Minulé životy - hledání
Ivan Olenič

Fenomén tzv. minulých životů stále oslovuje mnoho lidí, kteří hledají odpovědi na otázky své existence a vlastního postavení v životě. O co tedy jde? Je to pravda, jedná se o skutečné vzpomínky na vlastní minulost nebo jde jen o fabulace naší citlivé psychiky? A k čemu to slouží? Vznesu ještě jednu řečnickou otázku. Je v zájmu něčeho vyššího nebo dokonce někoho, abychom o svých případných minulých životech věděli, či je nám taková informace na vědomé úrovni záměrně odepřena?

Kdo si myslí, že zná odpovědi, je nabubřelý a domýšlivý. K pravdivé odpovědi totiž nedojdeme ani "vědeckostí" ani "duchovností". V podstatě jde o kategorii filosofickou, to znamená, že vždy půjde o úhel pohledu a v neposlední řadě také o účel. Úhel pohledu je věcí každého jedince, podmínky vlastního života takový úhel nastaví. Zde je absolutní svoboda ve vytvoření názoru a každý by se měl snažit získat dostatek informací k tomu, aby si takový názor mohl vytvořit bez pocitu vnitřního studu, že se odchyluje od normálu, protože takovým věcem důvěřuje. Pokud takový vlastní názor v sobě ukotví, neměl by se stát "hlasatelem jediné pravdy", což činí jak věda, tak některé směry alternativní, ale měl by svůj názor stále obohacovat, rozvíjet a přizpůsobovat novému poznání.

Podíváme li se na účel vytváření odpovědí, tedy teorií, lze již předpokládat nějaký záměr. Záměr může mít jedinec, komunita nebo i celé společenství. Zde je opět důležité, umět na základě vlastního názoru rozpoznat "nebezpečnost" nebo upřímnost takových záměrů. Je na škodu, že člověk hledající "pravdu" o své duchovní podstatě je dnes vystaven mnohému zavádějícímu balastu od různých "autorit" a ve své neuvědomělé pohodlnosti je náchylný tyto názory nekriticky přejímat. I zde platí síla peněz a "reklamy", tedy kdo víc křičí, o tom se také víc ví. Jako jediná možná obrana je zde usilování o vlastní poznání a vlastní prožitky. Jedině tak si budeme umět vybrat a nebudeme závislí. Oponenti tvrdící něco o axiomech, budování poznání na zkušenostech předků atp. mají pravdu jen do té míry, pokud nejde o vývoj naší duše, ducha neboli vlastního Já. Zde platí zřejmě jiné zákonitosti a každé Já jde cestou vlastních prožitků. Bez nich není vývoj. Vyhneme li se některým prožitkům, sami si připravíme v budoucnosti "vyrovnání". Ale to už souvisí s teorií karmickou.

Jaká je tedy má odpověď na otázky v úvodu? Ke každé bych mohl vyslovit nebo napsat mnoho slov, se kterými bych nemusel zítra souhlasit, protože mé poznání se stále vyvíjí. Zabývám se příležitostně abreaktivní psychoterapií, tzn. regresí i prací s přivtělenými dušemi. To je můj způsob poznávání nepoznatelného. Doporučuji takový způsob každému, v kterékoli oblasti duchovních či alternativních oblastech "léčení" ducha i těla. Na základě takových vlastních zkušeností je pak možné si na ty otázky odpovědět. Rád se o své názory a poznání podělím v některém z příštích příspěvků.