Tajné dějiny jezuitů XXIV.
Edmond Paris

5.12 Účinky denního řádu

Kromě rozjímání a četby Deníku neexistuje žádná jiná, zajímavější činnost. Modlit se nahlas spolu s ostatními; přebírat růženec; čistit podlahy; učit se zpaměti pravidlům; zhotovovat nástroje pro pokání (knuty a drátěná kajícnická roucha opatřená bodavými hroty); cvičit se v krasopisu; číst chimérické, dětinské životopisy svatých, naškrábané neschopnými autory, nebo mizerné, asketické knížečky - taková je celá činnost novice. Lepších, hodnotnějších a vybranějších publikací není.

Zdánlivě tu bylo východisko: požádat novicmistra o úlevu a o změnu programu. Ale i to bylo jen ryze teoretické. Ve skutečnosti nebyla udělována žádná úleva, zejména ne trvalá.

Když jsem - nervově tak vyčerpán, že jsem nemohl ani mluvit - požádal Mariottiho, abych byl osvobozen od čtení Deníku, odmítl a poručil mi, abych přes to přese všechno četl a abych si v případě, že nebudu s to pokračovat, ovázal hlavu mokrým hadrem.

Po obědě musí novicové odpočívat tři čtvrti hodiny, nebo někdy méně, vsedě a s hlavou skloněnou nad stolkem. Já - u konce se silami a s hlavou k puknutí - jsem žádal, abych mohl odpočívat vleže. Mariotti se rozčílil. Nechtěl. Nakonec mi povolil, že se mohu natáhnout na žíněnku na podlaze ve špinavé místnosti plné prachu, která sloužila za skladiště.

Když jsem Mariottimu pověděl, že mi není dobře, zrudl vztekem. Nemohl jsem se udržet na nohou, a on mne přinutil po celé dny se hmoždit s přenášením velkých stohů knih. Tehdy jsem se přesvědčil o tom, že ačkoli představení tvrdí, že tovaryšstvo pečuje mateřsky o své členy, je největším neštěstím jezuity onemocnět. Později jsem si tento úsudek téměř bez výjimek ověřil v praxi. S milosrdenstvím se bylo možno setkat nanejvýš u některého laického bratra přiděleného na ošetřovnu. Vzpomínám při tom na pokojné řeholníky Gisberta Orsettiho a Francesca Disanta a vduchu jim blahořečím. Mohli však vykonat jen málo, jsouce podřízeni svým představeným.

Otec Marco Fraccalvieri, skvělý řeholník a neobyčejně milý člověk, který měl souchotiny (dnes je již zdráv), snášel pekelná muka. Otec Valentino Bondani, rovněž člověk nevšední dobroty a ušlechtilý, byl dohnán na pokraj smrti a onemocněl chronickou chorobou střev. Tento ctihodný kněz mi pověděl, že tehdejší provinciál zakázal, aby byl léčen, aby musel požádat o propuštění z řádu, takže tovaryšstvo by se zbavilo nemocného. Viděl jsem jednou plakat otce Emilia Springhettiho, vynikajícího latiníka, profesora Gregoriánské papežské univerzity v Římě, trpícího plicní chorobou; i on si stěžoval, že představení mají v úmyslu se ho zbavit. Jak se mi svěřil, narážel na nepřekonatelné překážky, když žádal o nutné léčení, a nakonec se o něho přestali zajímat úplně. Podobných případů by bylo možno uvést celou řadu.

Nyní bude účinnost Denního řádu pochopitelná. Po dva roky je vědomí a charakter novice ustavičně bombardován. Vůle se hroutí; buďto odejít, nebo zničit sama sebe.

5.13 Zvyšování účinnosti denního řádu noviciátu

Avšak účinnost Denního řádu zvyšuje ještě jiná okolnost. Nejenže musí být úkony prováděny v předepsaných chvílích, ale musí být vykonávány naprosto dokonale. Je běžnou zásadou hlásanou představenými, že konat bohulibé věci nevalné ceny, ba i zbytečné (zalévat celý rok suché dřevo, jak praví Ignác), platí tolik, jako konat věci velké a mimořádné, jestliže to ukládá poslušnost (to znamená pravidla a příkazy těch, kteří v tovaryšstvu poroučejí).

Není nic obtížnějšího a vysilujícího. Jak je známo, posláním a účelem každé moudré výchovy je všítpit zvyk vykonávat obvyklou činnost bez uvažování, automaticky. Kdyby k jídlu, k pití, k usednutí, k chůzi atd. bylo po každé nezbytné vážit nutné pohyby, vyžádalo by si to spoustu duševní energie a člověka by to vyčerpalo.

A to právě vyžaduje tovaryšstvo, zejména od noviců. Když čtou, píšou, chodí, pohybují pažemi, umývají podlahy, každý jednotlivý úkon musí být propočten, zvážen, aby jeho provedení bylo dokonalé. Jiná je otázka, jak dokonalé - neříkám účinné - má být každé máchnutí koštětem při zametání prachu. To nikdo neví a ani vědět nemůže.

Úkony noviců jsou téměř vesměs všední, jednotvárné, prováděné automaticky, nudné a nezajímavé. Jíst, pít, chodit, cvičit se v krasopisu, číst nezáživné publikace, zhotovovat růžence a nástroje sebetrýzně, rozmlouvat s dětmi, neustále poslouchat a odříkávat obvyklé pasáže, oprašovat nábytek, umývat nádobí, přisluhovat v refektáři atd. - to všechno nemůže u nikoho vzbudit zájem.

A právě všechny tyto úkony je třeba konat s ustavičnou a bdělou pozorností, aby byly dokonalé, jelikož v této dokonalosti tkví ctnost. A je třeba konat pouze tyto věci. Opakujeme, že vyšší činnost, která by rozptylovala a povznášela ducha, která by uspokojovala rozmanité potřeby osobnosti, je přísně zakázána. Nad touto činností, a tudíž dokonalostí bdí představení.

Churav a vyčerpán, nebyl jsem s to čistit pokoje a chodby. Otec Mariotti nejenže stroze odmítl poskytnout mi úlevu, ale trval na tom, že musím tyto úkony provádět a že je musím provádět dokonale. Mé utrpení poněkud ulehčil tehdejší fortnýř Giovanni Poggeschi, člověk dobrého srdce, advokát a malíř, který vstoupil do jezuitského řádu krátce po mně a ještě nezhloupl. Občas zametal a čistil za mne.

Nikdy, v žádné organizaci, ani v armádě, kde je rovněž nadbytek zbytečných a únavných cvičení, která je nutno pozorně vykonávat, jsem neviděl takové plýtvání silami při vykonávání nicotných věcí, aby se dosáhlo směšných výsledků.

Avšak skutečného, nadmíru důležitého výsledku - zničení přirozené osobnosti a její nahrazení osobností jinou, umělou a vymyšlenou - tohoto výsledku tovaryšstvo dosahuje. Nikdo nevydrží; v nejhorším případě přichází o rozum.