Tajné dějiny jezuitů XXI.
Edmond Paris

5.7 Zkouška kázeňské vyspělosti

H. Boehmer píše: "Kromě ústavy dostávají nadřízení radu, aby nováčkům nařizovali úkoly, jako to prý dělal Bůh s Abrahamem, očividně kriminální, aby je na jejich základě prověřili. Tyto zkoušky však musí úměrně přizpůsobit nováčkům podle jejich síly. Není těžké si představit, k jakým důsledkům může takováto výchova vést." (Gabriel Monod v úvodu k "Jezuitům" od H. Boehmera; str. XVI, Armand Colin, Paříž)

"Snadno se řekne: Člověk může odolávat; má hlavu, aby přemýšlel, a vůli, aby se tomu vzepřel. Rád bych viděl, jak by si vedli ti, kteří takhle mluví, kdyby byli po dva roky pohřbeni v klášteře jezuitů, sevřeni železnými pouty neúprosné discipliny, povinni zachovávat denní řád, který neponechává volný čas kromě času ke spaní! V tomto prostředí je nemožné uvažovat, je nemožné chtít. Hodlal jsem dělat to i ono, avšak nakonec jsem se vyčerpal a kapituloval jsem; i kdyby vydržel rozum, byl jsem u konce se silami. Viděl jsem novice, kteří se při obědu u stolu, na chodbě nebo v pokoji dali znenadání do pláče nebo se začali smát jako šílenci. Konec konců, takový režim by dohnal k šílenství i zvíře.

A přesto vynalézavost jezuitů se u toho nezastavuje a nespokojuje se s tím. Ohlupovat lidi tím, že je nutíme k bezduchému pobožnůstkářství, že jim vnucujeme rozkladnou četbu, že jim vštěpujeme nutnost následovat a napodobovat nenormální, potřeštěné lidi - už toho je moc. A přesto to nestačí. Jezuité potřebují ještě další a účinnější prostředky, které lze připojit k těm, které jsme popsali. Jsou to Duchovní cvičení a Denní řád." (Alighiero Tondi: Jezuité, str.187)

5.8 Duchovní cvičení - účinný prostředek umrtvení

Duchovní cvičení jsou vždy provázena jezuitským způsobem rozjímání. Je to metoda, při které se novic vcítí do předem sestaveného scénáře přesně podle Loyolových postupů. Při tom musí zapojit všechny své smysly na nejvyšší možnou míru. Proč to musí novicové podstupovat, ukazuje kněz Tondi jasně:

"Když Ignác z Loyoly vypracovával návrh stanov jezuitského řádu, usiloval vytvořit klerikální organizaci ve službách Vatikánu, a to organizaci vojenského typu, to znamená armádu s jednotným vedením, železnou kázní, pružností a neobyčejnou úderností. Až do té doby neexistovalo v církvi nic podobného a ani dnes, kromě jezuitského řádu, nic podobného neexistuje. Proto jej zakladatel pojmenoval tovaryšstvem vojáků sloužících Kristu. Avšak sloužit Kristu znamená podle katolického učení sloužit Vatikánu; řád je tudíž tovaryšstvem vojáků ve službách Vatikánu.

Armáda hodná toho jména musí mít řídící moc soustředěnou v rukou jednoho člověka. Tovaryšstvo má takového vůdce ve svém generálovi. ...

Je jasné, že odpovídá-li to všechno vlastnostem armády, jsou to nicméně pouze její vnější rysy. To však samo o sobě nemůže stmelit masu lidí, učinit z ní sílu a přetvořit ji v užitečný a účinný nástroj k dosažení úspěchu a vítězství. Člověk totiž není bez citu, není poslušný jako soukolí stroje. Je myslící bytostí, musí být o věci přesvědčen. ... přesvědčen o správnosti své věci.

Proto je třeba - je-li to možné - vychovávat vojáka individuálně, věnovat mu největší péči, přesvědčit ho." (Alighiero Tondi: Jezuité, str.132-133)

A dále Tondi píše, že jediným způsobem, jak u armády tovaryšstva dosáhnout úplné vnitřní jednoty a úplného jednotného vnitřního přesvědčení o slepé poslušnosti mrtvol, která neexistuje v žádné armádě a v žádné organizaci kromě jezuitů, je jezuitským vojákům přetvořit jejich vlastní nitro a tím i jejich vlastní osobnost. Dále k tomu píše:

"U jezuity musí být přeměna osobnosti úplná a radikální. Prostě něco, co hraničí s fanatismem. ... Je zapotřebí něčeho tak zvláštního, co působí právě zevnitř. ...

A jako nejúčinnější metodu Ignác Loyola zavádí každodenní povinné rozjímání podle svého postupu, přesněji povinnou sebesugesci.

Jezuita nesmí rozpitvávat a rozumově a logicky zvažovat pohnutky své víry, své poslušnosti papeži, církvi, generálovi, Vatikánu. Smí se pouze vžít do svých úkolů a smí rozjímat jen o generálových nebo papežových rozkazech.

"V tomto duchu si například musí opakovat, že peklo existuje, představovat si, nakolik je to jen možné, že jsem již v pekle, ve všepohlcujícím ohni, v naprostých temnotách, na věky, bez nejmenší naděje, a opakovat si to stokrát za hodinu; tato strašlivá zkouška je mnohem účinnější než logické, chladnokrevné rozebírání důvodů, proč peklo musí existovat a proč musí být takové a takové ...

Proto stanovy tovaryšstva, vlastně přímo sám Ignác, ukládají jezuitovi rozjímat každý den hodinu ...

Jde o další metodu, která velmi účinně napomáhá zničit přirozenou osobnost člověka a úplně ji nahradit jinou, fiktivní osobností, nanejvýš schopnou plnit poslání řádu. Tovaryšstvo tomu přikládá takovou vážnost, že každý jezuita je hlídán zvláštními dozorci, aby každého rána věnoval hodinu rozjímání o samotě." (Alighiero Tondi: Jezuité, str.134-135)