Alarmující útok institucí proti léčitelům
Mgr. Libor Čtvrtlík

Žijeme v zajímavé a vzrušující době. V důsledku dosahovaného pokroku přehodnocujeme názory a paradigmata, stejně jako tomu bylo například v době Kopernikově před pěti sty léty. Obdobně jako tento polský matematik, astronom a lékař prolomil tradiční koncepce objevem, že zeměkoule není středem vesmíru, naznačují nové poznatky lidstva zcela nový způsob pohledu na realitu a naši existenci. Nové náhledy radikálně transformují tradiční světonázor a představují kritickou výzvu stávajícím způsobům myšlení.

Domnívám se, že nejde o pouhou módní vlnu, nýbrž o touhu poznat, o přirozenou potřebu pochopit širší souvislosti. Ne, nehovořím o prohledávání nebes v očekávání přátelských létajících talířů, ani o siréně ztracené Atlantidy. Hovořím o hledání širšího rozměru našeho života (alternativní medicínu nevyjímaje), jenž představuje zárodek budoucích vědních disciplín, které vznikají bez ohledu na převládající paradigma západní vědy. Je to odpověď na bezvýchodnost soudobé filosofie, která se dokonale zamotala sama do sebe, nenabízí vize (ostatně na to ani neaspiruje) a troufám si tvrdit, že uspokojuje jen hrstku intelektuálů. Je to odpověď na stagnaci etablovaných náboženství, které namísto, aby šly dál, ve směru kterým ukazuje ruka největších myslitelů dějin, přešlapují na místě a rozpačitě ocucávají její prst.

Přirozeně taková nově vznikající masa teorií a poznatků postrádá svůj řád, jednotnou terminologii, metodologii, systém. To vše tradiční vědec potřebuje, aby mohl svým způsobem novou masu prozkoumat. Pro mnoho lidí je ovšem podstatné něco jiného: co nabízí, k čemu inspiruje, co usnadní, v čem pomůže, jak může obohatit každodenní život. Považuji uvedené otázky za klíčové. Protože toto pole přirozeně přitahuje mnoho lidí s nedostatečným smyslem pro kritické testování skutečnosti, jsou realističtější pozorovatelé v pokušení smést všechny "paranormální" jevy ze stolu a ukvapeně prohlásit, že neexistují. Nejasnost pojmů, absence tradičních procesů zkoumání, chybějící důkazy pro mnohé závěry či někteří "léčitelé" a "myslitelé", kteří si v alternativních oborech pro nedostatek jiné příležitosti spíše masírují ego, to vše jistě tradičního vědce provokuje, leč vše marné. Lidé prostě cítí hlubokou a rostoucí potřebu duchovního rozměru.

Náboženství a věda zůstávají převážně zakotveny ve vlastních vztažných soustavách a do značné míry oslepeny svým specifickým tunelovým viděním. Proto nabídky církví ani vědy mnohé neuspokojují. A tak pátrají jinde. Institucionalizované monopoly poznání a duchovna se brání. Nálepkami "pseudověda", "pseudonáboženství", "ohrožení zájmů pocientů", apod. se to jen hemží. Monopoly mohou zuřit, zneužít legislativy i exekutivy, vše pro záchranu svého postavení. Jde ještě o poznání, o člověka? Je tristní, že lékařům, kteří spolupracují s osvědčenými léčiteli a snaží se v zájmu pacienta najít efektivní kombinaci tradičních a alternativních přístupů, hrozí stavovská exkomunikace. Je tristní, že se ministerstvo zdravotnictví uchyluje k pokusu vytlačit léčitele mimo zákon a označit jejich činnost nálepkou neoprávněného podnikání.

Patříte-li k principiálním odpůrcům alternativní medicíny, pojďte se spolu se mnou zastavit nad následující otázkou. Co je dnes skutečně módní? Upřímná touha překračovat limity (což vždy mělo a mít bude svá úskalí), nebo kopnout do něčeho bez hlubší znalosti (jen abychom - proboha - nebyli za hlupáky)? Pravdou je, že málokdo dnes spoléhá na svůj vlastní úsudek, na své vlastní hodnoty. Žel většina našich rozhodnutí a postojů je založena na zkušenosti druhých. Čím významnější otázka pro náš život, tím nepravděpodobnější je, že se řídíme vlastní zkušeností. Přestali jsme se zabývat podstatou života, otázkami osobních hodnot, povahou jevů, které nás obklopují. Nechce se nám samostatně myslet. "Jaký názor panuje? Sem s ním! Budu souhlasit." Proto jsou naše instituce vědy, kultury a náboženství tak populární. Dělají za nás tuhle náročnou práci. Jestliže se však odvážíme o věcech přemýšlet a naše rozhodnutí a postoje budou primárně vycházet z našich vlastních zkušeností a pocitů, přijdeme záhy na to, že nepotřebujeme žádnou vnější autoritu, která by nám dávala odpovědi. Říká se tomu samostatné myšlení a jednání. Zamyslete se, prosím, ještě jednou nad tímto odstavcem. Kdy jste naposledy učinili samostatné rozhodnutí či zaujali postoj v nějaké významné otázce, která přesahuje horizont vašich každodenních životních potřeb? Jaké to bylo rozhodnutí?

