Náboženské směry - Pravoslavné církve

(Ortodoxní církve) Termín "ortodoxní" je odvozen z řeckých slov orthos (pravý) a doxa (sláva), v předkladu tedy značí "pravé slavení". Pravoslavné církve svou identitu neodvozují jen ze správnosti a úplnosti učení, ale především z autentičnosti bohoslužebného života.

Ze všech církví, které vzešly z raně křesťanské církve východořímského císařství, se dají z pohledu historie rozlišovat dvě hlavní skupiny: pravoslavné církve, které vzešly z byzantské říšské církve, a starobylé církve Východu, které se od nich pro některé rozdíly v nauce oddělily (viz koptická církev, etiopská církev, arménská církev, nestoriáni aj., ale též maronité). Po starých patriarchátech Alexandrie, Konstantinopole a Jeruzaléma, které se odloučily po východním církevním rozkolu (1054) od římskokatolické církve, protože odmítaly svrchovanost římského biskupa nad celou církví, vznikly r. 1589 ruská pravoslavná církev jako samostatný patriarchát a v 19. stol. větší počet pravoslavných národních církví: v Srbsku r. 1830, v Řecku 1833, Rumunsku 1856, Bulharsku 1879 atd.

Různé pravoslavné církve v souhlasí ve věrouce a v učení o svátostech, odlišují se však v církevním jazyce, používané liturgii a mají každá vlastní právní autonomii. Pravoslaví však nemá tak propracovanou věroučnou nauku, jak je tomu v latinské církvi. Římskokatolická církev uznává platnost svátostí, udělovaných v pravoslavných církvích, protože u pravoslavných je zachována apoštolská posloupnost. Dekret 2. vatikánského koncilu o ekumenismu (Unitatis redintegratio) a vzájemné zrušení klateb z roku 1054 papežem Pavlem VI. a cařihradským patriarchou Athenagorem I. v r. 1965 jsou milníky na cestě ke znovusjednocení, jemuž stojí v cestě jako překážka jen rozdíly církevně právního rázu.

Zpět