Tento směr uvnitř evangelické církve vznikl kolem r. 1920 a zdůrazňuje transcendentnost Boha, proti níž každý lidský způsob poznání nebo lidské náboženství je vlastně nedostatečné.
Dialektická teologie zdůrazňuje nepochopitelný, ale rozhodující rozdíl mezi člověkem a zjevením pomocí paradoxů (čas-věčnost, poslušnost-víra). Hlavním zástupcem tohoto hnutí, odvolávajícího se zejména na Kierkegaarda, je Karl Barth, Rudolf Bultmann, Friedrich Gogarten a Eduard Thurneyssen.