Náboženské směry - Buddhismus

Asijské světové náboženství bylo pojmenováno podle svého zakladatele Buddhy Siddhárty Gautamy.

Podle jeho vlastních slov nebyl on sám původcem této víry, nýbrž jen znovuobjevitelem prastarých, zapadlých pravd. Buddhismus skutečně pramenil ze spirituálního protihnutí vůči bráhmanismu asi kolem r. 600 př. Kr. Právě učení z znovuzrození a o karmanu jsou součástí indické víry, přesto však nenachází buddhista osvobození od utrpení, ani v mechanických ritech bráhmanů ani ve vyhladovění fyzického těla, jak činili asketové. Buddha volil "střední cestu", byl pragmatik: askeze mu sloužila sebeovládání, avšak podle něho jen duch v dobře živeném těle je schopen poznání.

Buddhismus je určován myšlenkou, že veškeré bytí je strastné. Fáze života, které jsou naplněny radostí, se ukazují jako lákavé, nemají však trvání; ztráta radosti znamená novou strast. Tak má ten, kdo miluje mnohé věci, také mnohá utrpení, a jen ten, kdo je bez lásky, bez vášně, je také bez utrpení. Jestliže jediný život sám o sobě už znamená strast, pak součet znovuzrození je ještě o mnoho bolestnější. Tak také sebevražda není cestou, jak uniknout strasti, přivodí jen novou existenci, která může být špatným činem dokonce ještě bídnější než ta předchozí.

Přitom buddhismus nechápe znovuzrození jako stěhování duší; duše neboť Já totiž podle jeho pojetí vůbec není. Spíše je "bytí" osoby tvořeno kombinací těla, cítění, vnímání, hnutí ducha a vědomí, které vznikají působením karmanu dřívějšího života. Příčinu znovuzrození spatřuje buddhista v prvé řadě v žádostivosti, která váže člověka k jeho bytí. Avšak i nevědění, tj. neschopnost chápat příčiny strasti, poutá člověka ke koloběhu nových zrození. Tak může být zrušení strasti dosaženo správně jen zrušením žádostivosti a nevědomosti.

Řada příkazů, Osmidílná stezka, tam vede toho, kdo hledá spásu. Nachází svou spásu v nirváně, úplném vyvanutí osoby, výstupu z věčného kruhu znovuzrození. Zprvu byl buddhismus zaměřen jen na mnišství a kázání, počet jeho přívrženců byl podle toho nepatrný. S rozšířením buddhismu za indického krále Ašóky (274 - 236 př. Kr.) ustoupily abstraktní a těžko pochopitelné představy o bytí poněkud do pozadí. Buddhistickým laikům stačilo, aby hledali svou spásu v hromadění pozitivního karmanu, v lepších znovuzrozeních, až se jim nakonec nabídne ve vyšší existenční podobě možnost probuzení.

Už čtyři měsíce po smrti historického Buddhy v roce 483 př. Kr. se sešel první mnišský koncil. Protože Gautama neurčil žádného následníka, nýbrž sám postavil učení na vrchol víry, ukázala se brzy nutnost udržet ho. Tak byl - jak bylo tehdy obvyklé - recitací a učením nazpaměť sestaven kánon Buddhových slov.

Druhý koncil bylo nutno uspořádat o sto let později, aby se upravily neshody ohledně kázně řádu. Na tomto koncilu se rozdělil buddhistický řád na théravádiny a mahásanghiky, což vedlo k pozdějšímu, v dějinách buddhismu mimořádně významnému rozdělení na hínajánu a mahájánu.

Pod patronátem krále Ašóky, který povýšil buddhismus na státní náboženství, zasedal v roce 253 př. Kr. třetí koncil, který nově přepracoval během devítiměsíční práce texty théravády. Tento kánon byl v 1. stol. př. Kr. nakonec zachycen písemně v jazyku páli. Ve stejnou dobu vystoupila v Indii s mahájánou nová forma buddhismu, která ukazuje pro široké vrstvy věřících reálně uskutečnitelné cesty vykoupení.

