Náboženské směry - Zen

Původ této školy buddhismu leží v Číně, kde nese jméno Čchan (meditace), které odpovídá japonskému zen. Kolem r. 520 ho založil Bódhidharma (japonsky Daruma), pocházející z jižní Indie. Vlastní historie Zenu však začíná teprve u šestého patriarchy Chuej-nenga (*638 - +713). Z různých škol Čchanu se po r. 1000 prosadily trvale dvě; jednak sekta Lin-ťi (sekta Rinzai), jednak sekta Chaotung (sekta Sotó).

Jestliže škola Chaotung se zdá se svou meditací tichého sezení (zazen) spíše umírněná, byla škola Lin-ťi zřetelněji zaměřena na spontánní zážitek osvícení (satori), což se projevuje v metodě užívání ran holí nebo hlasitého křiku jako pomůcek osvícení, jakož i v používání kung-anů (kóanů), hádanek, přes jejichž paradoxnost bylo třeba se dostat s pomocí meditace. Všem školám je společné pohrdání studiem textů. Domnívali se, že Buddhova nauka v intelektuálních spekulacích (viz sútrách) je nepoznatelná a označovali kosmologie, většinou rozvláčné, prostě za nesmysl, který odvádí od podstatného cíle, tj. osvícení. Podle jejich chápání má každý povahu buddhy a může ji uskutečnit meditací a uvažováním o sobě. Mistři raného zenu nezanechali žádné záznamy, protože byli proti jakémukoli písemně předávanému vědění. Do Japonska přišel buddhismus Čchhan ve 12. stol. v podobě sekty Lin-ťi, resp. Rinzai, a sekty Chaotung, resp. Sotó. Svou spontánností a přísností se škola Rinzai stala brzy náboženstvím samurajů a vedla ke kultu bušidó, "cesty válečníka". V Číně už nehraje buddhismus Čchan žádnou velkou roli, protože splynul od 13. stol. s buddhismem Amidy. Japonský Zen však přežil dodnes a našel mezitím četné stoupence v Evropě a Americe.

Pozn. red.: Zen nemusí být jen japonský (mimochodem též v Praze činný), je i korejský "Kwan Um" zen.

Zpět