Minulé životy - uvědomování VI.
Ivan Olenič

Zastavme se u toho, jak je pro regresní terapii důležité uvědomování si vjemů, které k nám přichází zvenčí, a kterým naše vědomí nepřikládá v danou chvíli význam. Ještě jednou se vrátím k tomu, jak s největší pravděpodobností funguje naše paměť. Samozřejmě, že to bude jen teoretické přiblížení skutečnosti a pro názornost použiji přirovnání k filmovému pásu. Představme si, že veškerá naše čidla, nejenom těch pět základních smyslů, vysílají neustále signály někam do záznamového média, jehož funkci by měl plnit mozek. Ten v každém okamžiku tyto informace vyhodnotí a v podobě vzorce je někde uloží. Tím místem pro ukládání všeho, co jsme schopni pomocí čidel vnímat, je paměť. Popsat činnost paměti až do úrovně genu si netroufám, spíše jen tuším, a proto nyní ten filmový pás.

Tedy, všechny získané informace se v daný okamžik v podobě obrazu uloží do jednoho filmového okénka. Jedna vzorcová informace za druhou, pěkně chronologicky. Ani když spíme nebo jsme v bezvědomí nezůstává žádné políčko bílé. Pomyslná kamera stále snímá obrázek za obrázkem. Každý okamžik je uložen spolu s informací o naší tělesné teplotě, tlaku, vlhkosti kůže, plnosti močového měchýře a střev a dokonce i počtu vlasů. Pokud si budeme obrázky zpětně prohlížet, samozřejmě nás některé informace nebudou vůbec zajímat, jiným budeme naopak přikládat velkou důležitost. Vždy podle toho, co na obrázku budeme hledat. Zavřeme - li oči a podíváme se na onen pomyslný filmový pás našeho života, nedohlédneme konce. Při uvolnění nebo v meditaci se můžeme po takovém pásu vydat a navštívit okamžiky zachycené na těch políčkách, které na pásu již z dálky svítí. Jsou to chvíle našeho života, kde se odehrálo pro nás cosi významného.

Zastavme se však nyní u těch políček, kde k záznamu došlo v době kdy jsme byli v tzv. stavu zúženého vědomí. Terapeuticky nejvýznamnější budou ta políčka, kde jsme prožili nějaké trauma. To jsou okamžiky, kdy jsme vystaveni takovému působení vnějších či vnitřních okolností, které vnímáme jako ohrožení života. V těle se začnou vytvářet endorfiny a vše se v našem organizmu mobilizuje k jedinému - přežít! Přestáváme vnímat bolest, únavu, ostatní okolní děje a všechny smysly a síly upínáme k jedinému, k objektu představující v tu chvíli největší nebezpečí. To může být osoba, věc, přírodní úkaz, zranění, nějaká nepříjemná událost a další. Přesto, že ukládání informace do okénka filmu probíhá úplně normálně, přeci jenom této informaci něco chybí. Je to tzv. vědomý komentář k dějům, které na obrázku probíhají. V případě, že zamyšleně přecházíme přes ulici, náhle se otočíme a vidíme jak se na nás řítí automobil, a ten nás následně srazí, vždy když vstoupíme do takového okénka na filmovém pásu, budeme vidět ten automobil a budeme cítit veliký, ochromující strach. Budeme cítit bušení srdce, ztuhlé nohy, budeme mít vytřeštěné oči. A budeme cítit bolest v místech, kde došlo ke zranění.

To jsme schopni komentovat, protože to jsme vědomě vnímali. Vše ostatní, tedy okolní děje zůstávají v ten okamžik jakoby ve tmě, nevnímáme je. Přesto tam byly a naše čidla je přijala a uložila do paměti. Na řece zrovna houkal parník nebo ulici přelétli rackové se svým typickým skřehotáním. Zdánlivě nedůležité věci v okamžiku, kdy nám jde o život. Za pár týdnů jsme z nejhoršího venku, pomalu zapomínáme na tu nepříjemnou událost, zranění se téměř zhojila. Za několik let už na tu nehodu ani nemyslíme. Sedíme na pláži v Portugalsku, sluníme se a vychutnáváme chvilky klidu a pohody. Skřehotající rackové dokreslují tu idylu. Z přístavu zatroubí parník. To jsou naše nejsilnější vjemy v tuto chvíli a paměť je ukládá a komentuje. ALE POZOR! Stejný vjem je někde hluboko v čase na našem filmovém pásu a nemá komentář. Je jenom doprovázen velikým strachem, bušením srdce, ztuhlýma nohama a vytřeštěnýma očima. BUM! Paměť na základě asociace přiřadí všechny pocity z neokomentované události z nehody do současného prožitku.

Co se to v našem filmu odehrálo si neuvědomujeme, jen prožíváme somatické obtíže rovnající se situaci při nehodě. A my nevíme proč. A nedozvíme se to, dokud se na to filmové políčko s nehodou nevrátíme, neprožijeme znovu, nerozhrneme tu tmu a neuvědomíme si tam ten parník a ty racky. Zúžené vědomí rozšíříme a událostem dáme smysl. Jak moc si s námi neokomentované situace dokáží v budoucnosti pohrát zná každý regresní terapeut. Psychosomatické obtíže, které se projeví často v odstupu mnoha let, dokáží člověka natolik trápit, že může skončit až v péči psychiatrů. Jedním takovým případem bych kapitolu o uvědomování příště ukončil.