ÓDIN - severský mág, bojovník a básník III.
Tatiana Bůžeková

Všichni tři hlavní Ásové severské mytologie - Ódin, Týr a Thór - byli bohové války: pro Germány byla válka jedním z nejdůležitějších aspektů života lidí a bohů. Boj se přitom nechápal jen jako pozemská záležitost, ale byl zakomponovaný do celosvětového uspořádání (v tom se Germáni nelišili od jiných indoevropských národů a mnoha dalších tradičních společností). Dějiny světa podle germánských mýtů začínají válkou bohů, pokračují neustálými střety pořádku a chaosu a nakonec končí velkolepou a pochmurnou vizí Ragnaröku - poslední eschatologické bitvy, ve které téměř všichni bohové a celý svět zanikají v krvi a plamenech.

V takovémto kosmickém boji hraje Ódin prvořadou roli. Právě on začíná první válku mezi bohy hodem svého slavného oštěpu Gungniru, který nikdy nemine cíl. Spolu s jinými bohy se Ódin zúčastňuje uspořádání světa a přitom kouzelným řetězem, vykovaným trpaslíky, spoutává strašného vlka Fenrira, hrozícího záhubou bohům. To Fenrir podle mýtů bude příčinou Ódinovy smrti, když na konci věků přetrhne řetěz a spolu s dalšími bytostmi podsvětí způsobí zánik světa. A právě Ódin v této poslední bitvě povede do boje svou družinu einherjů - vybraných hrdinů, jediných smrtelníků, bojujících s chaosem spolu s bohy.

Ódinova družina sestává z bojovníků, kteří zahynuli v boji. Právě takováto "privilegovaná" smrt je propustkou do Valhally. Ostatní lidé se po smrti podle germánských představ dostávají do království mrtvých Hel, a tedy nemají šanci zúčastnit se poslední bitvy bohů a být při zrodu nového světa. Avšak ještě další formou "privilegované" smrti bylo obětování se Ódinovi. "Ódinovští" hrdinové severských ság se chovali přesně podle Ódinova vzoru: muži, obětovaní Ódinovi oběšením nebo oštěpem, opakovali jeho vlastní oběť, kterou přinesl "sobě samotnému". Takovým byl například hrdina Hadding, který podle Saxa Grammatica odešel ze světa ódinovským způsobem, tedy veřejně se oběsil. U Plutarcha nacházíme zprávu, že se poražení Kimbrové a Tetoni věšeli na stromech a ojích vozů, což mělo zřejmě význam podobný oběti: ten, kdo přežil, obětuje se sám (a to oběšením), protože vedle smrti v boji je to jediná vhodná forma smrti pro bojovníka.

Přechod z "barbarské" germánské společnosti ke křesťanství, který na hranicích Římské říše začal už v prvních stoletích existence křesťanství jako státního náboženství, byl pomalý a složitý; severské národy odolávaly misionářům ještě velmi dlouho. Staré pohanské představy však ani po přijatí křesťanství nezmizely, ale byly začleněné do nového náboženského světonázoru. Křesťanská doktrína byla v mnohém protikladem germánským tradicím, a to zejména ve vztahu k boji a válce. Jedním z výsledků obdivuhodné syntézy křesťanské morálky a germánských představ o nejstatečnějších Ódinových bojovnících bylo vytvoření středověkého ideálu rytíře. V pochopení toho, jakým způsobem byla přijímána a interpretována některá křesťanská dogmata, zdánlivě protiřečící germánskému světonázoru, hraje rozhodující úlohu postava Ódina.

Ústřední mystérium germánské teologie - Ódinova oběť na světovém stromě - má výraznou vnější podobnost s ústředním mystériem křesťanství - obětí Krista na kříži. Není to však podobnost jen vnější; Ódinova smrt a znovuzrození v novém stavu moudrosti podobně jako smrt a zmrtvýchvstání Ježíše se odehrává ve prospěch lidstva. Proto při vší významové odlišnosti těchto dvou obětí postava Ježíše nebyla pro Germány nepřijatelná. Křesťanští misionáři, kteří často využívali staré představy na ulehčení pochopení křesťanských myšlenek, se obrátili rovněž k obrazu Ódina - vůdce nebeských hrdinů, podobného obrazu vítězného Krista - vládce nebeského vojska (obraz, používaný už byzantskými císaři): každý věřící musí být věrný Kristovi stejně jako je družina Ódina věrná svému božskému náčelníkovi a jako je družina královských vazalů věrná svému pánovi. Staré germánské pouto věrnosti vůdci bylo tedy přeinterpretované v křesťanském kontenxtu a začleněné do nového náboženského sytému, přičemž se stalo jedním z pilířů středověké společnosti. Germánsko-křesťanská syntéza tak dala vznik ideálu rytíře, kterého základní povinností je věrnost svému suzerénovi. Tento suzerén mohl být chápán jako pozemský vládce, ale také jako vládce nebes: později rytířské válečné rady byly založené právě na této představě.

Kromě věrnosti svému pánovi, rytířský kodex cti přebral také mnohé tradiční germánské normy chování bojovníka: odvahu a statečnost v boji, zručnost v zacházení se zbraněmi, lov jako oblíbenou kratochvíli, umění poezie, štědrost, věrnost příteli, lhostejnost k pozemskému majetku. Ale postupně do tohoto obrazu pronikly čistě křesťanské hodnoty a rytíř se stal obráncem chudých a pokořených a bojovníkem za spravedlnost na tomto světě. Jako odměnu za plnění válečných povinností měl příslib vstupu do nebeského království, kde se připojí ke Kristovu vojsku.

Ale pokud některé Ódinovy charakteristiky byly pro zprostředkovatele křesťanství přijatelné, jeho "démonická" stránka k nim nepatřila. Byla asociována s ďáblem a přešla do lidové démonologie. Víra v lykantropii, přeměnu člověka na zvíře, a v tlupu čarodějnic a démonů, prohánějících se po obloze, byla rozšířená během celého středověku a v severských oblastech se zachovala do 19. století.

Temné Ódinovy vlastnosti, ve starogermánské vizi světa těsně související s moudrostí a kouzly, přestaly patřit nejen k obrazu nebeského boha, ale také k ideálu hrdiny. Bojovníci, kteří mohli dostat záchvat bojového šílenství, už v pozdějším období nebyli integrální součástí vojenského společenství, i když králové a vůdcové ještě dlouho využívali jejich služeb. Jejich činy začaly ohrožovat celou společnost, a proto se zabijáci a násilníci, v záchvatu bojového šílenství podobní divým šelmám, dostávali mimo zákon. Nejlépe je nám tento typ bojovníků známý ze skandinávských pramenů: idea posvátnosti boje tu přežívala nejdéle. Ale také zde byli tito muži, neschopní ovládnout své druhé "zvířecí já", vnímáni jako nebezpečná síla. Spolu se zločinci byli vyhnanci a tvořili marginální složku společnosti. Slovo berserkr jako synonymum slov "vlk", "vyhnanec", "zločinec", "nacházející se mimo zákon" má od 11. století v historických pramenech už jen negativní význam…