Vraťme se k věci. Prof. Zahradník, bývalý představitel České akademie věd, v odpovědi na daný problém tvrdí, že současná lidská společnost je založena na vzdělanosti, majíc tím na mysli vzdělanost tradiční, poskytovanou příslušnými institucemi. Nelze nesouhlasit. Nicméně tento argument proti alternativnímu poznávání, bádání a aplikaci míjí jádro problému. Prof. Zahradník obrací pozornost od podstaty věci, kterou není nic jiného než upřímná touha poznávat veškerenstvo a aplikovat výsledky v životě, tedy: zkvalitňovat život. Prof. Zahradník říká: kdo není součástí institucionalizované vědy, nesdílí její pravidla, je na periferii a nezaslouží pozornost seriozního vědce. Zcela tím opomíjí nesčetné proměny lidského společenství a posuny lidského ducha, které měly svůj počátek právě mimo rámec daných pravidel, mimo vědecká dogmata a společenské ideologie. Tyto kapitoly historie lze stěží přehlédnout, ne náhodou jsou provázeny poplašným křikem mocných té doby, výsměchem, ústrky, mnohdy i úplnou sociální izolací, ne-li fyzickou likvidací osvícených jedinců.

Instituce bojují proti všemu novému. Je to pro ně otázkou přežití a prestiže. Lékařský establishment odmítá alternativní způsoby léčení či metody svých kolegů z Východu, protože kdyby je přijal, zničilo by to západní lékařskou strukturu. Velevýznamnou roli hrají i zájmy ekonomické, především systémy zdravotního pojištění a nepředstavitelně silný tlak farmaceutického průmyslu, který dnes zaujímá druhé místo v žebříčku zisků ve světových obchodech, hned za průmyslem vojenským.

Lékař pečující o svého pacienta zasluhuje úctu. Lékař, který udělá vše pro záchranu jeho života či zdraví zasluhuje uznání. Většina lékařů, které znám zasluhuje také vyšší plat. Stejně tak je tu řada opravdu velkých vědců, schopných proniknout k podstatě věci a překročit meze konsensuální hry, kterou prezentuje věda. Nehovořím ovšem o jednotlivcích, ale o institucích. Motivem lékařské obce jistě není zlá vůle, nýbrž strach. Strach ze ztráty pozic. A strach, jak historie připomíná, se často obrací v útok. Není proto od věci nastínit právní aspekty problému.

Především je třeba připomenout ústavněprávní souvislosti. Svoboda projevu, jak ji zakotvuje Listina základních práv a svobod ve čl. 17, je právem vyjadřovat své myšlenky, ideje, vědomosti, znalosti, představy atd., a to bez ohledu na způsob přenosu. Tomu odpovídá právo svobodně vyhledávat a přijímat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.

Pokud jde o utajované snahy některých vědců a lékařů skloubit v zájmu pacienta poznatky tradiční medicíny s vědomostmi a umem osvědčených léčitelů, je relevantní čl. 15 Listiny. Svoboda vědeckého bádání je Listinou zaručena každému, jde o jednu ze základních lidských svobod. Svoboda vědeckého bádání má universální platnost a přirozeně se neomezuje jen na oblast vysokých škol či tradičních oborů. Předpokládá jakýkoli rozvoj vědecké činnosti. Hovořím-li o svobodě vědeckého bádání, nemám tím na mysli pokusy na lidech. Jde o to, aby se onen tabuizovaný interdisciplinární obor, který spojuje poznatky tradiční vědy a dovednosti osvědčených léčitelů dostal z periférie do středu pozornosti vědců. Jde o to, aby vědcům a lékařům nehrozil postih stavovských či akademických orgánů. Naštěstí se už dnes povahou takových jevů, jako jsou spontánní remise nádorů nebo zřejmé úspěchy psychotronické léčby, začínají zabývat seriózní vědci a náboženští myslitelé. Výsledky efektivní spolupráce lékařů a léčitelů (rozšířené více než se obecně soudí) by měly být pravidelně publikovány a využity v široké míře v zájmu pacientů.

Praktikující léčitel, který vykonával svou činnost "po živnostensku" bude muset s ohledem na právní restrikce na tomto poli najít jiné formy. Je třeba připomenout to, co platí obecně: nenajde-li aspirant v živnostenském zákoně kolonku, do níž by mohl svou aktivitu zařadit, neznamená to, že je jeho činnost ilegální! Listina jasně stanoví (a nejeden úředník tomu dodnes nerozumí), že každý může činit, co není zákonem zakázáno, jinými slovy: co není zákonem výslovně zakázáno, je povoleno. Zakázáno zákonem je neoprávněně podnikat, tj. vykonávat nějakou činnost "po živnostensku" bez příslušného oprávnění. Naproti tomu není zákonem zakázáno, a je tedy povoleno, například radit lidem jak zdravě žít, či dotýkat se jich rukou. Léčitel tedy ztratí možnost být léčitelem-živnostníkem, ale v žádném případě neztratí možnost nadále působit jako léčitel-neživnostník. Je ovšem třeba najít vhodnou formu legalizace případné úplaty za poskytnutou službu.

(V této souvislosti by bylo zajímavé kvantifikovat pokles příjmů do státního rozpočtu. Není totiž pochyb o tom, že léčitelé budou svou praxi vykonávat nadále, otázka je, zda a jak budou platit daně, například daň darovací. Obdobně je to s právními a daňovými dopady řešení poskytování erotických služeb. Stát tu přichází o nezanedbatelné částky na daních, ačkoli předmětná činnost tu je a vždy bude, a vyšetřovatelé dobře vědí jak je to s prokazováním neoprávněného podnikání.)

Tlaky proti alternativní medicíně jsou dnes velmi citelné. Nicméně každému, kdo se z pozice síly staví proti působení léčitelů jako celku, každému kdo silou (včetně síly zákona) chrání monopol tradičních institucí proti novému, namísto hledání užitečné symbiózy "tradičního" a "alternativního", hrozí, že se po boku nechvalně známých dogmat a ideologií zapíše do smutného seznamu brzd lidského vývoje.