Náboženské směry - Judaismus

Pojem judaismus (židovství) se nedá jednotně definovat. Popisuje nejen náboženství, nýbrž celkové kulturní, politické a filozofické prostředí.

Učení rabíni pohlíželi na židovskou obci jako na celek. Společná odpovědnost, společný osud a příbuzenství všech jejích příslušníků shrnovali uznačením "celek Izraele" (kelal Jisrael). Je to poukaz na jednotu nejen jako na společenskou realitu, ale také na její historické a duchovní aspekty.

Za Žida je považován ten, kdo pochází ze židovské matky nebo přestoupil k židovství podle ortodoxní normy. Ve státě Izrael dnes platí toto tradované pravidlo jako právní základna pro definici židovské národnosti. Je ještě doplněno doložkou: "... ten, kdo se nehlásí k žádnému jinému náboženství." Židé odvozují svůj původ od Abraháma, jenž dostal od Boha příkaz vyjít z Uru v Chaldeji do země, kterou mu Bůh ukáže. Tato země je Božím zaslíbením toho, že Abrahámův rod ho pozná jako jednoho a jediného Boha a bude plnit jeho příkazy. Rané dějiny Izraele v první čtvrtině 2. tisíciletí př. Kr. mohou být sotva rekonstruovány přesně.

Abrahámovo putování se chápe asi jako putování nomádského národa mezi jinými. Nové je, že pokus, usadit se v nějaké krajině, se neděje ve znamení lokálního boha, nýbrž na rozkaz Boha, který zcela uniká zlidšťující představě. Konkrétně srozumitelný je jen jeho zákon, že nebudou mít kromě něho žádné jiné bohy, a příslušné rituální předpisy (např. obřízka jako znamení smlouvy) a životní pravidla. Hladomor vyhnal národ do Egypta. Kolem r. 1280 př. Kr. ho Mojžíš přivedl zpět do zaslíbené země. Podle Jákobova nového jména byl národ nyni zván Izraelem. Mojžíš mu dal tóru, jíž se míní v užším smyslu pět po něm pojmenovaných knih a jež obsahuje zákon.

V širším smyslu však tóra znamená také její další rozvinutí a ústní tradici za měnících se historických podmínek. Jedinečnost pojmu Boha, tóra a zaslíbená země byly prvky smlouvy mezi Bohem a jeho vyvoleným národem. Jestliže vyvolení bylo v pozdější době více odpovědností než nárokem, bylo prosazováno při zpětném dobývání země zprvu vojenskými prostředky. Za vojevůdce volili krále, jako kolem r. 1020 př. Kr. Saula a kolem r. 1000 př. Kr. Davida, který dobyl Jeruzalém a učinil ho hlavním městem. Pro svou věrnost zákonu se stal předobrazem Mesiáše, který jednou přinese Izraeli a celému lidstvu mír. Jeho syn Šalomoun (kolem r. 961) postavil první chrám jako sídlo Boha. Sociální a náboženské nepřístojnosti vedly k odpadnutí deseti ze dvanácti kmenů Izraele. Ty utvořily vlastní království na severu země, kmeny Juda a Benjamin tvořily království judské, kterému zůstalo vlastnictví chrámu jako národní svatyně.

Vyvražďování Židů za 2. světové války vedlo ke sbližování sionistických i universalistických bloků v židovském národě a projevuje se dodnes. Vnější formy náboženské praxe jako obřízka, slavení šabatu, předpisy týkající se stravy a synagogální bohoslužby se od doby zničení jeruzalémského chrámu (r. 70) staly hlavními znaky praktikovaného židovského náboženství až do našich dnů.

Židovství nevytvořilo žádnou systematickou teologii, jak tomu bylo třeba v případě křesťanství. U židovské nauky a teologie se jedná o všeobsáhlé bohatství životních zkušeností, ne o dogmatický věroučný systém. Navzdory četným snahám zdůrazňovat učení a vědění v náboženství jako za rozhodující faktor, vždy znovu se prosazovalo přednostní právo praktické zbožnosti. Základním pramenem této zbožnosti je úcta, chvála a klanění Hospodinu. Touto vírou založilo židovství monoteismus.

V počátečních dobách se Izraelité touto vírou zřetelně odlišovali od svého okolí, protože všechny sousední národy praktikovaly polyteismus. V knize Deuteronomium 6,4 čteme tento důležitý výrok: "Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný." To je Šma'Jisrael (slyš, Izraeli). Každý Žid recituje Šema dvakrát denně, ráno a večer. Tak se má také modlit v poslední hodinu svého života. Potud se dá Šema chápat jako vyznání víry tak, jak je chápou křesťané. Židovští mudrci neformulovali žádný pojem pro Boží stvořitelskou moc. Spíše se ptali, zdali Bůh stvořil svět ze spravedlnosti nebo spíše z lásky. Nechali odpovídat Boha: "Kdybych stvořil svět jen slitovností, vaše hříchy by se neustále vršily; naproti tomu, stvořím-li ho přísným právem i slitovností, kéž existuje!" Takový způsob otázek a odpovědí udržuje "teologickou dimenzi" židovství. Týká se celého bytí člověka, nevynechává žádnou oblast života, těla, vztahů, společnosti atd.

