotkl otec Luigi Pesce, rektor římského scholastikátu Tovaryšstva Ježíšova.
Tovaryšstva Ježíšova.
Bývalý provinciál, otec Adolfo Mariotti, veřejně přiznal, že ho generál často dohnal k pláči a nespokojil se, dokud neviděl, jak na kolenou prosí za odpuštění a slitování. A já sám jsem viděl Mariottiho, rektora Noviciátního domu v Galloro, nedaleko Říma, jak v přítomnosti celého shromáždění klečí u nohou Ledóchowského a dlouze mu líbá kostnatou ruku, zatímco se Ledóchowski samolibě usmíval, aniž na něho pohlédl." (Alighiero Tondi: Jezuité, str.107-109)
4.13 Despotismus generála prostoupen celým řádem
Další vyprávění z osobních zkušeností exjezuity Tondiho jenom dokazuje, jaký vliv má generál na celou strukturu řádu. Dokazuje to, jak je tento řád v rámci poslušnosti bezbodmínečně podřízen a poslušen pouze jemu jedinému a že tutéž despotickou nadvládu přejímají i nižší organizační články všude, kde se nachází. Tak fanaticky slepé kopírování generálských manýrů nenajdeme u žádného jiného katolického řádu, i když i ony jsou méně či více despotickými systémy, každý svým způsobem.
"Kdyby byl nositelem despotismu pouze jeden jediný člověk a kdyby byl izolován, protože konec konců nemůže být všude, zbylo by určité pole působnosti, kde by svoboda a samostatné rozhodování nebyly potlačovány. Avšak zde tomu tak není. Ve skutečnosti jsou diktátoři a despoté i jednotliví provinciálové a rektoři jednotlivých řádových domů, i když v menším měřítku. Jejich úřad není závislý na prostých členech; chybí tudíž jakákoliv kontrola, jakákoliv kritika zdola. Je třeba bez odmluvy poslouchat.
Každý řeholníkův čin může být a také je kontrolován. Pokoje, skříně, zásuvky, všechno musí být otevřené anebo přístupné superiorovi; ten může bez odůvodnění odebrat věci, zabavovat, prohledávat. Lidé nesmějí mít žádné tajnosti a jsou vydáni na milost a nemilost představeným. Korespondence je při odesílání i doručování prohlížena. Dopisy se vhazují otevřené do zvláštní schránky. Superior, uzná-li to za vhodné, se sám postará o jejich odeslání a nalepí na ně známky; bez povolení nesmí mít nikdo známky. Bez všeobecného povolení by nikdo nesměl napsat ani dopis nebo pohlednici, dokud by k tomu nedostal předběžný výslovný souhlas od superiora. Totéž platí i o telefonních rozhovorech. Představený řídí do nejmenších podrobností veškerou činnost řeholníka, který je povinen skládat mu z ní účty, a to velmi často. Bez svolení představeného si nikdo nesmí kupovat časopisy a knihy. Veškerá četba je kontrolována... Bez svolení představeného si nikdo nesmí zavolat lékaře, kterému důvěřuje, nebo se rozhodnout pro jakékoliv léčení.
Je pravidlem, že nikdo nesmí vycházet sám. Musí jít vždy dva nebo tři společně; a scholastikům se pokaždé přiděluje průvodce s nímž musí jít, i když je jim to nepříjemné a proti mysli." (Alighiero Tondi: Jezuité, str.110-111)
"Pro zajímavost uvádím některé články ze Všeobecných pravidel Tovaryšstva Ježíšova:
11. Nikdo ať nezavírá pokoje svého tak, že by z venku otevřen býti nemohl, aniž smí skříň, aneb cos jiného míti uzamčeno bez dovolení vrchního.
14. Z těch, kteří ku domácím službám jsou přijati, ať se nikdo neučí číst a ani psáti, a jestliže už něco umí, více ať se nepřiučuje, aniž ho smí kdo bez dovolení P. Generala vyučovati, ale dosti mu bude na tom, když se svatou prostotou a pokorou Kristu Pánu našem sloužiti bude.
15. Jakmile v ustanovené hodině hlas zvonku zaslechnou, nechať se všichni ihned, ani písmene nedopsavše, k tomu odeberou, k čemu jsou voláni.
21. Nikdo ať nevchází do pokoje jiného bez všeobecného nebo zvláštního dovolení vrchního; je-li tam někdo, ať neotvírá dříve dveří, než když zaklepav uslyší dále, dvéře pak dotud buďtež otevřeny, dokud budou ve světnici pospolu.
46. Vycházející z domu označí svá jména, která u vchodu domu na tabulce jsou napsána, a oznámí vrátnému, kam hodlají se odebrati." (Alighiero Tondi: Tajná moc Jezuitů, str.75-76)
Pokračování příště |