Jak to bylo s Mojšem (verse "A")
*IWO*

"Čím je dnešní den zvláštní přede všemi ostatními?" A je to tu znovu. Mám rád tyhle přesváteční chvíle, člověk ví, aspoň jednou za týden, kde je jeho místo v organisaci běhu Vesmíru a u rodinného stolu. Stejně jako dva tisíce let dozadu a další dva před tím a ještě před tím. V nepokojném běhu dní mě tato jistota celkem uklidňuje.

Když bylo sklizeno ze stolu, šel jsem do pokoje porozjímat nad světatočením, tedy odpočnout si. Z číše u pootevřených dveří, jimiž se již dovnitř vkrádala vůně čerstvého sněhu a ani se nepřetvařovala jsem vylovil topící se vinnou mušku. "Musím ti opět připomínat příkaz nekonání práce," pravil z houpacího křesla pod obrazem vyčítavý dědečkův hlas, "každé práce, zejména té zbytečné? Nekonej přeci namáhavého zachraňování něčeho, co ·· předurčil právě k utopení se v tomto víně..." "Dědečku, hlavo moudrá, šedivá… představ si, že Elli přijde dnes v noci právě k nám. Vezmeš si na svědomí, že se napije plnou tváří letošního vína a zaskočí mu moucha a bude jej lechtat až do rozbřesku? Dovedeš si tu ostudu na kůrech anjélských představit? Navěky by se ti smáli." "Ale…" "Nebo ty snad nevěříš, že může Elli přijít? A třeba i k nám?" "Hm. Naleju mu radši čerstvé, tohle už zteplalo." Křeslo namáhavě zapraskalo a já se měl také k odchodu.

"Tati…" Noha se s roztomile odzbrojující samozřejmostí vklínila mezi dveře. "Můžu se taky na něco zeptat?" Chodí si to po světě hrdě teprve sedmý rok, hloupější Talmudisté se před ní neodvažují nahlas promluvit a raději ji za zády pomlouvají a jakmile dočte Toru a vrhne se na Talmud, půjde o čest i těm chytřejším. To jsem zvědav, s čím přišla teď. Inu krev se nezapře. "Tati, proč nejíme maso z prasátek?" Ha… nevinné otázky… jo… kdo to řek`!?! Neviné dětské otázky… copak něco takového existuje? "To bude asi trochu složitější…" "Tak počkej", řekla a hned byla zpět se zbytkem vína, který asi měl Ellimu přijít k duhu, pokud děd skutečně chtěl víno vyměnit.

"Tak. Předpokládám, že odpovědí o nečistém zvířeti tě nemám zdržovat, viď?" "Já vím, Machometáni to mají také tak. A proč je vlastně nečistý?" "Protože se krmí odpadky." "Takže když mu dávají k jídlu něco jiného tak už není špatné?" "Myslím, že s tím nehnem, ono se všechno to, co se dá sníst dělí na jedlé a nejedlé už v Nauce a tam to je popsané. Rozlišuje se to třeba taky podle tvaru kopýtek a prasátko patří mezi ta zakázaná, takže jinou výchovou prasátka se toho moc nezmění." "Aha… Irča říkala, že je to proto, že je tak podobné člověku…" Tak, a je to venku. Člověk se takovou dobu snaží, aby celý svět byl pro výchovu snadný, přehledný a morálně nezávadný, prost jakýchkoli rodičům nemilých překvapení a potom přijde třeba tuhle Irča, a celá ta nalajnovaná jednoduchost je v hájí! Krucinál! To je tedy potěšení, mít Gnostiky za sousedy! Pořád se musej vrtat v tajemstvích ··, pořád vymýšlejí, proč je to zrovinka tak, jak to právě je, jako by jim snad nestačilo, že to tak zkrátka JE a funguje to, to hlavně. Kdyby se odstěhovali, svět by tu byl mnohem nudnější. A klidnější.

"A proč se říká, že je podobné člověku?" "Protože jeho vnitřnosti jsou lidským prý nejpodobnější, chtěli snad zkoušet i transplantace, už to zkusili s kůží a vyšlo to, víš, na velké popáleniny a tak." "Aha, takže by to bylo vlastně kanibalství, viď?" To se mi snad zdá, jak ji tohle napadlo!? "A tati, jak vlastně chutná člověčí maso?" "Je sladké a vzbuzuje pravou závislost…" odtušil jsem ohromen jako za sna… "A co je to závislost?" "To je, když něco jíš, pak to nemáš a je ti špatně, dokud to zase nedostaneš, protože to prostě musíš mít." "Třeba jako mi chutnají cukrátka?" "Ne že by ti to chutnalo, dokud to chutná, je to náruživost, radost, zábava, když už to člověk MUSÍ mít, aby mu nebylo zle, je to závislost." Pomalu zase začínám přicházet k sobě. "A čím se živili naši dědové na útěku z Egypta?" "Sladkou mannou, která jim padala z nebes, celou dobu co byli na cestě a bez níž nemohli bychom přežít…" Ale to už jsem mluvil k svým očním víčkům zevnitř.

Viděl jsem před sebou Mojšeho, jak sestupujíce shůry vešel doprostřed davu, který se již cítil být tím neotřesitelně vyvoleným a choval se jako protekční rozmazlený spratek. Mojše to málem nerozdýchal. A stejně tak, když v předvečer vejití do Zaslíbené země v poradním kruhu s leskem v očích ukazujícím na člověka, jemuž se znovu naplnil životní sen, polohlasně, leč o to důrazněji vznesl duchem otřásající řeč o tom, že je nutno utajit provždy před dalšími generacemi zdroj a strašný způsob naší obživy v Poušti a zamezit tomu, aby se to někdy opakovalo, teď, když bude možnost jiného živobytí a hojnost stravy… Viděl jsem před sebou sama sebe, jak jako mrně beru hrst neurčitě sladké kaše z drobných hrudek, které jsem se nemohl dočkat. Viděl jsem i sebe, jak tuto kaši jako otec podávám do stanu do nedočkavých rukou svých dětí. Vidím i zaraženou tvář Mojšeho: podruhé přináší svému lidu něco tak důležitého a zase čára přes rozpočet… proklatý los…! A já mám teď té dětské duši vysvětlit, stejně, jako už to děláme tisíce let, že to sladké padalo z nebe a že nesmí ani ochutnat maso, co se tak podobá lidskému. A že Mojše prostě zmizel.

A aby toho nebylo málo, vidím konečně před sebou dávného bratra Náchema, jak zcela zhroucen, nemohouc popadnout dech plačíc na mém rameni štká: "S E Ž R A L I J S M E M O J Ž Í Š E… ! ! ! !"