Podstatné rozdíly spočívají jednak ve víře mahájány v absolutno, na němž má účast každé bytí, a jednak v pohledu na cestu, která vede ke spáse. Jestliže v hínajáně arhatové jdou svojí cestou jen sami, je v mahájáně vykoupení možné s pomocí zvenku. Takového pomocníka, jak se stát bódhisattvou, představuje nirváně nadřazený cíl. Ve 2. stol. po Kr. vznikla v Bengálsku okultní forma buddhismu, tantrajána , která prodělala v 8. stol. svou dobu rozkvětu. K němu se počítají školy mantrajány a vadžrajány, které přisuzují mluvenému slovu nejen magickou, nýbrž i spásnou sílu. Kouzelná slova mantrajány se zbásňují ve vadžrajáně do zárodečných slabik, jimiž se dá vyjádřit povaha vlastní každé bytosti.

Rozšíření buddhismu po celé Asii začalo už velmi brzy. Země, ještě dnes buddhistické, jako Nepál a Srí Lanka, se setkaly s Buddhovým učením ve 4., resp. 3. stol. př. Kr., nestaraly se však samy o žádné rozhodující další šíření. Významným okamžikem pro budoucí expanzi do východní Asie bylo uchycení se buddhismu podél velkých karavanních cest v centrální Asii. Odtud se dostal během dynastie Chan (206 př. Kr. - 220 po Kr.) do Číny. Jestliže byl buddhismus zprvu jen náboženstvím cizinců v pohraničních provinciích, přinesl ho r. 148 Parth An Š'-kao do tehdejšího politického centra říše, do Luo-jangu. Po zániku dynastie Chan vládla v Číně až do doby Suej (581 - 618) jistá politická nestabilita, která dopomohla buddhismu k větší síle. Roku 355 dostali Číňané dovolení stát se buddhistickými mnichy a asi do r. 400 přeložili kolem 1200 mahájánových děl do čínštiny. Až do konce 5. století našel buddhismus v Číně nakonec početný houf stoupenců a zapustil pevné kořeny.

Čínský buddhismus je založen na mahájáně, se silným zdůrazněním cesty bódhisattvů. Avšak přijal zcela speciální rysy jiných čínských náboženství, což mu dopomohlo k enormnímu misijnímu úspěchu. Jestliže bylo vlastně nutno odpoutat se od světa a osvobozením od žádostivosti usilovat o probuzení, bylo např. do Buddhových legend vloženo, že Buddha ve svých dřívějších životech dosáhl mnohé dobré karmy vzornou povinností dítěte. Také čínská buddhistická terminologie se silně opírala o taoismus; ve víře v příbuznost obou nauk vznikla legenda, že to byl vlastně Lao-c', kdo obrátil "barbary". Doba přibližně od r. 500 až do dynastie Tchang (618 - 907) byla asi nejplodnější érou čínského buddhismu.

Bylo založeno celkem osm hlavních škol (sekty šingon, tendai, džódó), mezi nimiž je nejvýznamnější čchan (viz zen). Je poslední pravou novou tvorbou buddhistického myšlení, která je sice silně ovlivněna taoistickým myšlením, avšak přes Inda Bódhidharmu (kolem r. 500), který je jejím legendárním zakladatelem, je spojena s indickou tradicí. Podporován císařským domem, zažil buddhismus během doby Tchang v Číně svou dobu rozkvětu. Avšak už brzy růst náboženského společenství postavil říši před ekonomické problémy. Hospodářsky neproduktivní kláštery odebíraly říši lidi a materiál. To vedlo k velkému pronásledování buddhistů od r. 845, které končilo v rozsáhlé sekularizaci (zesvětšťování) klášterního majetku. Kromě toho byli četní mniši a mnišky násilně převáděni do laického stavu. Dynastie Sung se stavěla sice vůči buddhismu celkem pozitivně, avšak doba rozkvětu náboženství už minula.

Dvě školy na sebe nyní soustředily náboženský zájem buddhistů: amidismus a sekta Čchan. Jedna kázala tichou meditaci "tichým sezením", druhá se zabývala "paradoxy", kung-any (japonsky: kóan). Nelze podceňovat vliv buddhismu na konfucianismus té doby; nakonec mu dopomohl dokonce k nové popularitě.

