Osobní prožitky absolventů loňského 1. ročníku Univerzity Duchovního Vzdělávání
Duchovní léčitelé ze Sokolova

Vážení čtenáři, před více jak rokem jsme na našem serveru informovali o nově tehdy nově vznikající Univerzitě Duchovního Vzdělání . Teď přišla ta pravá chvíle, abychom se podívali, jak se tomuto chvályhodnému projektu daří. Kdo jiný by to mohl lépe zprostředkovat než ten, kdo ji sám prošel. Proto přinášíme toto poselství všem, kdo stále hledají.

Navrátili mne sobě samé

S Duchovními léčiteli ze Sokolova jsem se poprvé setkala v září roku 2000, kdy jsem měla možnost být na jejich přednášce v Prostějově. Několik let předtím jsem hledala duchovní poznání z dostupné literatury. Bylo mnoho prožitků ze snů i v pocitech běžného života, na které se mi nedostávalo odpovědí. Nebyl nikdo, komu bych se svěřila a má duše velmi toužila pomáhat dalším žít lépe a radostněji.

Po téměř třech letech, kdy jsem se následně po prostějovské přednášce stala členkou skupiny, se můj život stal vědomou cestou bez otázek. Všechny smysly se rozjasnily a naplnil mne pocit trvalého vnitřního klidu a harmonie. Vrátila jsem se k sobě samé.

Univerzitu Duchovního Vzdělávání doporučuji každé upřímně hledající duši, která chce kráčet Domů - do Světla.

Z celého srdce děkuji těm, kteří Univerzitu připravují.. Děkuji, že jste, duše moje milované.

S Láskou

Arienna

Moje osudová cesta k Univerzitě Duchovního Vzdělávání

Jsem výtvarnice, malířka a ilustrátorka. Vždy jsem byla citlivá na vjemy, pocity, barvy i energie. Stávali se mi věci neuvěřitelné a v mých snech jsem plula mezi obláčky, na planetu Zemi jsem se dívala z jiné planety, cítila Světlo, Lásku, viděla vesmírné objekty a toulala se po cizích krajinách. Knihy o tajemnu a Vesmíru jsem přímo hltala a čekala na vysvětlení. Hledala jsem někoho, kdo by mě správně nasměroval a o všech těch věcech se mnou promlouval. V rodině se spřízněná duše nenašla, a tak jsem dále naslouchala a věřila, že přijde ten správný okamžik, kdy potkám svého "guru" a ten mě povede správnou cestou.

Po revoluci k nám konečně pronikla literatura, která mi mnoho vysvětlila. I mou klinickou smrt, kterou jsem prožila ve 12 letech. Tehdy jsem si nemohla vysvětlit, co se se mnou vlastně stalo. A tak bych mohla pokračovat. Teprve v 58 letech jsem našla společenství lidí,, se kterými mohu o všech těchto věcech rozmlouvat, rozpomínat se, meditovat, cítit Lásku a Světlo. Je to "Univerzita Duchovního Vzdělávání" pod vedením p. Jany Kovaříkové, její dcery a léčitelů ze Sokolova. Jsou to lidé na vysoké duchovní úrovni. Bylo to neuvěřitelné osudové vedení.

Jednoho dne mi muž oznámil, že se u nás zastaví pan Petr K. na kávu. Nic neobvyklého. Stále nás navštěvují přátelé a zákazníci. Po krátké konverzaci s panem Petrem jsem však věděla, že je to ten, který je stejně naladěný a může mne správně nasměrovat. Kontaktoval mě na paní Janu Kovaříkovou a pak už následovalo setkání.

Jsem nyní "šťastná studentka". Doslova hltám nové informace, těším se na překrásné meditace. Mé obrazy i obrázky jsou nyní prosvětlené a hrají jasnými barvami. Dostává se mi mnoho láskyplných slov, knih i poučení. Děkuji Bohu, Ježíšovi, Nanebevzetým Mistrům i Archandělům. Děkuji paní Janě Kovaříkové.

Vaše
N. K.

Setkání s Bezpodmínečnou Láskou

Když se dívám na svůj život z výšky 60 let, je toho tolik, kdy už jsem " byl na cestě za Světlem", že nevím co vlastně vybrat , co bych o setkání s Bezpodmínečnou Láskou napsal. Již dávno jsem věděl, že smyslem života je "najít smysl Života" a že je třeba potom tak žít.

Na jaře r.2000 se mi dostalo do rukou učení o Nanebevzetých Mistrech, potom jsem potkal přítele, který mi zapůjčil audio kazety z přednášky Duchovních léčitelů ze Sokolova a tak jsem měl možnost přijet na jejich přednášku, která se konala v září téhož roku v Prostějově. Chytilo mne to za srdce. V říjnu jsem přijel na léčení k p. Kovaříkové do Sokolova a od té doby jsem stále toužil být co nejvíce v její přítomnosti. Sblížil jsem se duchovně s celou skupinou a můj život se změnil, protože mne přijali s Bezpodmínečnou Láskou a předali mi všechno, čím mohu dosáhnout rozvinutí svého duchovního vědomí. A tak, jako přijali mne, přijímají všechny duše na Univerzitě a předávají jim Poznání, kterého se jim dostalo od Nanebevzetých Mistrů.

