Tajné dějiny jezuitů XXVII.
Edmond Paris

6.3 Privilegia jezuitů chráněna Římem

Tyto všechny dispenzace a nebývalé pravomoci byly jezuitům plně zaručeny.

"Papežové vyzývali dokonce i knížata a krále, aby tato privilegia hájili. Varovali je a vyhrožovali jim velikou exkomunikací latae sententiae všem těm, kteří by se pokusili zasahovat do práv jezuitů. V roce 1574 udělila bula Pia V. generálovi právo obnovit tato privilegia v jejich původním rozsahu, navzdory všem pokusům změnit nebo ukrátit je, dokonce i v takových případech, kdy takové ukrácení je autoritativně stvrzeno samotným papežským odvoláním těchto výsad ...

Tím, že papežství udělovalo jezuitům tak nadměrná privilegia, která byla v rozporu se starodávnou církevní ústavou, je chtělo nejen mocně vyzbrojit k boji s nevěrci, ale především je chtělo používat jako osobní stráž, která by bránila vlastní neomezenou moc papežství v církvi a proti církvi samotné. K zachování duchovní i časné nadřazenosti, které se jezuité násilně zmocnili během středověku, zaprodali papežové tomuto řádu jezuitů vlastní církev a v důsledku toho se sami vydali do jejich rukou ... Jestliže jezuité podporovali papežství, potom veškerá jejich existence závisela na tom, aby si papežství udrželo svrchovanou duchovní i pozemskou nadvládu. Tímto způsobem byly důvěrně spleteny dohromady zájmy obou stran." (Gaston Bally: Les Jesuites, str. 9-10, 16-17)

6.4 Tajní agenti jezuitů, proniknutí do společnosti

Tato vyvolená skupina však potřebovala tajné pomocníky, kteří by panovali nad občanskou společností. Byli to lidé, kteří se k řádu jezuitů připojili oficiálně a někteří i neoficiálně. "Tímto způsobem bylo s tovaryšstvem spojeno mnoho významných lidí, císařové Ferdinand II. a Ferdinand III., Sigismond, král polský, který patřil k tovaryšstvu oficiálně, kardinál Infant, vévoda ze Savojska a další. A takoví lidé byli řádu velmi užiteční." (Pierre Dominique: La politique des Jesuites, str. 37)

Nesmíme zapomenout, že i během prvních 400 let sloužili jezuité mocenským zájmům Vatikánu a že byli zapleteni a zapojeni do spletitých manévrů vysoké vatikánské politiky a diplomacie a to s takovou tajností, že mnohdy ani jejich rodinní příslušníci ani jejich jezuitští spolubratři neměli o ničem ponětí.

Jak A. Tondi ukazuje, v této době čtyř století najdeme jezuity při dvorech a ve vládnoucích kruzích, najdeme je jako zpovědníky a důvěrníky samotných papežů, císařů, králů, knížat i kněžstva. Tuto "službu" jako první konal i Ignác z Loyoly, právě tak jako každý další generál řádu. Například Karel V. měl za svého nejbližšího přítele Francesca Borgia, vévodu z Gandie, třetího generála řádu. Stejně tak Pietro Canisio (Petr Kanisius) (1521-1579), který kromě jiného udržoval nejužší přátelství s císařem Ferdinandem. Právě tak i Roberto Bellarmino (1542-1621), stejně i Francois La Chaise (1624-1709), který byl zpovědník Ludvíka XIV., atd.

A v našem století uveďme neméně vlivné muže, i když zůstali v utajení: Pietro Tacchi-Venturi, osobní důvěrník Benita Mussoliniho, otec Lopez, osobní rádce a zpovědník španělského krále Alfonsa XIII., otcové Robert Leiber a Wilhelm Hentrich, zvláštní tajemníci Pia XII., otec Riccardo Lombardi, který se od května 1952 zabývá jen a jen politikou.

A totéž platí i dnes na prahu 21. století. 33 000 oficiálních členů tovaryšstva pracuje po celém světě ve funkci personálu i velitelů skutečně tajné nesmírně početné armády. Řád má ve svých řadách čelní představitele politických stran, vysoce postavené úředníky, generály, soudce, lékaře, vysokoškolské profesory atd.; a všichni vynakládají nejvyšší úsilí na to, aby ve své oblasti uskutečnili "l´Opus Dei" - "Boží dílo". Ve skutečnosti se však nejedná o Boží dílo, ale o plány papežství.

Stačí si jen na základě této knihy uvědomit cíle jezuitského řádu a současně sledovat světovou politiku z co nejobjektivnějších zdrojů a budeme sami překvapeni, kolik jezuitů a nebo jejich spřeženců se pohybuje ve světové politice, ve světové i domácí ekonomice a kultuře a nebo jsou vedoucími nebo mluvčími nebo poradci různých světových i domácích organizací nebo charitativních společností. Žádný stát jejich mocenským zájmům neušel. Ani ten nejchudší, ani ten nejmenší, ani ten zdánlivě nejbezvýznamnější.

Jedním z tajných plánů Vatikánu a tím i jezuitů je získat co největší majetek a být tak ekonomicky nejsilnějším státem světa s naprostou nezávislostí. Jedině tak může dosáhnout světové nadvlády.

Není proto na škodu podívat se, jak to katoličtí představitelé praktikují právě přes jezuitský řád.

6.5 Předepsaná chudoba jezuitů

Připomeňme si napřed jezuitské učení o chudobě. Najdeme ho například v Duchovních cvičeních třetího týdne (viz 2. kapitola), kde jsou popsány dvě vojenské korouhve z nichž jedna má nápis "pýcha, čest, bohatství" a druhá "chudoba, hanba, pokora" a cvičenec je metodicky pochopitelně veden k tomu, aby si vybral chudobu, hanbu a pokoru. Nebo vzpomeňme na učení o třech pokorách, kde právě ta správná, třetí pokora vede jezuitský řád k chudobě jako ke správné cestě.

Proto, když byl ustanoven řád Tovaryšstva Ježíšova, skládali a skládají doposud jeho členové slib kromě jiného i o své chudobě. Také bulou Regimini militantis Ecclesiae byl kromě jiného řád tovaryšstva oficiálně, veřejně prohlášen za řád žebravých mnichů.

Jezuité jsou řeholí, "řádem a nikoli konkregací, jelikož veřejné sliby stoupenců řádu jsou sliby zároveň slavnostními a slavnými. Rozdíl mezi sliby veřejnými a soukromými, jednoduchými a slavnými je právní a vyplývají z něho vnější účinky podle druhu složeného slibu." (Alighiero Tondi: Jezuité, str.98; Kánon 488, čís.2, pozn.2.)

Tento žebravý řád nemůže mít stálé jmění a musí žít z darů a podpor věřících a z nejistých almužen, jak to potvrzuje papež Pius V. v bule Dum indefessae ze dne 7. července 1571. (Viz též: Wernz-Vidal, Jus canonicum, III, čl. 25, pozn.24.)

"Jak je to vše v příkrém rozporu se skutečností a jak se řád snaží vychytralými výklady a odvoláváním se papežských dispenzí ospravedlnit vlastní žebravost (přičemž vlastní v Římě nádherné budovy, například Villa Malta v ulici Porta Pinciana čís.1, kde bydlí věhlasný otec Riccardo Lombardi), lze vidět z oficiálního výkladu jeho stanov." (Alighiero Tondi: Jezuité, str.101)