Jak se dožít 140 let XXVI.
Stanislav Brázda

JAK SE STÁT ÚSPĚŠNÝM

Abychom vynikli, musíme mít také magické schopnosti na vysoké úrovni, ale je k tomu ještě zapotřebí splnění dalších dvou podmínek mimo nějakého umu:

Musíme mít charisma na vysoké úrovni a musíme mít štěstí. Štěstí je zatím nedefinovatelný pojem, já štěstí vidím jako dobrou INTUICI , kterou musíme využít. Abychom štěstí nepropásli, musíme se umět naší intuicí řídit , umět jí poslouchat, a využít této intuice ve správný čas na správném místě. Proto chápu, proč se ŠTĚSTÍ znázorňuje jako "muška zlatá". Kdo nechce, aby mu ulétla, musí jí neustále sledovat a mít intuici, kam poletí a jít jí naproti! Štěstí je umění žít, být šťastný . Většina lidí neumí žít, "užívat život". Je nutné žít tak, abychom při ohlédnutí zpět nikdy nelitovali toho, co jsme udělali. Maximálně si můžeme postesknout pro to, co jsme neudělali, ale i to je zbytečné.

Další základní podmínkou úspěšnosti je dělat to, v čem jsme schopní být úspěšní, což mnohdy ani nevíme, zvláště pokud je někdo nadaný všestranně. Mnoho lidí je všestranně nadaných, ale úspěšní, či slavní mohou být jen v jedné činnosti. Další problém je v tom, že tu správnou činnost musíme dělat ve správném místě ve správný čas. I když je nám dáno dispozicí či talentem být úspěšnými např. herci, jsme schopni vyniknout jen na určitém místě, státě, městě, atd. a navíc nemusíme vyniknout ve filmu, ale jen v divadle a obráceně. Nejvhodnější místo pro práci či podnikání nemusí být totožné s místem, které je pro nás nejvhodnější pro trvalý pobyt. Někdy k tomu, abychom byli úspěšní potřebujeme jinou osobu, jindy více osob, a to z různých sociálních vrstev. Někdy je to nepochopitelné a zdánlivě nelogické.

Co člověk, to jiný názor na to, co je to štěstí. Pro malé děti, které jsou spokojené v rodině je to vysněné autíčko či panenka, pro starší mít dokončené vzdělání v oboru, který si vysní, pro ty, kteří dokončili vzdělání zase buď pracovat na tom, co je baví, nebo pro některé nepracovat vůbec, pro ty, kteří jsou před důchodem, aby už byli v důchodě, ale pro všechny je jedno společné - mít se dobře, být šťastní.

Zda to štěstí najdou v tom, co se jim ze snů podaří naplnit není jednoznačné, ale myslím, že většina lidí není šťastných, protože neumí žít. Opět zde vidím paralelu se zvyků, nebo spíše zlozvyků socialismu. Pamatuji se, že mnoha lidem vyhovovalo, že nemuseli pracovat, já například tím trpěl a proto jsem (dnes už to mohu přiznat) měl jeden hlavní pracovní poměr a pět vedlejších, abych byl vytížen. Navíc tehdy nebylo možné dělat to, co člověka bavilo, takže platilo: "Není umění dělat to, co člověka baví, ale najít zalíbení v tom, co dělá."

Normální člověk má zakódováno, že pracovat potřebuje. Proto práci považuji za hlavní motor k životu. Protože jsme stvořeni k životu ve dvojici většinou s opačným pohlavím, tak proto další motivací k životu je životní partner, a poslední základní motivací je potomstvo. Na první pohled se zdá být vše jasné a jednoduché, ale víme, že jednoduché to není. Aby bylo možné realizovat výše uvedené tři podmínky k životu, je potřeba nejdříve vědět, jaké jsou naše možnosti, ty pak realizovat. Plno lidí své možnosti nezná a snaží se realizovat nerealizovatelné a tím ztrácí spoustu drahocenného času. Mimochodem čas považuji za nejdražší a v socialismu čas neměl žádnou cenu, což dnes neplatí a mnoho lidí si to ještě stále neuvědomuje. Mnoho lidí stále ztrácí čas v hospodách, či u televize, a podobně.

Mnohdy ani neví, jak plodně využít čas a mnoho mých známých nechápe, že pracuji 15 hodin denně proto, že mne to naplňuje a baví. Pochopil jsem, proč jsem ztratil mnoho kamarádů a známých a proč se objevili jiní. Prostě jsme si přestali rozumět. Nemohu se kamarádit s někým, kdo na jednu stranu nechápe, proč je mým koníčkem práce a proč stále pracuji, ale plody mé práce mi závidí. Za socialismu se plno lidí bálo projevit svůj názor. I dnes se setkávám s názorem, že je lepší dělat např. neschopného a chudého, i když je to naopak. To považuji za přežitek socialismu a je fakt, že snadnější, než peníze vydělat je závidět druhému. Opravdu to bude trvat asi jednu generaci, než se každý zařadí tam, kam má. Já ale odmítám hrát dál divadlo, které jsem musel hrát do r. 1989 a svým kamarádům tvrdím, že bych nebyl šťastný (za jakého se považuji), kdybych nemohl jezdit mercedesem, který se mi líbí jenom proto, aby mi jej náhodou někdo nezáviděl, nebo abych se bál. Strach je těžký stres a mám plno kamarádů, kteří jsou schopní a bohatí, mají na drahé auto a nekoupí si jej jen proto, že mají strach. To je strašné a ti lidé nejsou šťastní.

Jiný paradox je to že jezdí navenek škodovkou a za třemi ulicemi mají drahé suto. Ti opět hrají divadlo, ale i sami před sebou.

Nepovažuji za štěstí mít zrovna drahé auto, a lidé, kteří na to mají a nekoupí si drahé auto jen proto, že mají větší radost z peněz, tak to třeba je to jejich štěstí. Ale když na to auto mám, a chci jej, je stres si nekoupit to, co mi udělá radost a nemusí to být zrovna auto-jenom proto, co na to řeknou druzí, nebo proto, abych neztratil kamarády, známé, abych nenaštval šéfa, který má horší auto, atd.