Od 16. stol. došlo k velkému splývání různých buddhistických škol, v 18. stol. dokonce k syntéze s částmi lamaismu, kterou způsobila integrace Mongolů a Tibeťanů. I přes komunistický systém, který dnes ovládá Čínu, hraje buddhismus v životě Číňanů stále ještě roli, kterou nelze podceňovat. Z Číny se dostal buddhismus především do Koreje a Japonska.

Do Koreje přišla Buddhova nauka r. 372 a rozšířila se rychle v příštích 50 letech. Kolem r. 600 se stala státním náboženstvím a nejsilnější duchovní silou v říši, až jí konfucianismus v r. 1392 připravil náhlý konec. Přesto však už korejský buddhismus sehrál svou nejdůležitější úlohu, působit jako zprostředkovatel mezi Čínou a Japonskem.

Po svém příchodu do Japonska kolem r. 550 po Kr. musel buddhismus zprvu bojovat s odporem šintoismu. Avšak po protekci buddhismu od Šótoku Taišiho došlo ke splynutí, v němž se světy bohů vzájemně stále více přizpůsobovaly a dostaly v 9. stol. označení Rjóbu-Šintó. K nejvýznamnějším buddhistickým školám patří sekty Tendai a Šingon, které byly do Japonska zavedeny během doby Heian (794 - 1186). I když pocházely původně z Číny, dostaly v Japonsku svou vlastní podobu. Zatímco byly spíše náboženstvím šlechty a lepších kruhů, cítil se národ přitahován k buddhismu Amidy (viz amidismus), který mu sliboval spásu pohodlnou cestou.

První sekta amidismu byla založena v Japonsku r. 1124 a v době Kamakura (1192 - 1335) vystupoval do popředí amidismus společně s čchanem, resp. zenem, zavedeným asi ve stejné době. Počátkem 16. stol. se dostal buddhismus do krize vlivem konfucianismu a šintoismu, které se mu stavěly na odpor. Krize pro něj znamenala ustrnutí až do 18. stol. Restaurací Meidži r. 1868 se zdálo, že doba buddhismu v Japonsku je u konce, přesto však získal počátkem 20. stol. zase nové příznivce, takže dnes je po šintoismu nejvíce rozšířeným náboženstvím Japonska.

Tolik o rozšíření buddhismu přes středoasijskou cestu. Z oblastí, kam vnikal z Indie, jsou důležité zejména Tibet a jihovýchodní asijská oblast. Do jihovýchodní Asie, kde také dnes ještě hraje významnou roli, byl buddhismus přinesen od 5. stol. společně s hinduismem indickými přistěhovalci.

Po 11. stol. přešlo učení v Barmě, Thajsku a Indočíně od dosud převládající mahájány k théravádě, která se udržela na Cejloně a odtud přišla do jihovýchodní Asie. Do Tibetu se dostal buddhismus kolem r. 700 ve formě tantrismu a mahájány. Také zde byl vystaven odporu domorodého náboženství bon. Přesto mohli být získáni mnozí věřící z řad prostého lidu pro tantrismus jeho magickými praktikami. Koncem 8. stol. se upevnil vliv buddhismu královskou podporou, avšak pronásledování buddhistů o 50 let později mu dalo asi na 100 let opět z Tibetu vymizet. Na počátku 11. stol. zažil tibetský buddhismus nové oživení indickými mnichy. Splynutím s prvky bonu vznikl lamaismus, forma buddhismu, v níž lamové hráli jako osobní duchovní vůdcové důležitou roli. Vyvinuly se nyní četné lamaistické řády, z nichž se stal nejvýznamnějším nakonec Řád Žlutých čepic, protože z něho vyšel dalajlama, který byl od r. 1642 světským i duchovním panovníkem Tibetu.

Ačkoli 14. dalajlama od svého útěku před Číňany v roce 1959 žije v indickém vyhnanství, je religiozita Tibeťanů dodnes nezlomena. Po svém rozšíření v celé Asii nachází buddhismus od poloviny tohoto stol. stále více stoupenců i v Evropě a Severní Americe. Přitom je ve středu zájmu především zen.

Zpět