Jste zde

Minulé životy - uvědomování V.
Ivan Olenič

Často, v souvislosti s regresemi, je pokládána otázka, zda to není nebezpečné a zda lze regrese podstoupit i s dítětem. V následné ukázce představím jedno sezení, které jsem absolvoval s dvanáctiletou dívkou. Není to standardní zážitek, který bychom očekávali, protože je od pojetí reality dospělým jedincem velmi vzdálený. Nicméně pro klientku to realita byla a bolestivé pocity při prvním procházení události byly dost intenzivní. Sám jsem se v průběhu sezení záludnými dotazy snažil děvče nachytat při vymýšlení, ale nepodařilo se mi to. Pro ni to byl skutečný návrat a realita, ve které se zrovna nacházela. A pro mě to byla zcela nová zkušenost v pohledu na terapii minulými životy, kdy vše nemusí být jako z učebnice dějepisu. Zde je tedy upravený zápis:

1. 6.9.2002 - V.O. - souhlasí se zveřejněním

2. 12letá dívka

asi před rokem se objevila bez zjevné příčiny bolest v pravé noze, konkrétně v patě. Pata při chůzi bolela někdy velmi intenzivně, takže se na ní nemohla postavit. Poslední dobou i bolest achilovky a tuhnutí celé chodidlové šlachy.

dle lékaře růstové bolesti kostí

vzhledem k věku začínáme odauditovávat strach z bolesti obecně

záměr je odauditovat bolest nohy

poslední vzpomínka z tohoto života je cca v 5 letech. Pak, při odskoku ke staršímu zážitku, se objevuje před průhlednou zdí. Neví , jak má dál pokračovat, proto dostává pokyn k průchodu zdí.........

3. .......zámek, je průhledný, v mracích, jako bych zmizela ze Země a objevila se tady. Jsou tu hory, zelená tráva, teď už to vypadá jako hrad. Je tu cesta, nekonečná. Hrad má tmavou bránu. Chci jít do toho hradu, buším pěstma do tý brány. Otevírá nějaká ježibaba, samá bradavice. Už jsem za ní, už jsem tam. Rozhlížím se, něco hledám, chci jít za králem. Jsem v nějaké místnosti. Je to hrůza, je tady 12 dveří. Dveře přede mnou se otevřely a vylétli netopýři. Nalevo ze dveří vybíhají krysy. Z ostatních jde jen světlo.

........jsem v podzemní jeskyni, teče tu podzemní řeka. Vstupuju na loďku a pluju po té řece. Doplouvám na místo, kde vystupuji. Visí tam klíč v pavučinách. Fuj. Je to klíč od posledních , 12tých dveří. Musím se odvážit přes ty pavouky, musím tam. Když pluji zpět, na stěnách jeskyně vidím ducha, je bílý, jako nakreslený.

........otevírám ty 12té dveře. Rozsvěcí se lampa. Jsou tam mrtvoly, usekané hlavy, ruce a těla. Stráže si mě nevšímají. Jsou tam další, zlaté dveře. Vím, že tam je král. Já jsem bojovnice, mám brnění, a jsem nepřítel toho krále. Je to jako ve Xeně, já mám i oblečení jako Xena. Nevím , proč jsem tady, nechci mu ublížit. Král zavolal stráže. Šoupli mě do vězení. Jsou tady mříže. Zabodli tady nějakýho vězně. Vidím svojí nohu a přemýšlím, co se s ní stane. ....jsem tu asi týden, stráže mají meče. Vím, že mě chtějí zabít, ale já chci utéct.

........utíkám, utíkám z hradu. Když utíkám, je v hradu hrozný poplach, jako bych něco znamenala. Utočí na mě a střílí po mě šípy. Jeden se mi zabodl do paty. Je dřevěný a má železný hrot. Moc to bolí, jako by ta pata odpadla. Stejně běžím dál. Jsem bezmocná. Nevím, jestli s ním běžím. Bolí mě hodně i achilovka. Na hradbách mají i děla. Stojím tam, bolí mě to, šíp už je pryč, zůstal tam jen ten hrot, cejtim se jako bez chodidla. Jdou po mě vojáci. Obklíčili mě a jeden mě rozsekl mečem vejpůl od hlavy dolů. Cejtim tu bolest v noze, v tom místě, pořád se vidím a duše jde z těla ven.

........mizím v mracích a cítím tu bolest a pak jen mraky. Stoupám jako do nekonečna, jako bych byla anděl. Ta bolest už není. Teď jsou mraky zlaté a já taky. Jdu po zlatých schodech, zlaté zábradlí. Vidím nějaký lidi, jsou takoví mírní, hodní, ukazujou mi cestu. Pak vidím dědy s bílejma vousama v posvátnejch šatech. Je jich pět. Mlčej, jen ukazujou, abych šla dál, na zlatý trůn, co tam stojí. Já si na něj sedám, je blesk a jsem zase ve školce. Blesk byl moc hezký. (školka je poslední procházená událost před touto)

