Tajné dějiny jezuitů XXIII.
Edmond Paris

První ukazuje tři dvojice lidí, kteří nabyly majetek nezákonným způsobem a kteří vstupují do řádu. Cvičenec, nechce-li se dopustit smrtelného nebo odpustitelného - lehkého - hříchu, musí uvažovat jako třetí dvojice lidí, to znamená svůj majetek odevzdat řádu. Tím dokazuje, že dospěl ke stejnému způsobu uvažování jako třetí dvojice.

Druhým příkladem je filozofie o třech druzích pokory, kde, nechce-li se cvičenec dopustit stejných hříchů jako v předešlém případě, musí mít třetí pokoru, to je raději volit občanskou smrt při plnění úkolu od Vatikánu nebo od generála řádu.

A třetím příkladem se musí řídit při svém veškerém jednání a při plnění úkolů, to znamená být lhostejný úplně ke všemu i ke své rodině a příbuzným i ke svým spolubratrům, kromě generála, papeže a jezuitského řádu.

Z toho není východiska. Bylo by, kdyby mohl člověk vyjít ven, uvidět svět, dotknout se rukou opravdového života. Ale to nelze. Jedinou útěchto je modlitba. Ale i ta smí být jen v omezené míře. Ve všech svých projevech se Kristus prostě jeví jako neúprosný, tvrdý, bezcitný Bůh.

Duchovní cvičení působí na duši hlubokým a neobyčejným dojmem. Novic z nich vychází zdeptán, stává se předmětem, mrtvolou v rukou představeného, jak to stanoví pravidlo 36. Od nynějška bude slepě poslouchat, bude připraven ke všemu, schopen všeho, ochoten dělat špicla, udávat spolubratry představenému, jak to stanoví pravidlo 9 Sumáře a pravidlo 18 Všeobecných pravidel.

Po přetvoření normálního člověka vlivem cvičení a rozjímání v sektáře, v takřka chladnokrevného fanatika, může ho Ignác plně zapojit do jezuitské organizace a zavázat jej poslušností řádu, poněvadž si je nyní naprosto jist, že se mu dobrovolně a se skutečným potěšením podřídí. Je to krajní stupeň zničení lidské osobnosti, slepého automatismu, kdy pak člověku už nezbývá nic jiného než občanská smrt, neboť se již změnil v přízrak.

(Poslední, třetí stupeň pokory ukládá - "je-li to ke chvále a slávě církve - volit raději bídu než bohatství, potupu a hanbu než úctu, zříci se raději jakéhokoliv práva, volit potupu a občanskou smrt"). Jezuitská poslušnost je jako hrob: člověk je v něm pochován za živa." (Alighiero Tondi: Jezuité, str.187-188, 139, 143-144, 153-155)

5.11 Denní řád noviciátu - další vražedný nástroj jezuitů

"Jakmile se dospěje k tomuto bodu, zdá se, že jezuité konečně plně dosáhli vytouženého výsledku - zničení lidské osobnosti a přeměny člověka v sektáře, v otroka tovaryšstva a Vatikánu.

Ale není tomu tak. K dovršení tohoto díla chybí ještě něco trvalého a neúprosného, co by prakticky působilo na vůli člověka a navždy ji zlomilo. Dětinská zbožnost, mělká povzbuzování, méněcenné knihy a cvičení - to vše jsou výtečné nástroje; avšak některé z nich působí jen dočasně a všechny působí na vlastní já jen částečně, neboť nemají vliv na všechny stránky lidského ducha. Zbožnost působí na cit, četba a slova na rozum, cvičení na to i na ono.

Ale co působí přímo na vůli? Jak ji zlomit jednou provždy, jak přimět člověka k tomu, aby opustil sama sebe, starého člověka, aby se přeměnil v nového člověka, který by odpovídal vzoru připravenému již tovaryšstvem a Vatikánem? Existuje prostředek k dosažení tohoto cíle? Ano, existuje. Je to Denní řád. Denní řád je opravdová mučírna. Je sestaven tak, aby nezbyla volná ani půlhodina, kdy má každý právo zabývat se sám sebou, jak se mu zlíbí. S puntičkářstvím, jež hraničí s absurdností, je předvídán každý okamžik.

Vše je řízeno zvonkem a hlasem novice fortnýře; je nutno poslouchat, poněvadž každý je hlídán svými spolubratry na pokoji, kteří by s duševní omezeností, jíž se vyznačují a jež je plodem jejich výchovy, neváhali ještě téhož dne oznámit přestupek novicmistrovi. Ostatně pravidlo 9 k takovému udání zavazuje.

Ale kdyby předepsané úkony byly - neříkáme příjemné, ale alespoň rozumné, kdyby zkrátka odpovídaly kulturní úrovni naší doby. Nebo kdyby se alespoň bral v úvahu věk a duševní potřeby člověka, kdyby představení chápali, že chlapec, který teprve včera ukončil gymnázium, musí snášet věci, které jsou nepřijatelné a odporné i člověku zralého věku, který má patřičné vzdělání i životní zkušenosti!

Nic takového! Žádný rozdíl se nedělá. Ba co více, dospělí lidé jsou nuceni dělat totéž co patnáctiletí chlapci, což je samo o sobě rafinovaný sadismus.