Úloha církve ve společnosti II.
Karel Goldmann

Jiný pohled na desatero

Každé náboženství musí být jednoduché, aby ho pochopili a aby bylo přístupno i těm "nejblbějším" z lidu. Veškerá vyznání víry obsahují souhrn několika pravidel, prý od Boha, která mají být a jsou přijímány a aplikovány i mimo okruh církve - ve společnosti. Důvod jejich akceptace širokou masou lze vidět v příčině těchto pravidel: zachování kmenu, rodu, společnosti a uchránění se destrukce. Je to v podstatě trochu jiný společenský zákoník. Ostatně: náš zákoník je koncipován podle dekalogu židů, který přejímají křesťané v trochu jiné podobě.

Zatímco deset Mojžíšových(!) přikázání je pro všechny závazné, Kristus říká, že jsou vlastně nepodstatné, neboť jen dvě jsou nejdůležitější. A tento vykuk "Vykupitel" si nezapomněl v svých dvou pravidlech nechat prostor, či zadní vrátka k manipulaci davem.

Přikázání první: Nebudeš míti jiných bohů přede mnou.

Uvážíme-li, že tato přikázání vznikají v době nejkrutějších náboženských bojů. V době, kdy dochází k velkým bojovým tažením a vyvražďováním národů pro jinou víru a nebo násilné vnucování jiné víry, dojde nám i význam tohoto přikázání. Tím, že se zakáže kult jakéhokoliv jiného boha, krom Hospodina - dojde k upevnění kultu a tím pádem i moci kněží.

Přikázání druhé: Nezhotovíš si rytinu ničeho živého, ani mrtvého což jest nad nebo pod zemí, ba i toho co jest ve vodách.

Význam tohoto zákazu je vcelku prostý - nebude-li mít lid učebnic, ani obrazů čehokoliv co je v přírodě, bude negramotný a nevzdělaný. A jak známo: hlupáci se snadněji manipulují, obzvláště byla-li kněžská služba jediný způsob jak se stát učeným.

Přikázání třetí: Nevezmeš jména božího nadarmo.

Jakékoliv pomlouvačství, či jen reptání proti bohu je důkazem samostatného myšlení. To je potřeba eliminovat, neboť kdo myslí samostatně je hrozbou pro ty, kteří vládnou hlupákům. Samostatně uvažující představuje potenciální hrozbu vzpoury. A vzpoura by mohla znamenat konec vlády kněží.

Přikázání čtvrté: Budeš světit sedmý den.

Svěcení sedmého dne představuje sloučení s mythem stvoření. Představuje i úctu k Bohu. Mimo jiné - sedmý den je dnem, kdy je lid vyučován a poučován od kněze. Tedy: nebude-li světit sedmý den, nebude poslouchat kněze. To znamená, že je mimo vliv kněží a tím pádem je nebezpečný.

Přikázání páté: Cti otce svého i matku svou.

Řekli jsme již, že rodina je základem společnosti. Bez společnosti není církve. Toto přikázání je důkazem touhy po zachování. Strachu ze zničení. Je nutné být poslušen rodičům, neboť ti jsou zárukou bezpečí dítěte.

Přikázání šesté: Nezabiješ!

Vražda je neodpustitelný zločin. Ani ne tak vůči bohu, jako spíše vůči společnosti. Zabitím kohokoliv zbavujeme společnost jejího zdroje příjmů a základů. Zabitím člověka v produktivním věku se dopouštíme nevětšího přečinu vůči společenskému řádu, neboť trháme rodinné vazby.

Přikázání sedmé: Nepokradeš!

Krádež je přečin vůči řádu. Vnáší do společnosti chaos a ničí mezilidské vztahy podezřívavostí. Zničením mezilidských vztahů se ničí potenciální rodina, jakožto i stávající rodina.

Přikázání osmé: Nesesmilníš!

Smilstvo je podobně jako krádež nástrojem destrukce mezilidských vztahů. Muž, který podléhá nevěstce odchází od své rodiny, aby ukojil svůj chtíč. Ničí se základní jednotka společnosti.

Přikázání deváté: Nevydáš křivého svědectví!

Křivě svědčit znamená ničit mezilidské vztahy v zájmu jakési přízemní pomsty. Pomsta představuje velikou hrozbu pro každého, neboť neohrožuje jen jednotlivce, ale i celý národ.

Přikázání desáté: Nepožádáš majetku bližního svého, ani manželky jeho!

Chtít cizí majetek znamená mít zášť vůči druhému. To vede k touze po pomstě a ta vede k ničení základní jednotky společnosti. Mimo jiné - nemajetní lidé parazitují na společenském "blahobytu".

Vidíme, že církev pro společnost hraje úlohu jakéhosi nekorunovaného panovníka. Ovládat a vést lid bylo odjakživa doménou právě církevní.

Papež kontra král

Král představoval pro lid oficiální zákonodárnou a výkonnou moc. Do svého úřadu byl prvně volen na zemanském sněmu a oficiálně dosazován církevním představitelem(nejčastěji arcibiskupem. Později se královský titul uděloval dědičně.) To samo o sobě svědčí o chápání církve jako čehosi nadřazeného státu a vyššího panovníka. Bez královského pomazání nemohl být král králem!