STARŠÍ UDÁLOST: .......jsem zase u hradu. Je tam bílá vlajka, červené a modré praporky. Koukám na tu bránu. Otvírá se. Cítím, že je to na mě podraz. Ten král mě tam chce vlákat. Přesto tam jdu. Je tam dvůr, nádvoří, hodně od krve. Jsou tu jabloně a králíkárna. Otevírají se dveře a vychází král. Je u mě. Říká mi: "Pojď se mnou, nic ti neudělám." Věřim mu a jdu dovnitř. On si sedá na trůn a já tam stojím. Pak zavolá stráže a ty mě drží a já se musím dívat na to, jak někoho zabíjí. Ten člověk už nemá pravou ruku. Řežou mu i pravou nohu pilou na mučícím stroji. Je to můj bratr. (ne v současném životě) Pak na něj musím já. Jsou tam dva vojáci. Pilou mi řežou levou ruku a levou nohu. Když mě řežou, bolí mě to u srdce. Ten král se strašně směje.Pak mě nechaj. Odvádí mě na ten dvorek a tam mě oběsí na té jabloni. Už tam visí ten můj bratr. Tam mě ještě rozstřílí a jsem na cucky. Jsem zase jako duch a nic necítím. Do nebe jdu z jiné strany. Je tam jeden z těch dědů, můj rádce. Vidím čísla 1984, 28. září. Asi je to den, co mě zabili.

STARŠÍ UDÁLOST: .......vidim oblohu, ptáky, slunce, krásnou krajinu a moře. Já jdu jako člověk, bojovnice, po pláži. Žene se ke mě voják, nepřítel. Zabodne do mě meč, do břicha, je to hrozná bolest. Ležim tam na tý pláži. Pak přichází velká vlna a splachuje mě do moře. Pluji po moři mrtvá, ale vidim. Voda mě vyplaví na ostrov. Žijou tu lidožrouti, vytáhnou mě a snědí mě. Vidím to.

STARŠÍ UDÁLOST: .......je mi asi 9 let. Jsme u moře. Koupeme se s celou rodinou. Šlápla jsem na ježka, z pravé nohy mi teče krev. Vidím bratra a rodiče, bratr má delší blonďaté vlasy. Všichni jsou v klidu. Já plavu dál do moře. Vidím vycházet slunce. Pak se tam objeví žralok, otevře tlamu a spolkne mě. Cítím bolest v levém boku. Pak jsem zase duch.

....... vidím číslo 1912, 11. prosince. Cítím strach. jsem tam úplně sama. V tom moři, na tom místě, co mě spolknul ten žralok. Ten můj rádce mě vidí a sám mě vychovává v nebi a stará se o mě.

....... to datum prý znamená, že jsem měla zemřít, ale on mě zachránil, abych byla dospělá, protože ten král zabil moje rodiče, tak abych se mohla pomstít.

STARŠÍ UDÁLOST: ....... jsem v dřevěné kolíbce, mimino. Rodiče se o mě starají. Vidim číslo 1904, 9.ledna. Přichází nějakej chlap, černé vlasy. Je to ten, co mě rozsekl vejpůl. Bere velikou kudlu z kuchyně a uřízne mi pravou nohu v kotníku. Zase cítím bolest v hrudníku a v noze, jde to celym tělem. Pak tu nohu sní. Ten můj rádce mi jí darem vrací. Říká: "Dej si bacha, ať ti něco neudělá, pronásleduje tě, protože mu tví příbuzní moc ublížili. Zbourali jim ten hrad a zabili moc lidí. Ti příbuzní, to byl jinej král, připravil je o dům. Proto tě nenávidí. Musíš ho proto zabít, toho, co ti snědl tu nohu. Musíš to udělat v tom životě, co tě rozsekl mečem od hlavy dolů. Pak ta bolest přestane.

(OT: Proč si to tedy v tom budoucím životě neudělala?)

.......Byla to prý zkouška, šlo o nespravedlnost, ale já byla spravedlivá. Budu se mít za to v příštím životě dobře.

(OT: Kdy ta bolest zmizí?)

.......Rádce říká, že musím na tom zlatém trůně v nebi vydržet sedět 5 vteřin, a že mi pomůže.

.......Jsem tam, rádce mi přimotává ruce a nohy k trůnu. Pak jsou blesky, tma, já sedím na tom trůnu s bleskama. Je to příjemné. Po 5 vteřinách je bílo, padám na zem. On říká, že jsem vyléčená, hrad z vojákama i s králem zmizel. Všichni zemřeli. Proud z blesků mi vytvořil ochranu.

Domnívám se, že uvedené sezení je ukázkou, jak může dítě vnímat realitu kolem sebe a reprodukovat ji. V příběhu lze nalézt různé symbolizmy, podobenství a i zkušenost z duchovního mezisvěta je u dítěte zajímavá. Uváděná data jsem nijak neprověřoval, ale lze zde vidět také logickou časovou návaznost. Je pravda, že ve 20. století po Zemi neběhají bojovnice a vojáci s meči, ale musí to být z naší reality? Odpovědi nechávám na vás. Důležité je, že bolest vymizela v podstatě pár dní po sezení a do současnosti, tj. květen 2004, není po ní ani památky. Stávající postoje k realitě jsou u této dívky bez excesů a uvedený zážitek dnes vnímá jako velmi zajímavou zkušenost.