Náboženské směry - Taoismus

Nauka o "cestě" (tao) je jedním z pestrých jevů čínského duchovního světa. Slovo tao míní v čínské tradici cestu, kterou se má člověk dát ve světě, tedy určitým způsobem princip řádu, který upravuje soužití lidí ve společnosti. V širším smyslu se s ním pojí i "nebeské" tao, které zajišťuje harmonickou souhru kosmických sil.

"Cesta" dostává pak další význam v Tao-te-ťingu, který zaujímá jak ve filozofickém, tak v náboženském taoismu centrální postavení. Popisuje se tam jako nepojmenovatelný, beztvarý a neohraničený, jako pramen všech věcí, z něhož vznikl vesmír.

Druhé elementární dílo taoismu, pojmenované podle svého autora, je Čuang-c'. Popisuje v krátkých anekdotách ideální život jako návrat k pravé lidské povaze, která se vyznačuje wu-wej, neznalostí a nežádostivostí. V této filozofické formě taoismu ještě nestojí v popředí touha po nesmrtelnosti nebo elixírech prodlužujících život. Vyskytuje se teprve s alchymií a náboženským taoismem, který se formuje ke konci doby Chan (206 př. Kr. - 220 po Kr.), když nezávisle na sobě seskupila kolem sebe četné stoupence sekta "Pěti měřic rýže" Čang Tao-linga a sekta "Žlutých turbanů" Čang Tüca.

Žluté turbany se se svou vizí "nebeského míru" chystaly táhnout proti dynastii Chan do pole, byly však brzy pobity. Kchou Čchien-č'ovi z Čang Tao-lingovy sekty se naproti tomu podařilo udělat z taoismu r. 444 na krátkou dobu státní náboženství. V 6. stol. se pak taoismus obnovil reformami Tchang Chung-ťinga, který reorganizoval především klášterní život taoistů podle vzoru buddhistů.

Dobou rozkvětu taoismu byla doba Tchang (618 - 907), v níž se ovšem o blahobyt císařského domu musel dělit s buddhismem. Za císaře Süan-cunga se označení "nebeský mistr" pro hlavu taoistických sekt stalo oficiálním titulem. Během dynastie Sung (960 - 1127), druhé doby rozkvětu taoismu, dostal tento nebeský mistr darem území u Lung-chu-šanu ("Hora draka a tygra"), kde sídlil "papež taoistů" až do počátku našeho stol. Už raní nebeští mistři doby Chan vykonávali rituály k léčení nemocných. Tak se vyvinula celá řada ceremonií, která se zakládala vždy na prvním mistru. Přitom se konaly takzvané malé rity za nemocné jedince, naproti tomu velké rity za větší společenství. Dělí se na temné a čisté rity. Temné směřují na adresu mrtvých a uskutečňují se v případě úmrtí; čisté jsou jakousi přímluvou za obec, patřící k chrámu a směřující k nebi.

Taoistický věřící zná celou řadu bohů, které hierarchicky uspořádal Tchao Chung-ťing podle starších spisů. Avšak podle té které školní tradice se člení taoistický panteon nově, zvláště s ohledem na nejvyšší bohy. Mnozí dnes významní bohové dostali svůj vlastní kult teprve později. Vedle velkých postav panteonu, jako je zbožštělý Lao-c' nebo Nefritový císař, jejichž působení má kosmické rozměry, existují mnozí bohové, jako Kuan Jü, kteří jsou historickými osobami. Jim je společný většinou náhlý konec vraždou nebo sebevraždou, takže jejich životní síly ještě nejsou spotřebovány a mohou působit dále jako osobnost. Zbožštění nastává většinou dodatečně udělovaným titulem. Taoismus se praktikuje dnes už jen na málo místech Čínské lidové republiky, žije však dále jako prvek národního náboženství v obecném povědomí.

Zpět