V Indii - za dob Brahmanů - to nebylo jinak. Brahman je někdo, kdo je nad vším pozemským. Panovníka vybírali oni a panovník byl podřízen jejich vůli. Ostatně i dnes je v hinduizmus princip brahmana nejvyšším všech principů. Z něj vše vychází a k němu se vše navrací. Obdoba slov Krista: já jsme Alfa i Omega, Počátek i Konec… Z toho mnozí fabulátoři a senzacechtivý rádoby znalci vyvozovali, že Kristus žil v Indii.

Provázanost jednotlivých náboženských systémů je vskutku pozoruhodná. Ale není až tak překvapující, uvědomíme-li si okolnosti jejich vzniku. Například Mohammed chtěl, aby jeho náboženství bylo přijato tamními židovskými a křesťanskými osadami. Proto do Koránu vložil mnoho prvků židovských i křesťanských. Ale po té, co byl odmítnut vybil si svou zlost písmem a položil tak dodnes trvající nevraživost mezi židy, křesťany a muslimy.

Podobně jako Mohammed se choval i papež. Ve snaze zalíbit se všem vydával nejrůznější buly, které zajišťovaly to i ono, co kdo potřeboval - byl-li samozřejmě dost důležitý pro papežský záměr. Bez papežova svolení nebylo možné, aby stát měl vlastní arcibiskupství a bez arcibiskupa je stát závislý na jiných zemích, které arcibiskupství mají. To je ovšem celkem nepříjemné, uvážíme-li, že arcibiskup pomazává krále. Papež stojí v čele církve a je její nejvyšší představitel. Král je podřízen arcibiskupu a papeži. Tedy celý stát je podřízen církvi a její vůli. Společnost je tedy podřízena církvi a jejímu vlivu. Ovšem málokomu to tehdy vadilo.

Marketingová strategie církve

Církev má poměrně jednoduchý marketing. TRh toužil po jistotě a bál se smrti. Strach se stal nástrojem, jímž byla společnost ovládnuta. Stačilo jen málo: vyřešit otázku posmrtného života, trestu za hříchy a jednoduché učení.

Katolická církev v tomto dosáhla dokonalosti. Jednoduchá marketingová značka(kříž) je snadno zapamatovatelná a určitě si ji nikdo s ničím nesplete. Záruka posmrtného života v křesťanském nebi, bude-li člověk dost poslušný, je velikým lákadlem pro každého. No, kdo by nechtěl trávit věčnost v blaženství? Vnutit strach z čerta a pekelných muk po duchovní spáse dychtícímu lidu nemohlo být tak těžké. Už jen proto, že tato iluze byla servírována spolu s myšlenkou vzájemnosti a rovnosti. E. Lévi v jedné ze svých četných knih řekl: "Svoboda, rovnost, bratrství - to jsou největší lži Francouzské revoluce!" My si nejsme rovni. Ani si rovni být nemůžeme. "Nejsme si rovni. Co chci já, nemůže chtít nikdo jiný," říká F.Nietzsche v svém Zarathustrovi.

Mylné pojetí duchovna a spásy v katolické církvi je reprezentováno mimo jiné i nepřirozeným potlačováním sexuálního pudu. S.Freud by to určitě popsal mnohem lépe, ale víme, že potlačená sexualita vede k nejrůznějším deviacím v různých oblastech - nejčastěji však opět právě v sexuálních.

V jedné Africké misii mají tamní mniši k dispozici tzv. objímací válec vždy, když jim je smutno. Kdo ví, co všechno s ním dělají…

Církev - společnost

Stále slábnoucí vliv církve má za následek i ztrátu většiny morálních zásad. Lidé se už nepotřebují podřizovat pedantským zákazům, aby byli spaseni. Stále více lidí si totiž uvědomuje, že tudy cesta nevede. Snad je to i díky tomu, že na západ pronikají "nová" náboženství z Orientu. U nás je v poslední době poměrně dost oblíben Zen buddhismus. Už jen proto, že nic vlastně nezakazuje. Základem učení Zen buddhismu je idea neubližování a zbavení se touhy. Chtění je totiž základem všech konfliktů.

Slábnoucí vliv církve jako takové ovšem má i své negativní důsledky. Rozvracení společenských vazeb a mezilidských vztahů patří jen k těm mírnějším. V dobách, kdy církev-matka vládla svou pevnou rukou nad státy bylo mnohem méně kriminality. Aspoň ještě v předminulém a minulém století, kdy katolicismus představoval většinový názor a vyznání, nebyla kriminalita na takové úrovni jako je dnes. A dost možná by druhá světová válka nenabyla takových rozměrů, kdyby Vatikán nemlčel a svým mlčením tiše neschvaloval nacistická zvěrstva.

Avšak nelze všechnu vinu házet na církev. Svůj podíl na tom máme všichni. Možná, že kdyby se rodinná pouta dnes nepletla z pavoučích nití a mezilidské vztahy nevisely na vlásku, bylo by vše jinak.

Církvi-matce dlužíme vyjádřit svůj dík za morální zásady, které nám vštěpovala. Bez nich, a bez strachu z trestu, bychom se už asi byli vyvraždili.