Reinkarnace a spasení v pohledu metainformatiky II.
Ing. Hynek Lauschman

2.2 Původ karmy resp. hříchu

Jako fakt nutno přijmout, že člověk si rozhodující část karmy přináší při svém zrození. Na tom, co nás v životě potkává v dobrém i ve zlém, jen v malé míře neseme přímou vinu či zásluhu. Většinu toho, co prožíváme, nelze plně kauzálně odvodit z našich myšlenek a činů v tomto životě. Leckteré nemluvně již má pohnuté osudy a třeba i umírá - je snad možno, aby bylo samo původcem svého utrpení? Pak se přirozeně ptáme, odkud se karma vzala, z jakého zdroje novorozenec svou karmu načerpal. Reinkarnační teorie odpoví: Karma se přenáší z minulého života do tohoto a z tohoto do následujícího. Karma novorozence je produktem myšlenek a činů v posloupnosti minulých vtělení.

V křesťanství stojíme před týmž problémem. Člověk se zjevně rodí již hříšný. Avšak odkud pochází tento hřích? V bibli explicitní odpověď nenajdeme. Křesťanská teologie vytvořila teorii "dědičného hříchu" či v jiné formulaci "poskvrněného početí", opřenou o nemnohé biblické náznaky. Lidský hřích pochází primárně od Adamova selhání v ráji. Všichni Adamovi potomci nesou následky jeho hříchu, jsou hříšní a páchají další hříchy. Těžké hříchy podléhají trestu "do třetího i čtvrtého pokolení". Tudy neseme následky hříchů svých předků, avšak prostřednictvím nepřerušených kauzálních linií jsme spojeni s veškerými hříchy spáchanými lidstvem od Adama.

Obě pojetí se shodují v nejpodstatnějším: za naši počáteční karmu resp. hřích jsou zodpovědní nějací lidé v minulosti, kauzalita tohoto přenosu sahá do nepaměti k provopočátkům lidstva.

2.3 Přenos karmy resp. hříchu

Informace tvořící lidskou duši - to je celý souhrn našich myšlenek, vazeb, souvislostí s jinými lidmi a věcmi, historie životních projevů a situací, souhrn kauzálních řetězců směřujících z minulosti do budoucnosti. Právě jen tyto informace tvoří duši, kromě nich neznáme už nic, o nějaké "prázdné duši" či "duši o sobě" nevíme.

Avšak právě těmito informacemi a už žádnými jinými je tvořena i karma. (Pojem hřích je obsahově užší, ale celá skutečnost, která se k němu váže, je naprosto stejná). Není nic v duši, co by nebylo součástí karmy, a naopak. Hovoří-li se o reinkarnaci, má se intuitivně na mysli reinkarnace duše - avšak není žádné duše mimo karmu, duše a karma je totéž. Tak i všechno, co o sobě dokážeme říci, jsou informace karmické povahy. Na aktuálním stupni duchovního vývoje se ztotožňujeme se svou karmou. Naše "duše" a stejně tak i naše "ego" je karma, nic víc.

Převtělující se duší tedy fakticky je sama karma. Člověk zemře a odevzdá svou karmu v určitém stavu. A narodí se další, nový člověk, který je pokračovatelem řetězce, který je novým nositelem oné karmy. Karma sama si vyžádala zrození nového člověka, aby byla nesena dál a bylo na ní pracováno.

Křesťanská alternativa téhož mechanismu se liší ve dvou směrech: v přenosu hříchu dává přednost genetické linii ("do třetího i čtvrtého pokolení") a netrvá na zachování osobnostní kontinuity. Nedostáváme právě jen celý hřích někoho zemřelého, nic víc a nic méně. Jde o náklad složený z toho, co tu zanechali ti před námi, či dokonce co bylo sňato z našich současníků. To vysvětluje některé kontroverzní výsledky regresní terapie, kdy např. značný počet žijících současníků se cítí být novou inkarnací téže osobnosti z minulosti.

Zaklenutí obou koncepcí jedinou teorií je nabíledni: Náš počáteční hřích či karma pochází od nějakých lidí z minulosti. Nakolik jeden dřívější nositel téže karmy převažuje, blíží se situace reinkarnačnímu modelu. Případ od případu tak mohou být nalezeny "důkazy" potvrzující i vyvracející reinkarnační učení. Tento syntetický pohled je velmi blízký pojetí C. G. Junga.

Shrnuji: Otázku přenosu řeší karmické a hříchové systémy rozdílně, jde však o speciální případy téhož jevu.

2.4 Spasení z milosti

Spasení z milosti: Bůh bere na sebe náš hřích, člověk nezaslouženě dochází cíle z Boží moci. Zastánci tradičního pojetíkarmického principu to považují za křesťanský sebeklam.

Dochází jogín či buddhista svého cíle jen vlastní silou? Propracovává se stupeň za stupněm po jakémsi schodišti, až vylezeúplně nahoru? Nikoliv. Pracuje na sobě určeným způsobem, přetváří svou osobnost určeným směrem. Avšak rozhodující okamžik, přijde-li vůbec, přichází sám, docela nečekaně. Tato událost je nepochybně podmíněna prací adepta na sobě samém, není to však vlastní výkon. Celé předchozí duchovní cvičení bylo přípravou, uzpůsobováním se, přetvářením své osobnosti k tomu, aby k cílové přeměně vůbec mohlo dojít. Avšak ona sama je pro adepta tajemstvím před i po tom, kdy ji zažívá.

Křesťan řekne: Spasení není můj výkon, není to moje zásluha. Mohu svou cestu ke spasení zkazit, mohu se potácet na jednom místě či dokonce vydat se opačným směrem. Nemohu však svou silou dojít cíle. Vše, co pro své spasení mohu a musím udělat, je touha a víra, upřímné pokání a svěření se do Božího vedení. Mým úkolem je milovat Boha nade vše a milovat bližního jako sebe samého. Avšak to nejpodstatnější zůstává v rukou Božích, on sám rozhodne, zda vůbec a kdy mě vysvobodí.

Jogín i křesťan pracují na tom, aby se uzpůsobili a přihotovili k proměně. Shodně ji očekávají jako něco, co přichází samo, pro co je třeba se připravovat, co však nelze vyvolat či způsobit vlastním rozhodnutím. Není to skok na druhou stranu propasti, ke kterému se v určitém okamžiku rozhodneme. Usilujeme být připraveni na správném místě - abychom se mohli náhle octnout na druhé straně.

Východní nauky kladou důraz na vlastní přípravu, na splnění podmínek, které jsou kladeny na nás. Povýšením tohoto zřetele na jediný aspekt přeměny pak vzniká dojem, že člověk dosahuje cíle vlastním úsilím. Křesťanství zdůrazňuje Boží čin, rozhodující akt Boží moci v procesu spasení člověka. Redukce přeměny pouze na tuto stránku vede k představě, že Bůh poskytuje milost bez zřetele k našemu úsilí.

Shrnuji: Boží zásah na konci duchovní cesty je přítomný v karmických i hříchových systémech.