Ing. P.K., Praha

"Miluji,…."

Drželi se za ruce, když vstupovali do místnosti, kde seděli ostatní. Všichni přítomní seděli klidně a nehnutě. Lehká hudba, jakoby přicházející z velké dálky, se lehce linula místností a mísila se s vyvstalým tichem. Do ticha dopadal měkký, hřejivý hlas paní léčitelky, která skoro šeptala. Mluvila o lásce a soucitu a její slova se měkce vtiskovala do prostoru a zanechávala v něm svoji krásnou, zlatou energii. Té milé energie bylo v místnosti stále víc, až se zdálo, že místnost je celá zalitá ve zlatém světle, v soucitu a lásce. Zdálo se, jakoby se odkudsi šířily zlaté sluneční paprsky, které zaplavovaly celou místnost a pronikaly dál do všech zúčastněných.

Ti dva byli zasaženi touto atmosférou hned při vstupu a neodvažovali se jít dále než ke kraji místnosti. Tam se posadili. On ji držel stále za ruku a cítil, jak do jejího srdce proniká ta krásná dobrotivá energie a stává se součástí jejího já - teď jí miloval více než kdykoliv předtím. A do jeho srdce pronikal tentýž dobrotivý klid. Byl najednou někým jiným, lepším, vznešenějším. Nebyl to už on a přece byl to on. Ve skutečnosti byl nyní mnohem více sám sebou, než kdykoliv předtím, jenom nebyl zvyklý, že by snad uvnitř sebe mohl být tak vznešený. Zároveň cítil, že ve svém srdci není sám, že ono dobro je neseno na vlnách lásky a soucitu paní léčitelky, která ač seděla hodně vzdálena, přece byla přítomna v srdcích všech zúčastněných. Ale odkud brala paní léčitelka tolik lásky, že jí mohla všem tolik dávat ? Vždyť se zdálo, že slova, která vysloví, jsou ihned zachycena zlatými či bělostnými anděly nebo snad samotným Bohem, aby byla v pořádku donesena a pravdivě vtisknuta do srdcí každého ze zúčastněných. Kdokoliv z vás chodíval do kostela, mohl slýchávat o zástupech andělů a svatých. To, co bylo slýcháno v kostelích, se v této místnosti stávalo pravdou a skutečností. Obrovská moc paní léčitelky byla vysvětlitelná snad jedině tím způsobem, že kolem ní jsou skutečně zástupy andělů, zástupy svatých a že sám Bůh při ní musí stát, že ona miluje je a oni milují ji.

Když vše skončilo, vzal tužku a pastelky, aby namaloval obraz toho, co zažil - namaloval dlaň, jak do ní dopadá dobro a šíří se dál k ostatním. Pak si paní léčitelka zavolala ji, jeho milou, aby ji léčila. Zajímavá věc. Nezdála se být nemocná, a přesto ji paní léčitelka vzala na léčení. Přišla a objala svého milého, aby se s ním rozloučila a on zůstal udiveně stát. Kolem ní bylo bílé světlo. Takovou ji neznal. Vždycky na něho působila spíše jako modrá obloha, lehce a svobodně, ale nyní zářila jako čerstvě napadaný sníh, jakoby se právě vrátila z vrcholků zasněžených hor. V tu chvíli ji chápal jako část své vlastní duše, jako kněžku svého vnitřního života a mohl popravdě říci: "Odkud Ty přicházíš, odtud přicházím i já, tam je můj pravý domov." Objali se a rozloučili a rozjeli se do svých domovů.

Jemu se však necestovalo příliš dobře. V autobuse a ve vlaku se mu mezi lidmi udělalo fyzicky špatně. Správně usuzoval, že je to způsobeno kontrastem mezi jeho krásným duševním naladěním a hrubým duševním stavem okolních lidí. Přece však byl, alespoň částečně, uchráněn od těchto nízkých energií. Vzpomněl si totiž, jak se na setkání v jednu chvíli na jeho ramena snesl jakoby bílý plášť z ochraňující energie, který byl snad i olemován zlatým proužkem světla - a tak byl i nyní, uprostřed davu, vyzvednut nad okolní svět, do jiné oblasti, kam ostatní lidé se svými nízkými energiemi nemohli vtrhnout. Snad ho ochránil samotný Duch Svatý, snad anděl, kdo ví…

Domů dojel v pořádku. Jenom stále nevěděl, koho vlastně doopravdy miluje. Zda ji anebo zástupy svatých a andělů v jejím srdci, nebo samotného Boha, či snad nemiluje-li nakonec nejvíce paní léčitelku? A neví to dodnes. Ale chápe, že po své milované nemůže chtít, tak jako dřív, aby byla vším, zlatým andělem, kněžkou v bílém závoji, modrou bohyní… To zůstává vyhrazeno snad jen pro paní léčitelku. Cítí, že je správné, aby své milované dovolil, aby byla tím, čím ve skutečnosti je a čím chce být. A protože se mu vždycky zdálo, že se podobá nejvíce modré obloze, napsal jí tyto řádky:

"Ze zasněžených vrcholků
přicházím k Tobě,
abych bílé Světlo Ti dal
a ty mi dovol,
ať se v Tvé duši procházet mohu,
tak jako v modrém nekonečném Bohu."