Tajné dějiny jezuitů XXV.
Edmond Paris

5.14 Další metody duševního vraždění

Takové jsou hlavní prostředky a nástroje, kterých používá tovaryšstvo k tomu, aby vycvičilo své členy.

Ale ani to ještě nestačí. Existují další prostředky, které korunují prostředky již zmíněné. Tak například všichni jsou nuceni obracet se na představeného s prosbou o povolení nepatrných, nicotných věcí. Je třeba prosit o list papíru, o pero. K napsání dopisu nebo pohlednice je třeba mít předem svolení. Aby se mohlo jít na procházku s tím místo oním spolubratrem, k tomu je nezbytně třeba mít souhlas a podrobit se při tom výslechu. Nelze odmítnout hrát odbíjenou - o tom musí rozhodnout představený.

Jiným prostředkem je uspořádání námětů besed. Existuje katalog sestavený otcem Nadalem, který zahrnuje spoustu námětů a omezuje besedy na svaté předměty, třebas i vznešené, avšak příliš omezené, nezajímavé, které se po delší době stávají nesnesitelnými.

Nelze besedovat s kýmkoli, ani s novici. Spolubesedníka vybírá představený a je třeba besedovat s ním, a jenom s ním.

5.15 Pravidla skromnosti - Ignácův výplod

Tělesné chování je stanoveno tak zvanými Pravidly skromnosti, o nichž se říká, že je Ignác psal plačky. Uvádíme je v plném znění:

Pravidlo 1: O chování našich lze vůbec říci to, že ve všech zevnějších úkonech se má u našich jevit skromnost a pokora spojená s řeholní vážností (vyspělostí); zvláště však tohoto jim bude šetřiti.

Pravidlo 2: Hlavy neotáčejte lehkovážně sem a tam, ale s vážností, kde bude potřeba; netřeba-li však, držte ji rovně, mírně kupředu nahnutou, nekloníce ji ani napravo ani nalevo.

Pravidlo 3: Oči mějte ponejvíce sklopeny, ani nemírně jich nepozdvihujíce, ani sem a tam neobracejíce.

Pravidlo 4: Za rozmluvy, zejména s osobami v nějaké důstojnosti postavenými, neupírejtež zraku v jejich obličej, nýbrž raději pod oči.

Pravidlo 5: Vrásků na čele a mnohem více na nose třeba se vystříhati, aby zevně poklid se jevil, který by byl znakem poklidu vnitřního.

Pravidlo 6: Rty nebuďtež ani příliš rozevřeny, ani přespříliš sevřeny.

Pravidlo 7: V celém obličeji ať se jeví raději veselost nežli zármutek, anebo jiné méně zřízené hnutí mysli.

Pravidlo 8: Šaty buďtež čisty, a jak se na řeholníky sluší upraveny.

Pravidlo 9: Ruce, nepřidržují-li šatu, ať hezky klidné jsou.

Pravidlo 10: Chůze budiž mírná, bez znatelného spěchu, leč, že by potřeba kázala; avšak i tehdy pokud možno dbáno budiž slušnosti.

Pravidlo 11: Konečně všecky pohyby a všecka hnutí buďtež taková, aby všem byla ku vzdělání.

Pravidlo 12: Bude-li jich více pospolu, půjdou po dvou nebo po třech, zachovávajíce pořádek ustanovený vrchním.

Pravidlo 13: Bude-li třeba mluviti, buďtež pamětlivi skromnosti a příkladnosti jak ve slovech, tak i ve způsobu mluvení." (Alighiero Tondi: Jezuité, str.188-194)

5.16 Tělesné sebetýrání - vrchol noviciátní mučírny

Tytéž nebo podobné body stále nacházíme v dalších spisech, které odhalují ducha a poslušnost řádu a které jsou i z našeho století. Například v roce 1955 Dominique znovu zaznamenává, jak mají Loyolovy synové správně vypadat: "Hlavu musí držet mírně skloněnou, nesmí ji naklánět ani doleva ani doprava; nesmí se dívat vzhůru, a když s někým mluví, nesmí mu hledět přímo do očí, ale tak, aby ho viděli pouze nepřímo ..." (Pierre Dominique: La politique des Jesuites, Grasset, Paříž, 1955, str. 37)

"Upozorňujeme, že tato Pravidla nejsou určena pouze novicům, nýbrž všem členům řádu, nechť je jejich hodnost nebo postavení jakékoli.

Myslel jsem si: Škola loutek a automatů.

Neseděl jsem nikdy ve vězení, ale mám za to, že není na světě vězení, v němž by byl vězeň omezen a spoután takovými vnějšími, ale hlavně vnitřními přehradami a povinnostmi jako u jezuitů. Člověk je jimi rozdrcen, zdeptán. V takovémto prostředí se zakrátko stává tím nejpokornějším, pozorným, dokonalým, slepým a hluchým otrokem, jak to vyžaduje litera i duch Ignácových příkazů. Jak předpisuje pravidlo 36, je člověk v rukou představených jako mrtvola, starcova hůl, a nakonec v nich opravdu spatřuje zosobnění Krista Boha (pravidla 31, 33, 34).

Tak se stává člověk v rukou tovaryšstva otrokem. Při skládání počtu ze svědomí neváhá již vyjevit představeným jakékoli tajemství. Stává se úplným otrokem, navenek (Pravidla skromnosti) i vnitřně. A podrobuje se ponižujícím úkonům a pokání. A ochotně je přijímá a vykonává.

Kleče na holé podlaze, s rukama sepjatýma, s očima sklopenýma k zemi, naslouchá novic čtvrt hodiny okolo stojícím spolubratrům, kteří ho kritizují, urážejí, tupí. Někteří, po pravdě řečeno, jsou shovívaví a umírnění, jiní však zběsilí. Potlačená duše si zde konečně může ulevit. Novicmistr, který sedí za katedrou v pozadí pokoje, spokojeně a s úsměvem naslouchá: komentuje, přidává, ubírá a opravuje.

Novicmistr předává novicovi nástroje pokání: železné řetízky s dlouhými hroty, pětipraménkovou knutu. A ubohý chlapec, sotva patnáctiletý, trýzní každý den své tělo těmito nástroji, nezřídka do krve. Do dneška uchovávám jako upomínku, ale především jako důkaz takovéto zabedněnosti nástroje sebetrýzně, které mi předal před sedmnácti lety Mariotti a kterých jsem měl za svého řeholního života podle přání jeho i ostatních představených používat." (Alighiero Tondi: Jezuité, str. 194-195)