Život vůbec je podle biblicko-židovského chápání posvátný. Proto židovská tradice přijímá člověka kladně i s jeho chybující existencí. Spisy hebrejské bible nás zpravují o Božím přebývání se svým vyvoleným lidem Izraelem. Jsou to zprávy, které nijak nezamlčují hříšný život tohoto lidu. Velcí vůdcové jako třeba Mojžíš, obdaření králové a proroci vždy znovu vystupovali před svým lidem jako Boží vyslanci. I oni sami byli obtíženi chybami, což židovská tradice ovšem nepopírá.

Bůh Izraele miluje lidi, ale je také přítelem spravedlnosti. To je základním kamenem židovské víry až do současnosti. Tóra obsahuje zprávy o začátku, ale i nejdůležitější pokyny a zákony. Po uctívání Boha je úctívání tóry druhým základním pramenem židovství. V každé synagoze je schrána, ve které se uchovává tóra ve formě svitků. Šabat je posvátný den židovství. O šabatu se shromažďují lidé v synagoze, aby vyslechli úryvek z tóry. 54 týdenních odstavců za rok, takže během jednoho roku se přečte celá tóra. V pozdějších spisech hebrejské bible se objevuje očekávání Mesiáše. Mesiáš je jeden z Božích vyslanců, který má svůj lid přivést ke konečné spáse. I dnes je v židovství očekávání Mesiáše živé. Jednotlivé výrazy jsou ovšem velice rozdílné: sahají od jednotlivé postavy zachránce až po vypuknutí mesiánského věku. Pro životnost židovství a pro jeho nepřetržité trvání v dějinách je charakteristické předávání víry. Probíhá v každé rodině prostřednictvím pevně v ní zakotvené kultury svátků. Vedle šabatu, který se radikálně vyčleňuje z posloupnosti všedních dnů a je vyhrazen klidu a Boží chvále, má židovské náboženství i důležité hlavní svátky.

Pesach se slaví na památku zázračného vysvobození Izraelců z egyptského otroctví (2. kniha Mojžíšovau 12 a 13). Začíná úplňkem měsíce nisanu (březen/duben). Ústředním rituálem je hostina, ke které se shromažďují příbuzní a přátelé. Domácí slavnost probíhá podle pevného řádu (hebr. seder), odtud název "sederový večer". Svátek týdnů (hebr. šavuot) se slaví 7 týdnů po pesachu. Připomíná zjevení Boží na Sinaji (2. kniha Mojžíšova 19-20).

Svátek stánků, "pod zelenou" či "svátek sklizně" (hebr. sukot) chce udržet vzpomínku na dobu, kdy izraelský lid putoval pouští. Začíná úplňkem podzimního měsíce tišri (září/říjen). Na památku nouzových obydlí Izraelců na poušti se staví chýše. Tento svátek stánků se slaví několik dní a končí slavností radostí z tóry (hebr. simchat tora). Ústředním bodem oslavy je tóra, Boží pokyny, jako zdroj radosti. Nový rok (hebr. roš ha-šana) se slaví v měsíci tišri (září/říjen). Charakteristickým znakem je troubení na šofar (beraní roh).

Desátého dne měsíce tišri je Den smíření (hebr. jom kipur). Je to vrchol svátků. Vyznačuje se osobním obrácením a smířením s bližními.

Večer 24. kislevu (listopad/prosinec) začíná svátek chanuka. Je to "slavnost světel" se vzájemným obdarováním. Má být připomínkou znovuvysvěcení chrámu v Jeruzalémě (1. knihu Makabejskou 4,51-59; 2. knihu Makab. 10,1-8). Svátek purim začíná 14. resp. 15. adaru (únor/březen). Radostně připomíná židovstvu velkou ženu Ester, která svou odvahou zachránila kdysi izraelský lid před zkázou (kniha Ester).

Dnes existuje více židovských zastřešujících organizací na státní a světové úrovni, ale žádná si nedělá jedinečný nárok na zastoupení. Již ve středověku se vytvářely dva typy židovsko-náboženského života, které působí dodnes: sefardické židovství ve Španělsku a Aškenázové ve Francii a Německu. Dnešní židovství je však více určováno rozdíly, které vznikly skrze židovský vztah k osvícenství v 18. a 19. stol.

Předně je tu ortodoxní židovství, které se samo raději nazývá "věrné tóře". Ortodoxní Židé vidí svůj lid jako zvláštního svědka před světem. Boží přikázání a pokyny a výroky rabínů (talmud) jsou přísně dodržovány (slavení šabatu, zákaz vepřového masa, oddělené požívání masných a mléčných výrobků - košer strava). Často se oblékají do černého a nosí zvláštní účes.

"Liberální" nebo "reformní" židovství věří na pokrok v Božím zjevení a počítá se změnami během historického vývoje. Při bohoslužbách se používají hudební nástroje; existují ženy - rabínky, modlitby probíhají v národním jazyce. Předpisy o stravě nejsou závazné. Jako "konzervativní židovství" bychom mohli označit střední polohu. V otázkách zjevení smýšlí podobně kriticky jako liberálové, na rozdíl od nich však více zdůrazňují hebrejský jazyk a kulturu jako jednotící pouto.   

Zpět