Minulé životy - uvědomování VII.
Ivan Olenič

Pronásledují li nás bolesti nebo jiné psychosomatické obtíže, které jakoby nemají příčinu, je potřeba jít nazpět časem, příčinu nalézt a událost, ve které se nalézá, celou okomentovat tak, aby zůstala v našem vědomí jako jasný zápis, ve kterém nejsou pro naší paměť žádné nejasnosti.

Pan Petr byl šťastně ženatý, obklopen přáteli v soukromém i pracovním životě. Několik let nazpět se u něho začal objevovat bezdůvodný pocit strachu. Zprvu se snažil ho potlačovat, ale stav se zhoršoval. Napětí u něho vyvolávalo i sledování televize a v okamžicích vrcholení zápletky dobrodružného filmu nebo zpravodajské reportáže se třásl na celém těle. Lékař mu předepsal lehká psychofarmaka, nicméně něco z jeho paměti chtělo ven. Protože si to vědomě nedokázal uvědomit, provázely jeho stavy deprese a přátelé si toho začali všímat. Byl řidič z povolání, a proto i jeho přítel, majitel společnosti, pro kterou pracoval, měl obavy. Vše to vyvrcholilo jednoho večera, kdy s rodinou opět sledoval romanticko-dobrodružný velkofilm. Při klíčové scéně potápějící se lodi se ho zmocnil takový strach, že se třásl po celém těle, sesul se na zem a v křečích ho musela odvézt záchranná služba. Po aplikaci uvolňovacích injekcí byl ještě téhož večera propuštěn bez nálezu. Pod silnými psychofarmaky a s docházením na psychiatrii dokázal držet svoje obtíže "jen" v mírných projevech. Asi po dvou letech návštěv psychologa, který se snažil "nastartovat" pozitivní přístup k životu, se naučil "s tím nějak žít". Nicméně byl skleslý, depresivní a sám ze svého stavu nešťastný. Naši společní známí ho ke mně přivedli. On sám dal hned při prvním setkání najevo, že hodlá podstoupit vše, co ho vrátí do normálu.

Při prvním sezení jsem věnoval velkou pozornost dotazníku k celkové anamnéze klienta, kde uvedl, že asi před třinácti lety prodělal těžkou autonehodu s těžkým zraněním. Uváděl, že si nic moc nepamatuje, a že je to již hodně dávno, v současnosti téměř bez významu. Nechal jsem ho tedy vybavit si poslední událost, kdy skončil v nemocnici, a protože byl velmi citlivý, již po několika průchodech událostí se mu asociovala uváděná dopravní nehoda. Seděl sám jako řidič ve Škodě 1203, kterou vlekl jiný vůz na laně. Vlečné vozidlo jelo příliš rychle, a tak v zatáčce vyjel ze své jízdní dráhy nejprve na pravou stranu vozovky, odkud ho svodidla vrátila až do protisměru, kde se čelně střetl s kamionem. Následky takového nárazu se dají předpokládat, navíc Š1203 bylo vozidlo, kde řidič sedí hned za čelním sklem, prakticky ničím nechráněn.

Při prvních procházeních událostí si jeho paměť vybavovala jen krátké záblesky vědomí, kdy přicházel k sobě, protože byl celou dobu v bezvědomí a z vozu ho museli vyprošťovat hasiči. Vše popisoval jakoby v klidu, až mne napadlo zeptat se ho, odkud celou událost sleduje. Řekl, že z vrchu, že je mimo tělo. Bylo jasné, že ho musím dostat do těla, aby si to celé prožil tak, jako tenkrát. Uposlechl a snažil se zůstat v těle i po tom hrozném nárazu. Opona tajemství se začala zvedat. Čím dál tím víc byl schopen popisovat detaily nehody, okolí, postavy a svoje pocity. Filmový pás s uloženými informacemi jsme natolik zpomalily, že si uvědomoval, jak se bortí plechy a pomalu praská sklo. Uvědomil si, jak vznikla všechna jeho zranění i to, co se dělo po nehodě, když byl v bezvědomí. Důležitý byl prožitek strachu, kdy ztratil nad vozem kontrolu, a kdy již věděl, co bude následovat.

V těch okamžicích zoufale vší silou brzdil, křečovitě svíral volant a na těle zatnutý každý sval. Strach a bolest. Vše jsme mnohokrát prošli, až byla událost celá okomentovaná, bez bílých míst, každý detail popsán, až ztratila veškerý emoční i fyzický náboj. Při posledních průchodech událostí si Petr, který se nikdy duchovními věcmi nezabýval, uvědomil, že ve voze nebyl sám. Vedle na sedadle v kritický okamžik seděla jeho zemřelá babička, kterou miloval, a která ho při nárazu zadržela, aby si neroztříštil hlavu o masku kamionu.

I toto poznání bylo v daný okamžik žádoucí. Při následném rozhovoru jsme probrali hlavně to, jak se mu zážitek z nehody pokaždé restimuloval, když usedal denně za volant, kolik kritických situací na silnicích řešil, a vždy vlastně vyvolával staré bolesti novými podněty. Nedávno jsem ho potkal a tvrdil, že je to všechno pryč. Žádné strachy, žádné křeče. A žádné léky. Někdy stačí málo.